ECLI:CZ:US:2008:3.US.320.08.1
sp. zn. III. ÚS 320/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. dubna 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., právně zastoupeného JUDr. Julií Xinopulosovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Kateřinská 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. září 2006 sp. zn. 1 T 4/2006 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 11. 2006 č. j. 6 To 90/2006-1519, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, a to pro porušení základního práva stěžovatele zaručeného článkem 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina"), dle kterého příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Z příloh ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu Brně ze dne 13. 9. 2006 uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 2, odst. 4 tr. zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků se zařazením do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti na dobu čtyř roků a trest propadnutí věci blíže specifikované rovněž ve výrokové části napadeného rozsudku nalézacího soudu.
Z podnětu všech podaných odvolání pak Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že se stěžovatel uznává vinným jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku vrchního soudu, čímž měl spáchat tr. čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky dle ust. §148 odst. 1, odst. 4 tr. zákona a to formou spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zák. Za toto jednání pak stěžovateli byl vrchním soudem uložen nepodmíněný trest odnětí svobody osm a půl roku se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. I v tomto rozsudku byl vysloven zákaz činnosti a trest propadnutí věci.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel (zkráceně řečeno) namítal, že v době, kdy probíhalo řízení před senátem Krajského soudu v Brně o jeho trestní věci, předsedal tomuto senátu JUDr. Miloš Žďárský. Stěžovatel s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 5/2002 Sb., o soudech a soudcích, tvrdí, že uvedený soudce dr. Žďárský v inkriminovaném období nebyl řádně jmenován do funkce předsedy senátu uvedeného krajského soudu a nemohl být tedy zákonným soudcem v jeho trestní věci a byl toliko ,,pověřeným předsedou senátu".
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo v trestní věci stěžovatele dále podáno i dovolání, v němž stěžovatel mimo jiné uplatnil dovolací důvod dle ust. §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu s totožnou argumentací ohledně toho, že v jeho věci rozhodoval soud, který nebyl řádně obsazen. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatele usnesením ze dne 31. října 2007 sp. zn. 6 Tdo 464/2007 ve smyslu ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel v projednávaném návrhu nenapadl a svou stížnost směřuje toliko proti rozhodnutím soudu nalézacího a odvolacího.
II.
Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele, přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako návrh podaný po lhůtě ve smyslu ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Pro posouzení návrhu stěžovatele má zásadní význam již zmíněná skutečnost, že stěžovatel v téže věci podal dovolání, které Nejvyšší soud ČR podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl usnesením sp. zn. 6 Tdo 464/2007, jež ovšem stěžovatel projednávanou ústavní stížností nenapadl.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prodloužit ani prominout, neboť jde o lhůtu kogentní.
Dle ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Ústavní soud připomíná, že pokud jde o zachování lhůty proti rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu citovaného ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, toto ustanovení míří především na tzv. nenárokové dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, které je přípustné, jen pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce význam.
Ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu tak představuje výjimku z pravidla, plynoucího z podmínky vyčerpání všech procesních prostředků, podle nějž je povinností stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy to rozhodnutí, jímž bylo o posledním procesním prostředku k ochraně práva rozhodnuto. Stěžovatel totiž již nemůže podat ústavní stížnost jen proti předchozímu rozhodnutí (když ne z jiného důvodu, tak proto, že mu mezitím uplynula lhůta) a ochrany svého práva se může dovolávat jen tím, že zpochybní závěr o nepřípustnosti mimořádného opravného prostředku, kterým bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáváno věcně (tj. rozhodnutí, jímž byl mimořádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut pro zjevnou neopodstatněnost nebo z jiných kvazimeritorních důvodů. Blíže viz Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T.; Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, 2007, str. 340 či usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06, III. ÚS 2461/07, III. ÚS 2601/07, dostupná v internetové databázi na http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené je třeba zdůraznit, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. ř.) není vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Bylo-li dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, nestalo se tak pro nepřípustnost ,,z důvodů závisejících na uvážení" dovolacího soudu, nýbrž z jiných důvodů, které na uvážení nezávisejí. Proto v tomto případě neplatí (srov. znění výše citovaného ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. Dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 tohoto zákona se zde neuplatní, neboť ,,mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje" nebyl ,,odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení".
S ohledem na výše uvedené musel Ústavní soud na projednávanou ústavní stížnost hledět jako na ,,návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem", neboť běh této lhůty se odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, k němuž muselo dojít jistě před 31. říjnem 2007, kdy o dovolání stěžovatele rozhodoval Nejvyšší soud (zatímco ústavní stížnost byla podána dne 1. 2. 2008).
Nad rámec výše uvedeného lze ještě poznamenat:
Pokud by se stěžovatel domníval, že k porušení jeho ústavně chráněných práv nebo svobod došlo rozhodnutím dovolacího soudu, musel by v petitu ústavní stížnosti napadnout též rozhodnutí dovolacího soudu (což v tomto případě neučinil). Ústavní soud je zásadně vázán petitem ústavní stížnosti a nemůže podrobovat ústavněprávnímu přezkumu taková rozhodnutí, která nejsou stěžovatelem napadena.
Pokud by se stěžovatel domníval, že rozhodnutím prvoinstančního a druhoinstančního soudu došlo k porušení jeho ústavně chráněných práv nebo svobod, avšak vytýkané vady nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, bylo jeho právem podat ústavní stížnost již proti rozhodnutí druhoinstančního soudu. V takovém případě totiž posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), bylo již odvolání. Běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti se ovšem v takovém případě odvíjí od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako opožděnou [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2008
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj