ECLI:CZ:US:2008:3.US.1954.07.1
sp. zn. III. ÚS 1954/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele společnosti SAMURAI, s. r. o., se sídlem v Lutíně, U Kapličky 6, zastoupeného JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem v Ostravě 1, Sokolská tř. 21, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2007, č. j. 4 Cmo 456/2006-141, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2006, č. j. 7 Cm 233/2003-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu vyplývá, že se stěžovatel podal proti a) I. K., (dále jen "první žalovaný") a b) společnosti SAMURAI budoshop s. r. o., se sídlem v Olomouci, Hodolany, Tovární 1063/15 (dále jen "druhý žalovaný") žalobu "o zdržení se zásahů do práv k obchodní firmě a odstranění jejich škodlivých následků". Ve vztahu k prvnímu žalovanému se stěžovatel domáhal zdržení se užívání označení SAMURAI, odstranění tohoto označení z jeho provozoven na adresách Pekařská 1 a Zámečnická 492/2, Olomouc, odstranění internetové prezentace pod tímto označením na internetových stránkách www.budoshop.cz, dále uložení povinnosti umístit před uvedenými provozovnami tabuli o rozměrech 1,2 metru x 1 metr se sdělením "provozovna Samurai zrušena, SAMURAI s.r.o. se nachází na adrese I. P. Pavlova 69, Olomouc (areál Jalta), tel. 604215018", umístit též světelnou tabuli se stejným oznámením do výkladu O. D. Koruna a nad vjezdová vrata a vchodové dveře provozovny na ulici Zámečnická a tyto tabule ponechat na uvedených místech po dobu šesti měsíců, jakož i uložení povinnosti uveřejnit omluvu v požadovaném textu a v určených periodikách, a konečně i povinnosti zaplatit 226 030 Kč z titulu přiměřeného peněžního zadostiučinění a náhrady škody. Vůči druhému žalovanému pak stěžovatel navrhl uložení povinnosti změnit firmu tak, aby její součástí nebylo označení SAMURAI, včetně povinnosti podat návrh na zápis změny firmy v obchodním rejstříku.
Krajský soud v Ostravě výše uvedeným rozsudkem žalobě vyhověl proti druhému žalovanému a zamítl ji proti žalovanému prvnímu. Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně co do výroků ve věci samé potvrdil (§219 o. s. ř.), změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení v prvním stupni a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) ohledně práv a povinností mezi stěžovatelem a prvním žalovaným zdůraznil, že zatímco stěžovatel (žalobce) vznikl zápisem do obchodního rejstříku dne 18. 4. 2001, "dodatku SAMURAI" již předtím první žalovaný užíval, vycházeje z "dohody o vyrovnání a rozdělení podnikatelských aktivit" z 27. 2. 2001 uzavřené s J. K., která tento dodatek při svém podnikání majícím "obdobný předmět" užívala od 24. 6. 1996. Ve vztahu mezi stěžovatelem a prvním žalovaným je to tedy první žalovaný, kdo "jako první užil pro své podnikání označení SAMURAI", pročež "toto jeho jednání ve vztahu k žalobci tak není v rozporu s dobrými mravy soutěže" (§44 odst. 1 obch. zák.).
