ECLI:CZ:US:2008:3.US.160.08.1
sp. zn. III. ÚS 160/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. června 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti A. P., zastoupeného JUDr. Pavlem Šedivým, advokátem se sídlem v Táboře, Údolní 2997, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2518/2006 ze dne 24. 10. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení článků 1, 3, 4, 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Napadené rozhodnutí, jak je patrno z jeho obsahu a obsahu ústavní stížnosti, bylo vydáno v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele, uplatňujícího restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen "zákon o půdě"), na vydání označených nemovitostí - pozemků, nacházejících se uvnitř oploceného bechyňského letiště. O stěžovatelem uplatněném nároku rozhodující příslušný pozemkový úřad sice uznal, že stěžovatel je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, jakož i důvod, o který stěžovatel požadavek vydání nemovitostí opíral [ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě], přesto však vlastnictví k předmětným pozemkům stěžovateli nepřiznal, a to pro zákonnou překážku podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, spočívající ve využití pozemků tvořících součást areálu, jímž jsou vojenské letiště a kasárna v Bechyni, a sloužících vojenským účelům. Stěžovatel se následně svými žalobami domáhal zrušení správních rozhodnutí Ministerstva zemědělství a Pozemkového úřadu Tábor v jeho věci vydaných, tyto jeho žaloby však byly rozsudkem Okresního soudu v Táboře sp. zn. 3 C 84/2003 ze dne 20. 12. 2005 zamítnuty. Rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, sp. zn. 14 Co 208/2006 ze dne 11. 5. 2006, který se věcí z podnětu odvolání stěžovatele zabýval, bylo rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrzeno. Požadované pozemky podle odvolacího soudu k běžnému zemědělskému a lesnímu využití nemohou být použity a tedy ani vydány, neboť jsou funkčně spojeny s areálem letiště. Jestliže by některé z pozemků měly být vydány, narušilo by to užívání letiště, jehož stavba byla povolena a kolaudována v letech 1964 a 1970, součástí letiště se staly i nezastavěné pozemky, ty souvisí s jeho provozem a proto je nelze vydat. Potřeba předmětných pozemků pro účely armády je dána tím, že oplocený areál tvoří stavebně technický celek; pozemky jsou buď zastavěny nebo propojeny inženýrskými sítěmi a lesy v oploceném areálu mají nadále charakter lesů zvláštního určení podle §8 odst. 2 písm. h) zákona č. 289/1995 Sb. a jde tedy o lesy, u nichž důležitý veřejný zájem vyžaduje odlišný způsob hospodaření.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž uplatňoval obdobné námitky, jako nyní v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele posoudil jako přípustné, následně je však jako nedůvodné zamítl. K právnímu posouzení věci odkázal jednak na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/98 (v němž Ústavní soud dovodil, že označení určitého zařízení jako areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky a jestliže toto zařízení splňuje požadavky areálu, pak nutno vycházet z hlediska priority vlastnického vztahu k celku a takový areál nelze dělit), dále na své rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1042/2002, jakož i na právní teorii (Průchová I.: Restituce majetku podle zákona o půdě C. H. Beck, Praha 1997, str. 186). V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud dále zdůraznil, že ani případná absence správních rozhodnutí, jíž argumentoval stěžovatel, by nebyla na překážku nejen posouzení podmínek restituce, ale i povahy souboru nemovitostí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1726/2003). V dané věci však byly provedeny listinné důkazy, jež citoval, které hovoří ve prospěch někdejšího vydání všech potřebných správních rozhodnutí, přičemž zde upozornil soud na to, že stavby realizované v rámci činnosti tehdejších ministerských resortů podléhaly specifickému stavebněprávnímu režimu a byl-li v dané věci proveden důkaz o existenci správního rozhodnutí Krajské vojenské a ubytovací stavební správy České Budějovice ze dne 19. 7. 1960, kterým bylo vydáno povolení k trvalému užívání a provozu stavby - objektu letiště, pak nelze přisvědčit námitce stěžovatele o tom, že vůči areálu bechyňského letiště nebylo nikdy vydáno stavební či kolaudační rozhodnutí k celku. Dovolací soud se pak neztotožnil ani s námitkami, že nárokované převážně lesní pozemky nelze považovat za součást areálu a tedy za pozemky, jejichž restituce by bránila užívání celého areálu. V tomto směru převážně odkázal na detailní ohledání na místě samém, které provedl soud I. stupně, v jehož rámci byl zjištěn značný rozsah provozní části - popsaných letištních objektů a bezprostředně přilehlých ploch - a zdůraznil, že pokud na popsané provozy navazují stěžovatelem k vydání požadované cesty a lesní pozemky, pak zejména lesní pozemky jsou prokazatelně používány též jako cvičiště a podléhají podle zákona č. 289/1995 Sb. právnímu režimu lesů zvláštního určení, což vše dohromady znamená, že lze hovořit o areálu jako o funkčním celku, v jehož rámci i lesní pozemky podléhají ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě zákonné výluce a nelze je stěžovateli vydat. Jde o takové pozemky, u nichž stavba brání jejich zemědělskému nebo lesnímu využití a případné samostatné hospodářské (lesní) využití těchto pozemků by nebylo slučitelné s řádným fungováním areálu letiště a jeho provozu. Současně dovolací soud formuloval v obecné rovině interpretační kriteria, která jsou v intencích ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě podle něj podstatná pro vydání pozemku, vůči nimž však posouzení sporných pozemků jako součásti letištního areálu obstojí, a v této souvislosti také uvedl, že i když výměra požadovaných, zejména lesních pozemků, dosahuje přibližně 100 ha, nelze opomenout výsledky důkazu ohledáním na místě samém, z nichž plyne, že plocha nevydaných pozemků není z hlediska jejich výměry v nepřiměřeně převažujícím nepoměru ke značně - funkčně i prostorově - rozsáhlému letištnímu provozu a tedy k prostorám, v nichž je zabezpečována dotyčná armádní činnost. Dospěl tak k závěru, že potvrdil-li odvolací soud v plném rozsahu zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně stran určení vlastnictví předmětných pozemků, rozhodl věcně správně.
Proti tomuto rozsudku dovolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel bez podrobnější ústavně právní argumentace oponuje rozhodnutí Nejvyššího soudu i dříve ve věci vydaným rozhodnutím správních orgánů, které si podle něj mylně vykládají omezující účinky §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě ve vztahu k vydání lesních pozemků "bechyňského letiště" a tím zkracují stěžovatele na jeho ústavně zaručených právech. Obdobně, jak to činil již v dovolání, dává najevo svůj nesouhlas s názorem, že by celý prostor "areálu letiště" tvořil ucelený funkční celek tak, aby se na něj dalo aplikovat ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neztotožňuje se s názorem, že není významná skutečnost, že nebylo vydáno stavební ani kolaudační rozhodnutí na areál jako takový, odmítá, že by existence režimů lesů zvláštního určení bránila jejich vydání; podle něj se nejedná o lesy, ve kterých se nehospodaří, pouze subjekt, který hospodaření vykonává, musí dodržovat zvláštní pravidla a režim, kterémužto omezení je i stěžovatel připraven se podvolit. Argumentace, že v areálu bechyňského letiště nelze hospodařit, tudíž neodpovídá skutečnosti a je zcela bez významu, zda v lese hospodaří stát prostřednictvím svých organizací či smluvních partnerů nebo vlastník pozemku, který se v plném rozsahu podřizuje požadavkům armády. V hospodářském využití lesa a tudíž jeho vydání restituentovi pak podle něj nemůže bránit ani to, že armáda v těchto lesích provádí výcvikovou činnost, která je toliko časově omezená, nemá permanentní charakter a tak, jak se vlastník při hospodaření musí podřídit omezovacímu opatření, nepochybně se podvolí i zákazu vstupu do lesních pozemků při probíhajícím cvičení. Tato skutečnost nemůže bránit hospodářskému využití lesa a již vůbec nemůže být chápána v tom smyslu, že pro potřeby cvičení jsou pozemky, na kterých se cvičí, nezbytně potřebné k funkčnosti staveb. Navíc stěžovatel poukazuje na to, že v minulosti byly některým vlastníkům, byť v omezené míře, pozemky nacházející se uvnitř oplocení bechyňského letiště vydány, dokonce, jak tvrdí, byly zpracovány geometrické plány, které detailně stanovily, které pozemky se vydají a které - bezprostředně přilehající k vojenským stavbám - vydat nelze. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že ke změně postojů došlo teprve poté, co Armáda ČR projevila opětovný zájem o bechyňské letiště. Uzavírá tak, že ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě je Nejvyšším soudem vykládáno nepřiměřeně extenzivně s tím, že "takovýmto postupem je nahrazována možná absence vojenských areálů, jakožto územních celků, které nelze vydat tak, jako nelze vydat hřbitov, chatovou osadu, sportoviště apod." Z těchto důvodů, v ústavní stížnosti dále rozvedených, stěžovatel navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ústavní soud, poté co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel ve stížnosti v podstatě dává najevo nesouhlas se zhodnocením dokazování ve věci provedeným a následným právním posouzením věci, přičemž však opakuje své námitky uplatňované již v dovolacím řízení a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Na námitky stěžovatele bylo dostatečně reagováno již dovolacím soudem, na jehož rozhodnutí lze zcela odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl. Nutno také zdůraznit, že z hlediska již zmíněné pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu ČR, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva.
Jak shora naznačeno, Nejvyšší soud věci věnoval náležitou pozornost a své rozhodnutí řádně zdůvodnil. Dostatečně objasnil, na základě kterých důkazů - zejména také s důrazem na ohledání místa samého - jejich zhodnocení a na ně navazujícího právního posouzení, reflektujícího i judikaturu Ústavního soudu, dovolání stěžovatele zamítl. Odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí považuje Ústavní soud za přesvědčivé, věcí stěžovatele se podrobně zabývající, dostatečně objasňující učiněné závěry a nevykazující tak prvky libovůle. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu