ECLI:CZ:US:2008:3.US.2276.07.1
sp. zn. III. ÚS 2276/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. L. S., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 204/2007, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 4 To 475/2006, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 12 T 170/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí vydaná v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Obecné soudy se podle stěžovatele v rozporu se zásadami spravedlivého procesu nezabývaly a nevypořádaly s jeho "zcela důvodnou" obhajobou a přednesenými námitkami. Domnívá se, že jednání, pro které byl uznán vinným, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 2 tr. zákona; soud prvního stupně nadto ve výroku o vině svého rozsudku neuvedl, v rozporu s §120 odst. 3 tr. řádu, žádnou konkrétní skutkovou okolnost, která by naplňovala zákonný znak jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Stěžovatel pak v podrobnostech rozvedl četné námitky, jež směřují zejména proti skutkovým zjištěním, které má za nesprávné či nedostatečné.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem městského soudu uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, odst. 2 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Stěžovatelovo odvolání krajský soud usnesením podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl a jím podané dovolání Nejvyšší soud taktéž napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Odsouzené jednání spočívalo (ve stručnosti) v tom, že stěžovatel jako jednatel společnosti BRASED EUROTEXTIL, spol. s r. o. (dále jen "EUROTEXTIL"), prostřednictvím zápočtu upřednostnil svou vlastní pohledávku ve výši 2 388 073 Kč za jmenovanou společností, kterou měl z titulu půjčky, převedl na sebe dále pohledávku vůči sdružení Aldan Aleš Škoda ve výši 2 880 635,30 Kč a tuto částku od uvedené osoby zinkasoval, ačkoliv v té době byla společnost EUROTEXTIL v úpadku, neboť měla splatné závazky ve výši 12 653 268 Kč a její majetek dosahoval celkové výše pouze 6 802 230 Kč; tím způsobil blíže specifikovaným věřitelům škodu ve výši 1 104 245 Kč.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Předně je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatnil námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se k nim též adekvátně vyjádřily. V ústavní stížnosti stěžovatel jen v polemice s obecnými soudy pokračuje, a to na úrovni jimi aplikovaného práva.
Uvedené platí zejména pro (stěžejní) námitky, jimiž stěžovatel tvrdí, že jím poskytnutá půjčka společnosti není pohledávkou vzniklou z obchodního styku, pročež ji bylo možno vyplatit kdykoliv, a dále že mu nebyl prokázán úmysl zmařit uspokojení věřitelů společnosti, zejména proto, že společnost "dotoval" i po jejím vstupu do likvidace. S nimi se vypořádaly všechny ve věci rozhodující soudy (v podrobnostech soud prvního stupně a soud dovolací), které stěžovateli vysvětlily, že (obchodně-právní či neobchodní) povaha pohledávky za společností není pro spáchání trestného činu zvýhodňování věřitele významnou, když rozhodné právní předpisy (trestní zákon, zákon o konkurzu a vyrovnání) takové rozlišování neopodstatňují. Co do naplnění subjektivní stránky trestného činu, dovolací soud stěžovateli připomenul, v souladu se závěry soudů prvního a druhého stupně, že stěžovatel nemohl počítat s žádnou okolností, která by v situaci insolvence společnosti EUROTEXTIL zabránila poškození ostatních věřitelů, čímž byl jeho (při nejmenším eventuální) úmysl spáchat souzený trestný čin doložen. Ústavní soud nepovažuje za nutné opakovat podrobnou argumentaci rozhodujících soudů a omezuje se proto na konstatování, že způsob, jakým se tyto vypořádaly se stěžovatelovými námitkami, ústavně relevantním nedostatkem netrpí. Zásadní závěr, že zmaření uspokojení věřitelů společnosti EUROTEXTIL vinou stěžovatele nastalo, není ani nelogický ani excesivní.
Uvedené relativizuje stěžovatelovy početné námitky vůči skutkovým zjištěním [týkající se doby, kdy společnosti EUROTEXTIL poskytoval jednotlivé půjčky, výše způsobené škody, (ne)existence závazku vůči společnosti Topol a pohledávky vůči společnosti Brněnské veletrhy a výstavy, a. s., jakož i obsahu znaleckého posudku (zejména z něj odvozeného závěru o tom, zda byla společnost EUROTEXTIL ke dni 8. 8. 1997 v úpadku)]. Ústavnímu soudu proto nezbývá než připomenout, jak bylo řečeno výše, že mu zasahovat do hodnocení skutkových zjištění a důkazů provedených obecnými soudy zásadně nepřísluší. V dané věci, v rovině ústavněprávního přezkumu, je významné pouze to, že není důvod pochybovat, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je pro jejich rozhodnutí nezbytný (§2 odst. 5 tr. řádu). Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, pročež i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. I kdyby soudy učiněné závěry byly kritizovatelné z hlediska správnosti, ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) má jen zjevné vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedokládá. Napadeným rozhodnutím nelze vytýkat ani nedostatek přiléhavého odůvodnění.
Stěžovateli lze přisvědčit pouze v tom, že odvolací soud se nijak blíže nevyjádřil k tomu, proč nepovažoval za významné vyhovět jím navrženému doplnění důkazů o výpověď účetního společnosti Ing. M. B. V kontextu ostatních provedených důkazů však tato okolnost není pochybením v té míře, jež by opodstatnila, aby napadená rozhodnutí byla odstraněna. Platí totiž, že ačkoli se Ústavním soudem standardně aplikované zásady ústavněprávního přezkumu vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Zcela nepřiléhavou je pak stěžovatelova další námitka, že soud prvního stupně ve výroku o vině svého rozsudku neuvedl žádnou konkrétní skutkovou okolnost, která by naplňovala zákonný znak jednání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Z napadených rozhodnutí se totiž nepodává, že by byl stěžovatel odsouzen za trestný čin spáchaný v rámci organizované skupiny.
Na tomto základě, shrnutím řečeného, je namístě závěr, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr lze mít za zřejmý. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání (bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2008
Jiří Mucha
předseda senátu