Podle odvolacího soudu "skutečnost, že oprávnění užívat pro svou podnikatelskou činnost označení SAMURAI vzniklo J. K., je pro vztah mezi žalobcem a prvním žalovaným právně bezvýznamná", jelikož "právo předchozího uživatele svědčí jen konkrétnímu předchozímu uživateli a toto právo nemůže být dále rozšiřováno (s výjimkou právního nástupnictví, což však není tento případ), neboť by to vedlo k rozmělnění práva držitele nezapsaného (formálně nechráněného) označení". J. K. tedy "sice mohla žalobci poskytnout souhlas, aby užil toto označení", avšak nevyloučila oprávněnost užití stejného označení prvním žalovaným, který je ve vztahu ke stěžovateli předchozím uživatelem kolidujícího označení.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud ve prospěch prvního žalovaného podle §142 odst. 1 o. s .ř., a stěžovateli uložil na jejich náhradě před soudem prvního stupně povinnost zaplatit 50 277,30 Kč, a co do nákladů odvolacího řízení pak dalších 49 343 Kč. Odvolací soud vysvětlil, že za řízení před soudem prvního stupně prvnímu žalovanému "náleží na odměně advokáta" podle ustanovení §8 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006, částka 6 200 Kč (odpovídající vznesenému "nároku na zdržení se jednání a odstranění závadného stavu"), podle ust. §3 odst. 1 bod 6 uvedené vyhlášky z punkta 226 030 Kč (určeného coby součet uplatněných požadavků na přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši 200 000 Kč a náhradu škody ve výši 26 030 Kč) odměna 34 890 Kč, "celkem tedy 41 090 Kč (§17 odst. 1 písm. b) vyhlášky)". Důvody pro mimořádné zvýšení odměny advokáta soud neshledal, a uvedl, že "nesdílí ani názor žalobce, že v řízení, v němž je uplatněn nárok na ochranu před nekalou soutěží včetně náhrady nemajetkové újmy v penězích, je třeba aplikovat ust. §6 odst. 1 písm. a) uvedené vyhlášky v sazbě odměny 12 500 Kč, neboť uvedené ustanovení se týká výhradně osobnostních práv". K uvedené částce soud přičetl 4x režijní paušál po 75 Kč (300 Kč) spolu s polovinou jízdného ["druhá polovina byla počítána ve spojené věci proti žalovanému 2)"] ve výši 859,80 Kč a spolu s 19% DPH stanovil výslednou částku náhrady. Na náhradě nákladů odvolacího řízení prvnímu žalovanému přiznal částku 41 090 Kč představující "odměnu advokáta", neboť "odvolání bylo podáno před účinností vyhlášky č. 277/2006 Sb., jíž byla změněna vyhláška č. 484/2000 Sb.", a "1 x RP 75 Kč a 1 x RP 300 Kč, což spolu s DPH v částce 7 878 Kč činí 49 343 Kč".
Stěžovatel vytýká odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vnitřní rozpor, jelikož se v něm uvádí, že na prvního žalovaného přešlo na základě dohody ze dne 27. 2. 2001 i právo užívat označení SAMURAI, a současně však že "ochrana označení SAMURAI by mohla teoreticky náležet J. K. jako fyzické osobě podnikající podle živnostenského zákona", jež ale nebyla účastníkem řízení. Podle stěžovatele je zřejmé, že "i obecné soudy měly problémy s výkladem dohody ze dne 27. 2. 2001", a proto bylo namístě aplikovat ustanovení §266 odst. 4 obch. zák., a tuto dohodu vykládat k tíži prvního žalovaného, který znění dohody připravil.
Stěžovatel rovněž namítl, že odvolací soud se při výpočtu nákladů dopustil "vadné aplikace" vyhlášky č. 484/2000 Sb., jelikož předmětem soudního sporu byly dva samostatné nároky; prvním byl "nárok, kterým se domáhal zdržení se zásahu do práva obchodní firmy a odstranění jejich škodlivých následků s přiměřeným zadostiučiněním", kde měla být odměna stanovena (jak pro řízení před soudem prvního stupně, tak i pro odvolací řízení) podle §6 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 12 500 Kč., a druhým nárok na náhradu škody ve výši 26 030 Kč, kde měla být odměna určena (rovněž pro řízení v obou stupních) postupem podle §3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v částce 7 510 Kč. Spolu s režijními paušály, jízdným a DPH pak měla činit náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 26 215 Kč a před odvolacím soudem částku 24 258 Kč.
Tím, že odvolací soud změnil nákladový výrok soudu prvního stupně, podle stěžovatele též "porušil zásadu dvojinstančnosti" občanského soudního řízení.
Stěžovatel konečně tvrdí, že "odvolacím soudem zůstalo nepovšimnuto", že v návaznosti na výzvu soudu prvního stupně [poukazující na "pol. č. 17 písm. a), e)" vyhlášky č. 549/1991 Sb.] zaplatil soudní poplatek z odvolání ve výši 15 040 Kč namísto správné částky 10 040 Kč ("v souladu s poznámkou č. 6 k položkám 1 a 2" vyhlášky č. 549/1991 Sb.). Přeplatek na poplatku mu však "nebyl refundován" ani na základě jeho podání ze dne 11. 5. 2007.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jestliže postupují v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Deficit spravedlivého procesu (jež stěžovatel v ústavní stížností namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde především o to, zda tyto následky nenastaly výkladem a aplikací ustanovení §44 odst. 1 a §47 obch. zák., jež v dané věci obecné soudy uplatnily.
Ústavní soud je názoru, že nikoli.
