ECLI:CZ:US:2008:3.US.1957.07.1
sp. zn. III. ÚS 1957/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. L. V., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála čp. 397, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. května 2007 č. j. 21 Cdo 1932/2006-139 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2005 č. j. 55 Co 308/2005-101, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a ČKD Praha HOLDING, a. s., se sídlem Václavské nám. čp. 802/56, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatel obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí, která podle jeho názoru porušila jeho základní práva a svobody ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v ústavní stížnosti připouští, že posouzení soudů v otázkách platnosti výpovědi z pracovního poměru a možnosti vedlejšího účastníka nabídnout stěžovateli jiné vhodné zaměstnání po zrušení jeho funkce se nedostalo mimo rámec aplikace tzv. jednoduchého práva, zdůrazňuje však, že skutkové zjištění obecných soudů v otázce, zda rozhodnutí o organizační změně - zrušení funkce ředitele pro strategii (pozici stěžovatele u vedlejšího účastníka), bylo v kompetenci Ing. Ř., jako generálního ředitele vedlejšího účastníka, údajně z žádných v řízení provedených důkazů nevyplývá. Proto je v této části pravomocně skončené řízení, ve smyslu nálezů Ústavního soudu, v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Za této situace skutkové zjištění o kompetentnosti Ing. Ř. je i v rozporu s procesní obranou vedlejšího účastníka.
Nesprávný závěr nalézacího soudu (potvrzený soudem odvolacím i dovolacím) podle názoru stěžovatele vyplývá "z nepochopení provázanosti pravomocí a kompetencí jednotlivých orgánů společnosti vedlejšího účastníka", kdy je třeba odvozenost a subsidiaritu pravomocí a kompetencí generálního ředitele vedlejšího účastníka vnímat ve vertikální rovině, tj. od představenstva společnosti. Proto prý také došlo k nesprávnému výkladu článku 28 odst. 3 písm. c) stanov vedlejšího účastníka, neboť zrušení funkce ředitele úseku pro strategii nebylo běžnou činností generálního ředitele vedlejšího účastníka, což prý mimo jiné vyplývá i z podpisového řádu. Výklad, který ve věci zaujal Nejvyšší soud, resp. před ním i Městský soud v Praze, prý především přehlíží "provázanost základních organizačních a řídících norem vedlejšího účastníka, které jsou reprezentovány stanovami, organizačním a podpisovým řádem".
Stěžovatel dovozuje, že pokud jeho funkce byla zakotvena v organizačním řádu, který bylo oprávněno přijímat pouze představenstvo vedlejšího účastníka za předchozího projednání v jeho dozorčí radě, je tak nepochybné, že o zrušení jeho funkce byl oprávněn rozhodnout opět jen tento orgán vedlejšího účastníka za dodržení výše uvedeného postupu. Opačný výklad by prý vedl k obcházení kompetencí těchto orgánů. K tomuto názoru se měli údajně přiklonit ve svých výpovědích rovněž i dva členové představenstva vedlejšího účastníka (Ing. Ř. a Ing. T.). K interpretaci základních norem vedlejšího účastníka stěžovatel poznamenává, že jejich výklad zcela jednoznačně nevyložil ani ten, kdo je vydal, což prý zpochybnilo i věrohodnost závěru dovolacího soudu v této otázce.
Mimo již zmiňovaných pochybení stěžovatel soudu prvního stupně (i soudu dovolacímu) vytýká, že neměl možnost reagovat na vyjádření vedlejšího účastníka k jeho dovolání, což považuje za porušení svých procesních práv účastníka řízení.
II.
Ústavní soud si vyžádal připojení spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 189/2004, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Stěžovatel se žalobou proti vedlejšímu účastníkovi - ČKD PRAHA HOLDING, a. s. domáhal, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru, daná stěžovateli dopisem vedlejšího účastníka ze dne 29. 6. 2004, je neplatná. Stěžovatel s výpovědí nesouhlasil pro její "neplatnost", kterou spatřoval: 1) v neurčitosti skutkového vymezení výpovědního důvodu [§46 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění, dále jen "zákoník práce"], což považoval za odporující ustanovení §44 odst. 2 zákoníku práce, výpověď s ním nikdo předem neprojednal; 2) nedošlo ke změně organizačního řádu vedlejšího účastníka rozhodnutím představenstva společnosti vedlejšího účastníka v souvislosti s rozhodnutím o změně úkolů, technickém vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivity práce nebo o jiných organizačních změnách, tedy o zrušení jeho pozice ředitele pro strategii vedlejšího účastníka řízení a 3) nebyla mu ani učiněna nabídka jiného zaměstnání.
Na jednání před soudem prvního stupně dne 19. 4. 2005 (č. l. 27) Ing. Ř. mimo jiné uvedl, že stěžovatel byl seznámen dne 29. 6. 2004 s rozhodnutím vedení společnosti, že pracovní místo stěžovatele se ruší "z důvodu nadbytečnosti"; toto rozhodnutí vydal on, jako předseda představenstva a generální ředitel vedlejšího účastníka spolu s dalším členem tříčlenného představenstva společnosti vedlejšího účastníka, Ing. T. Dne 30. 6. 2004 v podstatě skončily pracovní poměry veškerého "mužského osazenstva společnosti" (v té době tedy pěti osob), neboť nový vlastník si chtěl ponechat jen tři zbývající zaměstnankyně. Z tohoto důvodu nemohlo být ani stěžovateli žádné jiné zaměstnání nabídnuto.
Na stejném jednání byl slyšen jako svědek i Ing. T., který vyjádřil názor, že rozhodnutí ze dne 29. 6. 2004 o organizační změně nebylo rozhodnutím představenstva, ale rozhodnutím vedení společnosti (č. l. 28b). Domníval se však, že tyto změny by mělo odsouhlasit nejbližší zasedání představenstva.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 19. 4. 2005 č. j. 14 C 189/2004-47 určil, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovateli dopisem vedlejšího účastníka ze dne 29. 6. 2004 je neplatná. Ze stanov obchodní společnosti vedlejšího účastníka dovodil, že tomuto orgánu přísluší schvalovat základní organizační normy - organizační řád (po předchozím stanovisku dozorčí rady) a podpisový řád a rozhodovat o zaměstnaneckých záležitostech zaměstnanců společnosti v souladu se zákoníkem práce a organizačním řádem společnosti. Z těchto důkazů vzal soud prvního stupně za prokázané, že úsek strategie v organizačním řádu existoval i v době, kdy byla stěžovateli dána výpověď; je zde evidována pozice ředitele strategie. O zrušení pracovního místa stěžovatele nebylo rozhodnuto na posledním řádném zasedání představenstva dne 23. 4. 2004, ale ústně až dne 29. 6. 2004, a to generálním ředitelem společnosti a jejím finančním ředitelem, nešlo však o rozhodnutí tříčlenného představenstva, ale vedení společnosti za účasti akcionáře. Nebyla však splněna nabídková povinnost vedlejšího účastníka.
Soud prvního stupně sice neshledal, že by výpověď daná stěžovateli byla neplatná z důvodu nedostatečně zřetelného skutkového vymezení výpovědního důvodu, avšak výpověď je neplatná z důvodu nedoložení rozhodnutí vedlejšího účastníka o organizační změně - snížení stavu zaměstnanců z důvodu zvýšení efektivity práce. Z organizačního řádu nebylo podle jeho názoru rovněž prokázáno, že by v době, kdy byla výpověď dána, byl ze strany vedlejšího účastníka zrušen úsek ředitele strategie podniku. Jestliže podkladem pro výpověď stěžovatele z důvodu jeho nadbytečnosti byla organizační změna, muselo o ní být rozhodnuto statutárním orgánem - představenstvem společnosti (popřípadě jím pověřenou osobou), což se v dané věci nestalo. Podle názoru soudu prvního stupně vedlejší účastník před podáním výpovědi nesplnil svoji nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zákoníku práce, což je další důvod neplatnosti předmětné výpovědi.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2005 č. j. 55 Co 308/2005-101 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané stěžovateli dopisem vedlejšího účastníka ze dne 29. 6. 2004 (výrok I.), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).
Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání je důvodné a na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že rozhodnout o organizační změně - zrušení funkčního místa stěžovatele, byl oprávněn podle stanov vedlejšího účastníka vedle představenstva i její generální ředitel na základě pověření vyplývajícího z jeho funkce stanovené organizačními předpisy, neboť pokud mohl funkční místa zřídit, mohl je nepochybně i rušit. Splnění nabídkové povinnosti vedlejšího účastníka by mohlo být pro posouzení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru relevantní jen v případě, že by vedlejší účastník měl možnost stěžovatele nadále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, resp. v místě jeho bydliště, a to po předchozí průpravě, což nebylo prokázáno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo zasláno vedlejšímu účastníkovi k vyjádření (č. l. 122). Dne 12. 6. 2006 obdržel soud prvního stupně žádost vedlejšího účastníka o prodloužení lhůty k vyjádření (č. l. 123-124). Dne 10. 7. 2006 bylo dovolacímu soudu doručeno dovolání spolu s předkládací zprávou. Na č. l. 128 je založen průvodní dopis soudu prvního stupně adresovaný Nejvyššímu soudu s připojeným vyjádřením vedlejšího účastníka ze dne 15. 9. 2006 k dovolání stěžovatele (doručeno Nejvyššímu soudu dne 20. 9. 2006).
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 17. 5. 2007 č. j. 21 Cdo 1932/2006-139 dovolání stěžovatele zamítl (§243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.). Dovolací soud mimo jiné konstatoval v souladu s platnou judikaturou, že "rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce není právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 zákoníku práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu". Z tohoto důvodu nelze přezkoumávat jeho platnost, ale soud se může zabývat jen tím, jestli takové rozhodnutí bylo skutečně vydáno a zda je učinil příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby nebo ten, kdo je k tomu oprávněn.
Dovolací soud se ztotožnil se závěry odvolacího soudu v tom, že podle článku 28 odst. 3 písm. c) stanov generální ředitel vedlejšího účastníka byl oprávněn rozhodnout o organizační změně (zrušení funkce ředitele pro strategii), v jejímž důsledku se stal stěžovatel pro vedlejšího účastníka nadbytečným. Dovolací soud nesouhlasil s námitkami stěžovatele, že generální ředitel byl oprávněn pouze publikovat rozhodnutí představenstva navenek. Podle jeho názoru stěžovatel v rozporu se stanovami chybně interpretuje základní organizační normy společnosti - jako jsou organizační řád a podpisový řád (které schvaluje představenstvo vedlejšího účastníka podle čl. 13 odst. 3 stanov) a organizační a řídící normy ostatní (běžné), přičemž pravomoc generálního ředitele se týká oprávnění vydávat především tyto posledně uvedené, mezi něž patří i organizační rozhodnutí o zrušení funkce ředitele pro strategii. Označený soud nesouhlasil ani s tvrzením stěžovatele, uplatněným v řízení před obecnými soudy obou stupňů, že výpověď byla neplatná z toho důvodu, že skutkový důvod nebyl v ní uveden tak, aby nevznikly pochybnosti o tom, jaký výpovědní důvod byl v rámci ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce dán.
Podle názoru dovolacího soudu sice nebylo možno ze slovního vyjádření důvodu výpovědi dovodit, v čem spočívala ona organizační změna, v jejímž důsledku se stal stěžovatel nadbytečným, avšak tato nejasnost projevu vůle vedlejšího účastníka byla odstraněna odvolacím soudem při posouzení výpovědí svědků Ing. Ř. a Ing. T.
III.
Ústavní soud po zvážení všech námitek stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů se zřetelem k tomu, že není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR). Pokud tyto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení hlavy páté Listiny v projednávané věci Ústavní soud neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uznává, že obecné soudy v dané věci aplikovaly tzv. jednoduché právo - zákoník práce v jím namítaných důvodech neplatnosti výpovědi z pracovního poměru způsobem, "proti němuž v zásadě nemá námitek", přičemž v souvislosti s řešením vymezených hmotněprávních otázek soudy postupovaly v souladu s platnou judikaturou, takže jejich rozhodování "nemá ústavně právní přesah". Protože stěžovatel ústavnost aplikace hmotného práva rozhodujícími soudy nezpochybnil, zabýval se Ústavní soud toliko údajnou protiústavností postupu soudů.
