ECLI:CZ:US:2008:3.US.2053.08.1
sp. zn. III. ÚS 2053/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti JUDr. J.S., zastoupeného JUDr. Martinem Slavíčkem, advokátem se sídlem Praha 3, Koněvova 2596/211, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2008 ve věci sp. zn. 30 Co 210/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označené rozhodnutí.
Okresní soud Praha - západ usnesením ze dne 13. 3. 2008 odmítl odpor žalované (vedlejší účastnice) pro opožděnost a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení dle §146 odst. 3 o. s. ř. s odůvodněním, že žalobci (stěžovateli) žádné náklady nevznikly. Toto usnesení odvolací soud napadeným usnesením potvrdil.
Stěžovatel nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, jenž bez nařízení jednání a bez dokazování potvrdil nákladový výrok usnesení procesního soudu a nedal tak stěžovateli ani možnost se v řízení ke vzniklým nákladům vyjádřit, doplnit je a upřesnit. Napadené rozhodnutí krajského soudu proto nese dle stěžovatele znaky libovůle a je odrazem současné situace, kdy obecné soudy rozhodování o nákladech řízení věnují pouze okrajovou pozornost. Stěžovatel přitom zdůrazňuje, že o nákladech řízení rozhodují obecné soudy z úřední povinnosti a připomíná nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 411/05, jenž vyznívá v kontextu projednávané věci zcela naprázdno.
Krajskému soudu vytýká stěžovatel i porušení zásad řádného rozhodování o důkazních návrzích, neboť z odůvodnění napadeného usnesení není vůbec patrno, proč a z jakých důvodů odvolací soud neprovedl ani nevyžádal důkazy ke zjištění nákladů řízení. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 87/99.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná; nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti totiž nesvědčí.
Deficit spravedlivého procesu (což jediné lze ústavněprávně namítat) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad (a potažmo aplikace) rozhodných právních norem jsou předvídatelné a rozumné, korespondují-li fixovaným závěrům soudní praxe, nejsou-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jimž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočují z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Nic takového v dané věci dovodit nejde. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu za "svévolné" mít nelze.
Jelikož Ústavnímu soudu nepřísluší podávat podrobný a autoritativní výklad relevantních zákonných ustanovení (o nákladech občanskoprávního řízení), postačí se omezit na konstatování, že požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu zde nejsou, a to i kdyby v rovině podústavní mohly být o "správnosti" napadeného náhradového výroku pochybnosti. Stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán zvláštní působností k přezkumu rozhodnutí o nákladech občanskoprávního řízení proto, že zde již jiného opravného prostředku (dovolání) není; jeho úvahy o nezbytnosti "dokazování" jsou v dané věci zjevně nepřiléhavé.
Pouze na okraj je proto možno konstatovat, že těžiště stěžovatelových námitek, vyjádřených v ústavní stížnosti, spočívá v tvrzení, že mu obecné soudy nepřiznaly náhradu nákladů řízení, přestože mu ji přiznat de lege lata měly. Nákladové výroky obecných soudů v projednávané věci však není možno interpretovat v tom smyslu, že by soudy stěžovateli odmítly přiznat náhradu nákladů řízení (neboť ve smyslu ustanovení §146 odst. 3 o. s. ř. je opak pravdou), nýbrž tak, že stěžovateli žádné prokázané náklady řízení nevznikly, a obecné soudy mu tedy žádnou náhradu nákladů řízení z logiky věci ani přiznat nemohly. Jinými slovy podstatou sporu mezi stěžovatelem a obecnými soudy není otázka ne/přiznání náhrady nákladů řízení, ale otázka, zda stěžovatel tvrzené náklady řízení relevantně prokázal. Jelikož Ústavní soud v napadeném rozhodnutí - jak výše uvedeno - neshledal prvky libovůle, nemá důvod tuto otázku dále meritorně posuzovat.
Co do stěžovatelových odkazů na judikaturu Ústavního soudu, je nutno poznamenat, že okolnosti projednávané věci se zjevně liší od okolností případu projednávaného Ústavním soudem ve stěžovatelem uváděném nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 411/05, neboť v projednávané věci měly obecné soudy za to, že stěžovatel tvrzené náklady ničím neprokázal, zatímco v uvedeném nálezu vycházely obecné soudy ze závěru, že stěžovatel prokázal vzniklé náklady nedostatečně. Skutečnost, že ani sám stěžovatel nezpochybňuje možnost, že listiny prokazující vznik jeho nákladů řízení, nebyly soudům doručeny, odlišují stěžovatelovu věc taktéž od obdobné právní věci, o níž rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 17. 9. 2008 ve věci sp. zn. III. ÚS 3270/07. Stěžovatelův odkaz na nález ve věci sp. zn. III. ÚS 87/99 není prizmatem posuzované věci dle Ústavního soudu přiléhavý rovněž.
Nad rámec dosud uvedeného je třeba uvést, že ačkoliv výše sporné částky, respektive nárokovaná výše náhrady nákladů řízení, nemůže být v žádném případě kritériem přípustnosti projednávaných ústavních stížností, jak je tomu v případě občanskoprávních odvolacích a dovolacích řízení, není možno při posuzování opodstatněnosti posuzovaného podání brát ze zřetele ani skutečnost, že stěžovatelem nárokovaná částka nákladů řízení je kontextuálně zcela bagatelní; ta pak - z povahy věci - omezuje možnosti, za kterých Ústavní soud zasahuje do rozhodování obecných soudů.
Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo.
Je namístě připomenout, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného je zjevné, že právě tak je tomu v dané věci.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Mucha
předseda senátu