ECLI:CZ:US:2008:3.US.1534.07.1
sp. zn. III. ÚS 1534/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. J., zastoupeného JUDr. Milošem Tuháčkem, advokátem se sídlem v Táboře, Převrátilská 330, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007, č. j. 1 Afs 64/2006 - 100, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 12. 2005, č. j. 10 Ca 145/2005 - 49, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2005, č. j. 8367/110/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1, 2, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí správního orgánu a obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 145/2005 se podává následující.
Rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. 6. 2005, č. j. 8367/110/2004, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Táboře ze dne 7. 6. 2004, č. j. 78419/04/110916/5280, kterým byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období r. 2003 ve výši 2 075 988,- Kč. Podle odůvodnění rozhodnutí bylo v rámci daňové kontroly zjištěno, že smlouvou ze dne 3. 3. 2003 uzavřel stěžovatel (jako postupitel) se společností SG Finance, a. s. (jako postupníkem) smlouvu o postoupení pohledávek za dlužníkem společností PONTE, s. r. o., přičemž pohledávky v celkové výši 10 005 689 Kč (včetně daně z přidané hodnoty, dále jen "DPH") byly postoupeny za sjednanou úplatu ve výši 50 % jejich nominální hodnoty, tj. za částku 5 002 844 Kč, a z této bylo stěžovateli v roce 2003 uhrazeno postupníkem toliko 1 500 568 Kč (včetně DPH). Dle kontrolního zjištění stěžovatel ve zdaňovacím období r. 2003 zaúčtoval do svých zdanitelných příjmů pouze tuto částku (sníženou o DPH), ačkoli správně měla být jako jeho příjem zaúčtována (celá) hodnota postoupené pohledávky (snížená o DPH), i když šlo o pohledávku, postoupenou za cenu nižší, než byla její hodnota (§23 odst. 13 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, dále jen "zákona o daních z příjmů"). Na základě výsledků provedeného dokazování pak posoudil odvolací orgán smlouvu "o odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek" (uzavřenou "pro nesplnění smluvních podmínek ze strany postupníka" dne 5. 12. 2003 mezi stěžovatelem a společností SG Finance, a. s., a předloženou stěžovatelem až v odvolacím řízení) za "formální a účelově vyhotovenou"; výpověď svědka ing. F. S., předsedy představenstva SG Finance, a. s., zhodnotil (se zřetelem k dalším dokazováním zjištěným okolnostem) za nevěrohodnou a při hodnocení důkazů odvolací orgán položil též důraz na to, že si stěžovatel plnění ze smlouvy ponechal, a následně v únoru r. 2004 (tedy po tvrzeném odstoupení od smlouvy) přijal z této smlouvy plnění další (ve výši 500 000 Kč). Současně vycházel z údajů o stavu pohledávek, uvedených stěžovatelem v daňovém přiznání za rok 2003 (podaném dne 17. 3. 2004), resp. v podání ze dne 29. 4. 2004, a připomněl, že zástupkyně stěžovatele při ukončení daňové kontroly potvrdila, že správci daně byly předloženy veškeré doklady, jež se k jednotlivým (obchodním) případům vztahují.
O žalobě stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění rozsudku především odmítl namítaná procesní pochybení správce daně, jichž se měl dopustit při projednávání výsledků daňové kontroly; k vytýkanému porušení zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, dále je "daňového řádu") konstatoval, že závěr učiněný správním orgánem o účelovém vyhotovení "smlouvy o odstoupení" je správný, "zajištění a hodnocení všech předložených důkazů ... v souladu s ustanoveními §2 odst. 3 a §31 odst. 2 daňového řádu a "napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu s procesními předpisy, jichž se žalobce dovolává".
Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatel podal, a Nejvyšší správní soud ji rovněž ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. Ač přisvědčil stěžovateli v jeho tvrzení o možné neinformovanosti jeho zástupkyně k "faktické situaci" stran smlouvy o postoupení pohledávek a za opodstatněný uznal i jeho argument, že pouze z částky, o niž byly navýšeny jeho pohledávky v daňových přiznáních, nelze (samostatně) ničeho dovozovat o tom, že se jedná o sjednanou úplatou za postoupení pohledávek, za zcela zásadní pro posouzení věci však vzal skutečnost, že bylo "následně po tvrzeném odstoupení od smlouvy mezi jejími účastníky plněno tak, jako by k žádnému odstoupení nedošlo", a že ve stejném směru působí i výsledky šetření u společnosti SG Finance, a. s. V této souvislosti pak uvedl, že nemůže obstát tvrzení stěžovatele, že "důvodem platby byl ozdravný režim, který měl společnost PONTE, s. r. o., udržet ekonomicky při činnosti", když se - v obecné rovině - objevilo až v kasační stížnosti, a je nadto ve zjevném rozporu se zjištěním správního orgánu, že "žádná jiná dohoda týkající se vztahu mezi společností PONTE, s. r. o., SG Finance a.s. a F. J. neexistuje". Tyto okolnosti spolu s tím, že v době, kdy bylo stěžovateli opětovně plněno, "nebyla žalobcem fakticky vrácena částka z uzavřené smlouvy v mezidobí uhrazená", jsou podle kasačního soudu "ve věci natolik zásadní, že odůvodňují závěr ... že odstoupení od smlouvy je třeba považovat ... za neprokázané".
Ve shodě s obsahem žaloby i kasační stížnosti stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že správní orgány ani obecné soudy nerespektovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 3 daňového řádu) a jimi přijaté závěry jsou ve zjevném nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními; důkazy (listina a svědecká výpověď) prokazující, že k odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávek vskutku došlo, nebyly podle jeho názoru brány v potaz, a z napadených rozhodnutí nadto není zřejmé, "z jakého důvodu" se tak stalo. V podrobnostech pak stěžovatel uvedl, že jednoznačný závěr o tom, že i po odstoupení od smlouvy bylo ze smlouvy o postoupení pohledávek plněno, nelze dovodit ani z okolnosti, že mu byla společností SG Finance, a. s., vyplacena částka 500 000 Kč; zde poukázal zejména na rozpory ve svědeckých výpovědích Ing. S. a účetní společnosti SG Finance, a. s., a zdůraznil, že oproti výpovědi Ing. S. (jako statutárního orgánu společnosti) byla neopodstatněně za "relevantní" považována výpověď účetní, a to za situace, kdy jeho tvrzení bylo podepřeno listinou (ze dne 5. 12. 2003), jež odstoupení od smlouvy potvrzovala.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
V usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".
To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že správní orgány i obecné soudy porušily zákonem stanovená procesní pravidla, jmenovitě že vadně vyložily a aplikovaly ustanovení §2 odst. 3 a §31 odst. 1 - 4 daňového řádu, resp. §132 o. s. ř. (ve spojení s §64 s. ř. s.).
Ohledně hodnocení správními orgány a obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy správní soudy a soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§2 odst. 3, daňového řádu, §120 a násl. o. s. ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu správních orgánů a obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Jestliže správní orgány a posléze i obecný soud postupovaly při hodnocení důkazů předložených stěžovatelem, jakož i těch, které si v řízení opatřily (výslechy svědků, zjištění učiněná v rámci místního šetření, průběh daňové kontroly a další), v souladu s vytýčenými zásadami (zde §2 odst. 3 daňového řádu, §132 o. s. ř.), tyto důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily logicky odůvodněná skutková zjištění, není Ústavní soud oprávněn - k tvrzení stěžovatele - co do výsledku proces dokazování zpochybnit, a to ani v případě, že by přicházelo v úvahu i hodnocení důkazů jiné.
Tak je tomu i v posuzovaném případě, jde-li o hodnocení důkazů předložených stěžovatelem k tvrzení, že od smlouvy o postoupení pohledávek bylo odstoupeno, jako nevěrohodných. Nelze je totiž mít za "protiústavní" (ve výše uvedeném smyslu), pakliže dalšími důkazy, a to i těmi, které samy o sobě tvrzení stěžovatele nevyvrací, avšak v souhrnu s dalšími jsou schopny této vlastnosti nabýt (viz údaje z daňových přiznání stěžovatele, vyjádření jeho zástupkyně při ukončení kontroly, jakož i okolnost následného plnění postupníka stěžovateli), byl tento závěr racionálně (a adekvátně) podložen. Správním orgánům, resp. obecným soudům, nelze ani relevantně vytknout, že jej dostatečně a přiléhavě neodůvodnily.
O existenci ústavněprávně relevantních vad v procesu vytváření skutkového základu věci, jak byly výše vymezeny, v daném případě tedy nejde.
Ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s odvolacím správním orgánem a obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v žalobě a kasační stížnosti), a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již řečeno, že takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.
Na podkladě výše řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji Ústavní soud usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2008
Jiří Mucha
předseda senátu