ECLI:CZ:US:2008:3.US.3034.07.1
sp. zn. III. ÚS 3034/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila jako soudce zpravodaje, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., právně zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti přípisu Ministerstva spravedlnosti ČR č. j. 437/2007-PERS-SO/07 ze dne 10. 10. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že způsobem projednání podání stěžovatele označeného jako "Veřejná výzva" ministrovi spravedlnosti ze dne 6. 8. 2007 tak, jak je obsažen v přípisu Ministerstva spravedlnosti ČR č. j. 437/2007-PERS-SO/7 ze dne 10. 10. 2007, byla porušena práva stěžovatele, uvedená v článku 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina") a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ,,Úmluva"). Dále mělo postupem uvedeného orgánu veřejné moci dojít k porušení článku 2 odst. 3 Ústavy ČR.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění návrhu a jeho příloh, domáhal se stěžovatel uvedenou ,,veřejnou výzvou", aby ministr spravedlnosti prověřil postup soudců senátu l Ko Vrchního soudu v Praze JUDr. Františka Kučery, JUDr. Jiřího Goldsteina a JUDr. Jiřího Karety ve věci usnesení tohoto soudu č. j. 1 Ko 186/2007-3204 ze dne 18. 5. 2007, kterým soud s odstupem šesti let rozhodl o odvolání stěžovatele ze dne 2. 5. 2001 proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2001 č. j. 94 K 10/94-2496. Odvoláním napadeným usnesením Městský soud v Praze v konkursním řízení úpadce OSAN o. p., v likvidaci, dne 2. 5. 2001 zamítl návrhy stěžovatele, jako bývalého správce konkursní podstaty, aby mu byla vyplacena odměna za výkon funkce správce, nebo aby částka odpovídající výši odměny byla složena do úschovy soudu. Podobně jako v odůvodnění projednávané ústavní stížnosti, i v uvedené výzvě stěžovatel obsáhle popisoval domnělé ústrky, jimž musel ze strany obecných soudů i jiných státních orgánů i fyzických osob údajně čelit v souvislosti se svými majetkovými spory s Českou stranou sociálně demokratickou, a vyslovoval podezření z ,,korupčního jednání".
V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatel odkazoval na článek 2 odst. 3 Ústavy ČR, podle nějž státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Dále poukazoval na různá ustanovení Občanskoprávní úmluvy o korupci (publikována pod č. 3/2004 Sb.m.s.) a Trestněprávní úmluvy o korupci (publikována pod č. 70/2002 Sb.m.s.). Stěžovatel namítal, že obecné soudy o jeho odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2001 č. j. 94 K 10/94-2496 rozhodovaly nepřiměřeně dlouhou dobu a porušily právo stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů (viz článek 38 odst. 2 Listiny a článek 6 Úmluvy). Stěžovatel vyjadřoval přesvědčení o tom, že postup obecných soudů je veden záměrem ,,porušováním majetkových práv podrobit stěžovatele ekonomickému útisku, spolu s vytvořením prostoru novému správci, aby za peníze konkursních věřitelů podával na stěžovatele trestní oznámení, stížnosti České advokátní komoře a účelově vykonstruované žaloby". Z těchto důvodů bylo dle názoru stěžovatele povinností ministra vyvodit proti příslušným soudcům kárnou, pokud ne trestněprávní odpovědnost. Nesplnění této povinnosti ministrem spravedlností je okolností, která dle názoru stěžovatele vylučuje naplnění jeho práva na spravedlivé projednání věci soudem podle článku 6 Úmluvy. Bylo dále povinností ministra spravedlnosti přijmout opatření k odstranění dalších průtahů, jak v postupu senátu 1 Ko Vrchního soudu v Praze, tak v postupu konkursního soudu v konkursním řízení úpadce OSAN o. p., v likvidaci. Pochybení ministra spravedlnosti se stěžovateli jeví o to závažnější, že usnesením č. j. 1 Ko 186/2007-3204 ze dne 18. 5. 2007 Vrchní soud v Praze v rozporu s článkem 11 Listiny a článkem l dodatkového protokolu k Úmluvě prejudikuje, že pokud rozhodnutí o majetkových právech stěžovatele na odměnu správce OSANu může být konkursním soudem odkládáno do nekonečna, není důvodu na takovém postupu soudů ČR cokoliv měnit. Dále odůvodnění ústavní stížnosti obsahuje nejrůznější tvrzení stěžovatele ohledně údajných nezákonností a přehmatů státních orgánů a představitelů České strany sociálně demokratické.
Stěžovatel, podobně jako ve svých minulých návrzích, poukazoval na své postavení slovenského advokáta (člena Slovenské advokátní komory). Stěžovatel je přesvědčen, že jeho nároky z mandátní smlouvy s ČSSD ze dne 2. 5. 1997 jsou chráněny článkem l dodatkového protokolu k Úmluvě. Vzhledem k tomu, že dle jeho názoru byla Českou republikou porušena práva stěžovatele chráněná článkem 6 Úmluvy, jakož i závazky České republiky z citované Trestněprávní i Občanskoprávní úmluvy proti korupci, které jsou mezinárodními smlouvami, jakož i závazky České republiky ze Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2000/35/ES, stěžovatel dovozuje, že jeho práva a nároky jsou pod ochranou komunitárního práva. Pokud se stěžovatel účastní soutěže jako advokát nikoliv jen jedné členské země EU, je v rámci jeho rovného postavení v soutěži na vytvářeném jednotném evropském trhu jeho legitimním právem nebýt znevýhodněn v soutěži s ostatními advokáty na Slovensku porušováním jeho práv soudy v České republice. Stěžovatel proto odkazuje na čl. 234 Smlouvy o Evropském společenství a žádá, aby Ústavní soud věc projednal a rozhodl podle komunitárního práva, v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora (dále jen ,,ESD"). Pro případ, že soud zjistí, že ESD dosud neřešil otázku přímé aplikace mezinárodní smlouvy ve vztahu k porušení závazků členskou zemí EU z mezinárodních smluv, stěžovatel Ústavnímu soudu navrhuje, aby věc postoupil ESD v Lucemburku k rozhodnutí o předběžné otázce.
Na závěr svého podání stěžovatel vznesl námitku podjatosti proti předsedovi Ústavního soudu ČR JUDr. Pavlu Rychetskému, a to z důvodů tímto stěžovatelem v jeho četných podáních Ústavnímu soudu opakovaně uváděných.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opět připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (viz článek 83 Ústavy). Ústavní stížnost ve smyslu článku 87 odst. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu může podat fyzická nebo právnická osoba pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost je tedy prostředkem ochrany individuálních subjektivních základních práv fyzických a právnických osob. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž vždy zdůrazňuje subsidiární charakter řízení o ústavní stížnosti s ohledem na vymezení své pravomoci.
Výklad pojmu ,,jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu byl podán již v celé řadě nálezů, typicky v rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95. V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že uvedený pojem je nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánů veřejné moci vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům ,,takového zásahu orgánu veřejné moci" nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu.
V projednávané věci se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že se zásahu do individuálních subjektivních práv stěžovatele dopustilo Ministerstvo spravedlnosti tím, jak reagovalo na jeho výše uvedenou ,,veřejnou výzvu".
Uvedené podání stěžovatele bylo příslušným odborem ministerstva podle jeho obsahu vyhodnoceno jako stížnost ve smyslu ust. §164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění, podle nějž jsou fyzické a právnické osoby oprávněny obracet se na orgány státní správy soudů se stížnostmi, jde-li o průtahy v řízení nebo o nevhodné chování soudních osob anebo o narušování důstojnosti řízení před soudem. Jako taková byla tato stížnost vyřízena zcela v souladu se zákonem v intencích pravomoci ministra. Jak je patrné ze spisového materiálu, podílel se na prošetřování věci odbor stížností sekretariát I. náměstka a odbor personálních věcí, který je ministrem spravedlnosti pověřen k vyřizování podnětů k vyvození kárné odpovědnosti soudců.
Shledal-li orgán státní správy, že ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 94 K 10/94 postupem vyřizujícího soudce nedochází ke stěžovatelem namítaným průtahům, nelze ve sdělení této skutečnosti stěžovateli spatřovat zásah o základních práv stěžovatele ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Lze konstatovat, že pokud by měl orgán exekutivy vyhovět požadavkům stěžovatele uvedeným v jeho ,,veřejné výzvě", musel by podat návrh na zahájení kárného řízení proti konkrétním soudcům ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a st. zástupců, v platném znění. Kárné provinění je přitom koncipováno jako zaviněné porušení povinností soudce, jehož vinu je třeba prokazovat, a to včetně všech znaků kárného provinění. Svým charakterem je tak kárné řízení analogické řízení trestnímu (viz i ust. §25 zákona č. 7/2002 Sb. podle nějž nestanoví-li tento zákon jinak, použije se v kárném řízení přiměřeně ustanovení trestního řádu). Tak jako neexistuje individuální subjektivní právo na trestní stíhání jiného (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 921/06, II. ÚS 349/06, III. ÚS 221/08, sp. zn. II. ÚS 361/96, I. ÚS 445/05, III. ÚS 585/07, III. ÚS 264/08 dostupná na http://nalus.usoud.cz), nelze ani dovodit, že by do základních práv stěžovatele mohl ministr spravedlnosti zasáhnout tím, že se nerozhodne podat návrh na zahájení kárného řízení soudce, proti jehož postupu stěžovatel podal stížnost. Ústavní soud na okraj uvedeného poznamenává, že odůvodnění ,,veřejné výzvy", jíž se stěžovatel na ministra spravedlnosti obrátil, v podstatě neobsahovalo žádné konkrétní skutečnosti nasvědčující jakémukoli ,,korupčnímu jednání" konkrétních soudců, ale toliko vágní domněnky a spekulace stěžovatele. Dále lze odkázat na odůvodnění dalších rozhodnutí Ústavního soudu v souvisejících věcech stěžovatele (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2835/07), v nichž je otázka údajné zaujatosti soudců obecných soudů proti stěžovateli v konkrétních kauzách rovněž řešena.
Konečně pokud jde o argumentaci stěžovatele závazky z Trestněprávní i Občanskoprávní úmluvy o korupci, Ústavní soud mutatis mutandis odkazuje na své rozhodnutí ve věci téhož stěžovatele, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 238/08. Ani jedna z těchto smluv není self-executing, tzn. nezakládá stěžovateli žádná práva, kterých by se mohl před soudy přímo domáhat, ale toliko stanoví, jaká legislativní a jiná opatření mají smluvní strany přijmout.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu