ECLI:CZ:US:2008:3.US.442.08.1
sp. zn. III. ÚS 442/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem Brno, Kuřimská 42, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. 6 Tdo 1297/2007, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2007 sp. zn. 8 To 400/2006 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. 9 T 85/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení článku 13 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod v jeho trestní věci zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 9 T 85/2006, uznal stěžovatele vinným trestným činem podplácení podle ustanovení §161 odst. 1 tr. zákona, kterého se stěžovatel dopustil tím, že jako člen obsazovacího úseku komise rozhodčích slíbil fotbalovému rozhodčímu M. B. úplatek v nezjištěné výši, aby svým rozhodováním ovlivnil fotbalové utkání v rozsudku uvedené. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 8 To 400/2006, stěžovatelovo odvolání jako nedůvodné zamítl a Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1297/2007, následné dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudce JUDr. A. D., který rozhodoval o nařízení odposlechu telefonických hovorů, měl být vyloučen pro svůj poměr k projednávané věci dle ustanovení §30 odst. 1 tr. řádu, neboť je členem arbitrážní komise Českomoravského fotbalového svazu (dále jen "ČMFS"), který v řízení vystupoval jako poškozený. Do této funkce nebyl soudce jmenován jakožto odborník v právu, nýbrž byl zvolen, s čímž se pojí nutnost být navržen funkcionáři ČMFS, a být s nimi "v kontaktu". Nadto je soudce spjat s fotbalovým hnutím v Brně, v minulosti působil jako trenér, a jeho syn zde aktivně hraje fotbal.
Dále je stěžovatel přesvědčen o neexistenci zákonného podkladu pro nařízení odposlechů ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. řádu, neboť Česká republika učinila výhradu k článkům 7 a 8 Trestněprávní úmluvy o korupci (dále jen "Trestněprávní úmluva") , v důsledku čehož neexistuje mezinárodní smlouva, která by Českou republiku zavazovala ke stíhání jednání uvedeného v ustanovení §161 odst. 1 trestního zákona. Nadto o nařízení odposlechů bylo žádáno kvůli osobě V. G. na základě podezření, že ovlivňuje rozhodčí a prostřednictvím stěžovatele získává finanční prostředky, což se nepotvrdilo. Obsah odposlechnutých trestních hovorů je proto ve stěžovatelově trestní věci jako důkaz nepoužitelný.
Konečně stěžovatel uvádí, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty uplácení, neboť zde absentuje objekt trestného činu, patřičný stupeň společenské nebezpečnosti a existence úplatku. I kdyby se stěžovatel dopustil jednání popsaného v obžalobě, nejedná se o obstarávání věcí obecného zájmu, ale o ryze soukromé zájmy omezené skupiny osob, které se sdružují v občanském sdružení za účelem provozování zájmových aktivit. Dodržování pravidel stanovených občanským sdružením nemůže být státem jakýmkoliv způsobem vynucováno a jejich porušování nemůže být sankcionováno. Slíbení úplatku obecné soudy vyvozují pouze hypoteticky z telefonních hovorů; jeho opravdová existence ani forma prokázána nebyla. Závěrem stěžovatel zdůrazňuje, že rozhodčí B. odvedl v utkání bezchybný výkon svědčící o tom, že nebyl ovlivněn. Stěžovatel byl dobrovolným funkcionářem, který ve svém volném čase bez nároku na odměnu pomáhal v naprosto nevýznamných okresních soutěžích obsazovat utkání rozhodčími.
V projednávané věci, s ohledem na odůvodnění ústavní stížnosti, jde především o to, zda postup a rozhodování obecných soudů ve stěžovatelově trestní věci nezaložily nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se výslovně odvolal.
Ústavní soud též pravidelně připomíná, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví, a jeho úkolem není přezkum zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem - s negativním závěrem - posouzeno, resp. když ústavní stížností napadený výsledek řízení před obecnými soudy je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k obdobným věcem již dříve vyslovil, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že právě tak je tomu v posuzované věci.
Klíčovými námitkami (právními názory), jež stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, se Ústavní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 143/08, a ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 3265/07, jimiž obdobné ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odmítl (v druhé věci vystupoval jako zástupce stěžovatele týž advokát jako ve věci nyní posuzované, pročež mu názory Ústavního soudu jsou již známy). Označená usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, a na obě se zde odkazuje.
Připomíná se toliko, že Ústavní soud zde vyvrátil jak námitky ohledně údajné podjatosti soudce JUDr. A. D. tak o "neexistenci podkladu pro nařízení odposlechu ve smyslu §88 odst. 1 tr. řádu", jakož i o tvrzené neexistenci objektu trestného činu, resp. potřebné společenské nebezpečnosti.
V rovině zcela konkrétní je zcela přiléhavé odkázat na adekvátní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které přesvědčivým způsobem vysvětlily, proč dovodily existenci věci obecného zájmu, jejíž řádné, nestranné a zákonné obstarání je opodstatněně předmětem trestněprávní úpravy, a z jakých důvodů je namístě posuzovat stěžovatelovo jednání jako společensky nebezpečné.
V usnesení sp. zn. I. ÚS 3265/07 Ústavní soud rovněž vysvětlil, že není efektivní ani námitka, již vtělil stěžovatel i zde do doplňku ústavní stížnosti, v němž poukazoval na rozhodnutí vydaná ve věci Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T 156/2005.
Výše přeznačený závěr, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je tím odůvodněn.
Jinak řečeno, stěžovateli se porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; výhrady vznesené v ústavní stížnosti jsou než polemikou s rozhodnutími obecných soudů, na úrovni jimi aplikovaného práva, které se stěžovatelovými námitkami podrobně zabývaly a reagovaly na ně způsobem ústavně konformním, což bylo již dříve zjištěno Ústavním soudem v případech obdobných.
Ústavní soud proto stěžovatelovu ústavní stížnost podle citovaného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2008
Jiří Mucha
předseda senátu