Obecné soudy postupovaly zjevně v souladu s konstantní rozhodovací praxí, jestliže vycházely z názoru, že první žalovaný coby soutěžitel užíval označení SAMURAI dříve než stěžovatel, který proto nemůže být v daném sporu věcně aktivně legitimován (srov. právní větu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. 3 Cmo 1427/1994, uveřejněného v časopise Právní rozhledy roč. 1999, č. 12, str. 658 - 659, citovanou též v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 1151/2005). Z toho plyne samozřejmé zjištění, že rozhodnutí obou soudů nemůže být kvalifikováno jako nepředvídatelné, resp. coby výraz "libovůle".
Ke kritizované úvaze soudu prvního stupně, že ochrana označení SAMURAI by mohla "teoreticky" (pokud by na prvního žalovaného dohodou ze dne 27. 2. 2001 "nepřešlo" právo užívat označení SAMURAI) náležet J. K., lze připomenout, že není vyloučeno, aby soud obiter dictum předestřel všechny varianty řešeného problému, jež by mohly - byť pouze v rovině všeobecné - přicházet v úvahu. Nehledě na to, že zde žádný "rozpor" samozřejmě není, neboť existenci přednostního práva prvního žalovaného soud spojil s hypotézou podnikající J. K. jakožto fyzické osoby na základě živnostenského zákona, a ta se jakožto právní subjekt ovšem od žalobce liší. V podrobnostech pak zde postačí odkázat i na přesvědčivý úsudek, jež vyslovil odvolací soud v závěru posledního odstavce strany 5. odůvodnění svého rozsudku.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a sám nikterak nedává najevo, proč by spor o aplikovatelnost ustanovení §6 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb. při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve věci "zdržení se zásahu do práva obchodní firmy a odstranění jejich škodlivých následků s přiměřeným zadostiučiněním" měl nabýt ústavněprávního rozměru.
Proti závěrům odvolacího soudu stěžovatel toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ta, které oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (třetí) instance (když dovolání není přípustné) již není.
Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Již jen na vysvětlenou pak lze poznamenat, že právní názor, který v kritické otázce použití ustanovení §6 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb. uplatnil odvolací soud, nejenže není zhodnotitelný jako prima facie nesprávný (což pro ústavněprávní závěr již postačuje), nýbrž že z pohledu podústavního práva je zřejmě i správný; odvolací soud totiž přiléhavě vystihl, že stěžovatelem uplatněný nárok se s ochranou osobnostních práv ve smyslu §§11 a násl. obč. zák. (jakož i s dalšími věcmi vymezenými v předmětném ustanovení vyhlášky) identifikovat nedá, což pak odvrací i další stěžovatelovu námitku o určení náhrady advokátního zastoupení ve vztahu k rovněž uplatněným nárokům peněžitým.
Jestliže stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že ve svém rozhodnutí nezohlednil údajný přeplatek na soudním poplatku, patří se dodat, že tak učinit nemohl již proto, že k rozhodování o soudním poplatku za odvolací řízení byl věcně příslušný soud prvního stupně (§3 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). Postup při vracení soudního poplatku je upraven zejména v §10 zákona č. 549/1991 Sb. (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. III.ÚS 542/06, a ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II.ÚS 712/05).
K poslední stěžovatelově námitce lze uvést, že je standardní zásadou soudní praxe, že rozhodnutí odvolacího soudu odvoláním napadnout nelze, a to ani v případě, bylo-li vydáno v rámci odvolacího řízení, aniž jím odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1037/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 102/1998, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 26 Cdo 8/2003, tamtéž pod č. 22/2003; shodně Bureš J., Drápal L., Krčmář Z.: Občanský soudní řád, komentář - II. díl. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, str. 1045). Ústavní soud dospěl k závěru, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod; z čl. 36 Listiny tudíž bez dalšího pro jiné než věci trestní neplyne nezbytnost dvojstupňového soudního řízení, pročež vyloučení vybraných rozhodnutí - např. rozhodnutí vymezených v §202 o.s.ř. - nikterak nevybočuje z ústavních mezí (usnesení sp. zn. IV. ÚS 101/01, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 22, usnesení č. 22, str. 387 a násl., nález sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 31, nález č. 128, str. 149 a násl.; dále usnesení sp. zn. II. ÚS 310/99, IV. ÚS 14/04, III. ÚS 230/04, I. ÚS 380/04, II. ÚS 304/06). To platí i pro rozhodnutí vyšších soudů, jestliže nerozhodují jako soudy prvního stupně (viz §201 o.s.ř.).
Shrnutím řečeného je namístě konstatovat, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se odtud podává, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
Jiří Mucha
předseda senátu