Pochybení soudů, které naopak ústavní rozměr podle názoru stěžovatele má, spočívá prý v nedostatcích dokazování (§132 věta in fine za středníkem o. s. ř.), neboť právní závěry obecných soudů jsou prý v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. ani z nich v žádné v úvahu přicházející interpretaci odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývají. Stěžovatel se domnívá, že vadně byla posouzena zásadní otázka, zda Ing. Ř. byl z pozice generálního ředitele kompetentní rozhodnout o organizační změně, jejímž konečným důsledkem byla nadbytečnost funkce stěžovatele, či nikoli.
Se zřetelem k obsahu dílčích námitek stěžovatele nelze přehlédnout, že jejich podstatou je v zásadě polemika stěžovatele s hodnocením důkazů, jak byly provedeny především soudem odvolacím. Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné i v projednávané věci připomenout, že Ústavní soud, s ohledem ke svému výše vymezenému postavení vůči soudům obecným, není v zásadě oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to ani tehdy, kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo jiné hodnocení. Důvodem k jeho zásahu by byla pouze taková situace, v níž by obecné soudy vybočily ze standardů dokazování (§120 o. s. ř. a násl.), nebo jestliže hodnocení důkazů a k tomu přijatá skutková zjištění jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založena na dokazování zcela neúplném, resp. nedostatečném (v této souvislosti srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, I. ÚS 585/04 a další, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V takto limitovaných mezích Ústavní soud neshledal, že došlo k zjevnému (extrémnímu) vybočení ze zákonných zásad při dokazování a při hodnocení důkazů.
Z obsahu připojeného spisu sp. zn. 14 C 189/2004 vyplývá, že obecné soudy v řízení provedly dostatečně podrobné dokazování, které mohlo sloužit jako náležitý podklad pro rozhodnutí ve věci. V projednávané věci byly vyslechnuti svědci a byly provedeny i listinné důkazy (zejména stanovy, organizační řád, příkaz generálního ředitele č. 16/99, dodatek č. 9).
Závěr přijatý odvolacím soudem (a později doplněný soudem dovolacím), že generální ředitel společnosti jako její výkonný orgán, v souladu ze základními normami společnosti musí mít v kompetenci činit taková rozhodnutí, kterými svou řídící a výkonnou pravomoc ve vztahu k jemu podřízeným organizačním složkám společnosti také realizuje a prosazuje, pokládá Ústavní soud za správný.
Nelze souhlasit se stěžovatelem ani v tom, že by soudy porušily obecné zásady hodnocení důkazů uvedené v ustanovení §132 o. s. ř. Svědecké výpovědi Ing. T. a Ing. Ř. byly hodnoceny nikoli izolovaně, ale v souvislosti s relevantními listinnými důkazy (především stanovami vedlejšího účastníka). Proto nebyl pro závěr odvolacího soudu o oprávnění přijmout rozhodnutí o organizační změně ve vztahu ke konkrétnímu orgánu vedlejšího účastníka rozhodný subjektivní názor obou ve věci slyšených svědků.
V případě stěžovatelovy námitky, vztahující se k porušení jeho procesního práva mít možnost se seznámit se všemi důkazy, návrhy a podáními, tedy i s tím, co vyšlo v řízení najevo a moci se k tomu vyjádřit, Ústavní soud stojí na stanovisku, že právo na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné (srovnej např. rozhodnutí ESLP ve věci K. proti Francii ze dne 7. 6. 2001 in ASPI) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (srov. např. rozhodnutí ESLP ve věci B. proti České republice ze dne 11. 1. 2005 in ASPI). Tyto principy nebyly ve věci rozhodujícími soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil.
Skutečnost, že stěžovateli nebylo doručeno vyjádření vedlejšího účastníka k jeho dovolání, neznamenala v daném případě porušení jeho procesních práv. Z námitky stěžovatele není zřejmé, jak by hodlal v případné replice reagovat na vyjádření vedlejšího účastníka, které bylo dovolacímu soudu doručeno až po lhůtě stanovené k vyjádření soudem prvního stupně a více jak dva měsíce po doručení dovolání dovolacímu soudu. V takovém případě je třeba považovat námitku stěžovatele o porušení jeho procesních práv nedoručením vyjádření vedlejšího účastníka za ryze formální.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu