ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1297.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1297/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2007 dovolání, které podal obviněný Ing. L. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 8 To 400/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 85/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. L. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 9 T 85/2006, byl obviněný Ing. L. M. uznán vinným, že
jako člen obsazovacího úseku komise rozhodčích Jihomoravského krajského fotbalového svazu dne 24. 9. 2005, ve 12.18 hod., v telefonickém rozhovoru z B. volanému fotbalovému rozhodčímu M. B. slíbil úplatek v nezjištěné výši, aby tento svým rozhodováním ovlivnil fotbalové utkání Krajského přeboru staršího dorostu mezi FK Š., a. s. B – SK H., konaného dne 24. 9. 2005, od 13.45 hod. v Š., ve prospěch FK Š., a. s. B.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §161 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodčího, trenéra a fotbalového činovníka ve vztahu k fotbalovým soutěžím organizovaným ČMFS, všemi krajskými a okresními fotbalovými svazy na dobu čtyř roků.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu i u obviněného M. B.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 8 To 400/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu napadl ve výroku o vině i trestu obviněný Ing. L. M. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění podání obviněný namítl, že se žádného trestného jednání nedopustil, když jednání, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podplácení, neboť zcela absentuje objekt trestného činu, patřičný stupeň společenské nebezpečnosti i jakýkoli úplatek.
Pokud jde o objekt trestného činu obviněný vytkl, že soudy obou stupňů se pokusily definovat obecný zájem jako zájem společnosti nejen na rozhodování orgánu státní moci a správy, ale i na jiné činnosti při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních a kulturních potřeb. Výklad pojmu „obecný zájem“ je v dané věci interpretován velmi extenzivně a jednostranně v jeho neprospěch. Podle obviněného nepřísluší státu zasahovat do oblasti zájmové činnosti s tvrzením, že je tak činěno v obecném zájmu. Nejedná se o žádnou odvozenou část státní správy, neboť v rámci fotbalu jde ryze o působení určité skupiny osob věnující se podobné aktivitě, která tyto osoby sjednocuje v dobrovolných občanských aktivitách (klubech). Rámec fungování těchto klubů a sdružení je upraven v zákoně č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Fotbalová utkání jsou pořádána jednotlivými kluby, které za tímto účelem dobrovolně vytvořily sdružení příslušného fotbalového svazu a svěřily tomuto sdružení možnost organizovat utkání na různých úrovních. Kluby se řídí pravidly, která nejsou vnucována či diktována státem, ale jsou vytvářena v rámci sportovní aktivity, přičemž státu nepřísluší do těchto vztahů intervenovat. Fotbalový svaz nepožívá statusu věci obecné a nemůže existovat obecný zájem na tom, jakým způsobem se mají chovat aktéři fotbalového utkání. Obviněný zdůraznil, že nelze přijmout názor soudů, které ve věci rozhodovaly, že sportovní utkání jakékoliv úrovně se stává věcí obecného zájmu proto, že sdružení, jež toto utkání provozuje, je pod tento zájem podřazeno. Stejně nelze dovodit, že každý občan státu má zájem na průběhu fotbalového utkání, neboť fotbal je pouze jednou z aktivit, které občané provozují jen s určitým typem takového sdružení a že je kategorií, která je zájmem obecným odvozeným ze zájmu státního. V napadených rozhodnutích však soudy obecný zájem povýšily nad zájem státní a dovodily, že fotbal je fenomén, který požívá ochrany obecného zájmu. Stěží lze usuzovat, že k obdobným závěrům by došly i pro jiná občanská sdružení.
Obviněný taktéž konstatoval, že pochybení je nutno spatřovat v tom, že do kategorie věcí obecného zájmu je řazen dohled nad dodržováním vnitřních pravidel dobrovolných občanských sdružení. Při provozování sportovních utkání ale jde o realizaci ryze soukromých a dobrovolných aktivit, jejichž právní rámec je dán zákonem č. 83/1990 Sb. Stát nemá ex lege povinnost dohlížet na dodržování pravidel, která si občanská sdružení určí pro svou činnost a k jejichž dodržování se interně zaváží jejich členové. Nedošlo-li k porušení zákona při konstrukci pravidel občanského sdružení nebo v rámci realizace jeho činnosti, tak sám fakt, že dochází k porušení těchto pravidel, neopravňuje stát k jakékoliv aktivitě, i kdyby se toto porušení zdálo jakkoliv nespravedlivé anebo pohoršující. V dané trestní věci šlo o aktivity osob, které jsou angažovány v rámci fotbalového družstva, klubu či struktury spadající do ČMFS. Jde jednoznačně o soukromou aktivitu, kterou lze provozovat zcela nezávisle na jakékoliv státní kontrole či ingerenci, jak vyplývá z ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb. Pro činnost sdružení stát v zásadě nestanoví žádné pozitivní podmínky a do jeho činnosti zasahuje minimálně. Zákon neurčuje vnitřní organizaci ani pravidla činnosti.
Dále obviněný namítl, že se soudy nezabývaly tím, zda předávání jakéhokoli úplatku rozhodčímu fotbalového utkání je v rozporu s interními předpisy a porušení těchto vnitřních pravidel posuzovaly jako porušení trestně právní normy, tedy jako trestný čin. Zcela přehlédly, že občanské sdružení není věcí obecnou a nemůže existovat žádný obecný zájem na tom, jak má nebo nemá fungovat. Podle mínění obviněného je tím zasahováno do oblasti, v níž nelze uplatňovat názor státního orgánu. Podotkl, že dodržování pravidel občanského sdružení nemůže být státem jakýmkoliv způsobem vynucováno a jejich porušování nemůže být státní mocí sankcionováno.
K otázce naplnění materiální stránky trestného činu podplácení obviněný uvedl, že při činnosti rozhodčího při fotbalovém zápase se nejedná o obstarávání věcí obecného zájmu, ale o ryze soukromé zájmy omezené skupiny osob. Jedná se o činnost občanů, jež je výlučně projevem jejich osobních práv sdružovat se za účelem provozování zájmových aktivit. Evidentně zde chybí patřičný stupeň společenské nebezpečnosti tohoto jednání a nemohlo se tedy jednat o trestný čin.
Podle obviněného v předmětné věci zcela absentuje existence jakéhokoli úplatku, přičemž soud jeho existenci vyvodil pouze hypoteticky z telefonních odposlechů. Existence úplatku však musí být bezpečně prokázána a musí být zjištěno o jaký úplatek se jedná. Není-li tomu tak, nejsou naplněny všechny znaky žalovaného trestného činu. Soud konstatoval, jak ve výroku, tak i v odůvodnění rozhodnutí, že se jednalo o úplatek v nezjištěné výši. Z této skutečnosti obviněný dovodil předpoklad, že se mělo jednat o úplatek ve formě finanční částky, což však ze žádného z důkazů, jež byly v řízení provedeny, nevyplynulo. Připomněl, že úplatek lze definovat jako neoprávněnou výhodu spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se má uplácené osobě dostat. Úplatek spočívá především v majetkovém prospěchu, např. ve finančním nebo materiálním, může však jít o výhodu i jiného druhu. V dané trestní věci není postaveno najisto, co mělo úplatkem být, zda finanční částka, materiální hodnoty či jiné zvýhodnění, čímž se soud nezabýval a pouze konstatoval, že se jednalo o úplatek v nezjištěné výši. Tím, že nebyla prokázána existence úplatku, nejsou naplněny formální znaky předmětného trestného činu.
V závěru dovolání obviněný zdůraznil, že byl dobrovolným funkcionářem, který ve svém volném čase bez nároku na odměnu pomáhal v nevýznamných soutěžích obsazovat utkání rozhodčími, přičemž na výsledku utkání neměl zájem. Tyto skutečnosti měly soudy výrazně promítnout do úvah o naplnění materiální stránky trestného činu, když se naskýtá otázka, zda vzhledem k tomu není společenská nebezpečnost žalovaného jednání nepatrná. Rovněž vznesl výhrady, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, a to s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 4/04.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud po projednání dovolání podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek podle §265k odst. 2 tr. ř. ohledně jeho osoby ve všech výrocích zrušil a v souladu s ustanovením §265m odst. 1 tr. ř. jej v celém rozsahu podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, případně aby věc v souladu s ustanovením §265l odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Rovněž ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas, aby rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že obviněný ve svém podání z převážné míry uvádí argumentaci shodnou s jeho dosavadní obhajobou. Podotkl, že uplatněné právní názory v řadě ohledů kolidují se stanovisky Nejvyššího soudu, která již byla publikována v rámci rozhodování o obdobných věcech (např. v rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 864/2006). Zdůraznil, že argumentace městského soudu je s těmito stanovisky souladná a výstižně je precizuje na předmětnou trestní věc, a to i s ohledem na rozdílnou úroveň fotbalové soutěže, o níž v daném případě jde. Podle státního zástupce soud prvního stupně věnoval objasnění skutkových i právních otázek významných pro rozhodnutí ve věci zvláštní pozornost, jak je patrno nejen z obsáhlého dokazování, ale především z přesvědčivého, logického a věcně správného odůvodnění skutkových i právních závěrů, s nimiž se ztotožnil i krajský soud. S rozhodnutími soudů obou stupňů proto vyjádřil souhlas a na jejich odůvodnění plně odkázal.
K výhradě obviněného, že při absenci úplatku nemůže být skutek posouzen jako trestný čin podle §161 odst. 1 tr. zák., státní zástupce uvedl, že zákonné ustanovení popisuje tři alternativní formy podplácení – poskytnutí, nabídnutí či příslib úplatku. Prvostupňový soud shledal za naplněný znak „slíbí úplatek“, čili takovou formu úplatkářství, při níž v době činu slibovaný úplatek vůbec ještě nemusí reálně existovat popř. může jít i o imateriální výhodu (službu), navíc případně vázanou i na budoucí nejistou okolnost („kdyby… tak“). Argument „neexistence“ úplatku je pro obdobné situace zcela irelevantní, právě tak jako v tomto konkrétním případě, kdy pachatel navíc sliboval podplácenému úplatek, který měla poskytnout třetí osoba. Rozhodnutí soudu je i v tomto směru v souladu se zákonem a není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání.
Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného Ing. L. M. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný Ing. L. M. v podrobnostech namítá, že se žádného trestného jednání nedopustil, neboť jednání popsané ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu podplácení, neboť zcela absentoval objekt trestného činu, patřičný stupeň společenské nebezpečnosti i jakýkoli úplatek. Tyto výhrady uplatněný důvod dovolání obsahově naplňují, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená rozhodnutí vykazují tvrzenou právní vadu.
Trestného činu podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek. Podle §4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Pro posouzení, zda jednání obviněného Ing. L. M. vykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, popřípadě zda se vůbec jedná o trestný čin, je rozhodný popis skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 9 T 85/2006, a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně mimo jiné konstatoval: „Obecný zájem je nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmu občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních a kulturních potřeb. Mezi tyto statky zcela nepochybně patří i výkonnostní kopaná. Mnoho rodin vychovává své děti právě tak, že se je snaží vést k osvojení správných návyků k čestnému chování a soupeření prostřednictvím sportu. Proto tráví čas, ať již dopravou na stadion či zajišťováním dalších potřeb týkajících se jejich účasti například v mládežnických klubech (jako v tomto případě). Je nadevší pochybnost, že aktivní sportování přispívá ke zdárnému fyzickému rozvoji, které děti využijí v budoucnu a je nepochybné, že je zde dán významný zájem společnosti na tom, aby co nejvíce mladých lidí aktivně sportovalo, neboť zvyšováním fyzické zdatnosti se logicky snižuje nemocnost a taktéž se zvyšuje produktivita práce jednotlivce v dospělém věku.“ Dále prvostupňový soud zdůraznil: „Pokud bude společnost tolerovat ovlivňování zápasů prostřednictvím například úplatku rozhodčím (nebo hráčům), je nutno očekávat pokles zájmu o aktivní sport nejen ze strany rodičů, ale i ze strany aktivně sportujících dětí. Pokud nebude výsledek boje na hřišti odvislý od vlastního umu a dovednosti, bude to mít fatální vliv na chuť společnosti aktivně se věnovat sportu.“ Městský soud rovněž poukázal na paralelu se školním vzděláním s tím, že pokud by bylo tolerováno například hodnocení žáků v závislosti na nabízeném plnění (úplatcích) ze strany rodičů, rozpadla by se přirozená soutěživost a aktivita dětí při získávání vědomostí, což by mohlo mít dopad nejen na celkovou úroveň vzdělanosti společnosti, ale zejména by hrozil propad morálních hodnot u značné části populace, která by se s možností finančního (majetkového) nahrazení čehokoliv smířila. Současně připomněl význam sportu včetně fotbalu ve společnosti a zájem lidí o sportovní dění (návštěva sportovních zápasů, televizní či rozhlasové přenosy), což se odráží i ve sdělovacích prostředcích, reklamě ale též finančních výdajích na pořízení i provoz sportovišť. Uzavřel, že „ve vztahu k organizovanému fotbalu se nedá hovořit o soukromém podniku vybrané skupiny osob, do jehož provozování si nenechají od zbytku společnosti zasahovat“ (vše na str. 6 a 7 napadeného rozsudku).
S výše citovaným názorem Městského soudu v Brně se Nejvyšší soud ztotožňuje. Oprávněně bylo i Krajským soudem v Brně připomenuto, že obstarávání věci obecného zájmu je nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost. Pokud by společnost tolerovala ovlivňování fotbalových zápasů nabízením úplatků rozhodčím a výsledek zápasů by tak nezávisel od vlastního umu a dovednosti aktérů zápasu, došlo by k naprosté negaci uvedené sportovní aktivity (str. 4 napadeného usnesení). Současně je potřebné zdůraznit, že organizovaný výkonnostní sport včetně fotbalu se svým významem nepochybně dotýká velké části lidí ve společnosti, ať jde o sportovce samé, sportovní funkcionáře či velmi početné sportovní příznivce. Do oblasti sportu vynakládají právnické osoby (stát, sportovní kluby, obce apod.), ale i jednotlivé fyzické osoby značné finanční prostředky. Sportovní zápasy bývají často předmětem komerčního využití (např. placení vstupného, sportovní přenosy prostřednictvím televize či rozhlasu, reklamní účely, provoz sázkových kanceláří). Nelze tudíž souhlasit s tvrzením obviněného Ing. L. M., že z hlediska regulérnosti fotbalového zápasu, byť by byla jakkoliv porušena, jde o ryze soukromé zájmy omezené skupiny osob. Smyslem organizování soutěží výkonnostního sportu je dosáhnout co nejlepších sportovních výkonů či výsledků (sportovci, sportovními družstvy). Objektivní rozhodování rozhodčího při utkání fotbalové soutěže je jedním z jejich předpokladů s dopady i na další příkladmo zmíněné oblasti, které se sportem úzce souvisejí, a tudíž tuto činnost je nutno považovat za „obstarávání věcí obecného zájmu“. Obdobný právní názor byl v rozhodnutí Nejvyššího soudu již několikrát vysloven (např. v usnesení sp. zn. 8 Tdo 396/2007 a sp. zn. 3 Tdo 510/2007).
Není možno akceptovat ani tvrzení obviněného Ing. L. M., že při neexistenci jakéhokoli úplatku nejsou naplněny všechny znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Podle tzv. právní věty považoval soud prvního stupně znaky předmětného trestného činu v jeho jednání za naplněné tím, že v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu slíbil úplatek. Ve stručnosti lze připomenout, že slib úplatku je ve smyslu ustanovení §161 odst. 1 tr. zák. vyjádřením závazku pachatele úplatek poskytnout, jestliže v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu bude osobou, která tuto věc obstarává, jeho požadavku vyhověno. Slib úplatku směřuje do budoucna a má se realizovat až po splnění zmíněné podmínky. Mezi slibem úplatku a obstaráváním věcí obecného zájmu musí být souvislost. K naplnění skutkové podstaty se nevyžaduje, aby osoba, která obstarává věci obecného zájmu slib přijala nebo s ním souhlasila. Odmítnutí nemá vliv na trestní odpovědnost pachatele.
Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně, plyne, že obviněný Ing. L. M. jako člen obsazovacího úseku komise rozhodčích Jihomoravského krajského fotbalového svazu v telefonickém rozhovoru slíbil fotbalovému rozhodčímu M. B. úplatek v nezjištěné výši, aby svým rozhodováním ovlivnil fotbalové utkání Krajského přeboru staršího dorostu, a to konkrétné ve prospěch jednoho z aktérů zápasu. Po objektivní stránce je trestný čin podle §161 odst. 1 tr. zák. v jeho jednání naplněn, neboť je nerozhodné, že slib úplatku nebyl blíže specifikován či hodnotově vyjádřen. Podstatné je, že v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu byl slíben úplatek, tj. neoprávněná výhoda, která může spočívat nejen v přímém majetkovém obohacení ale i jiném zvýhodnění (např. poskytnutí určité protislužby). Z hlediska subjektivní stránky byl v činu obviněného soudem prvního stupně důvodně ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák. shledán přímý úmysl (str. 9 napadeného rozsudku), neboť zjištěným cílem v jeho jednání bylo porušit zájem chráněný trestním zákonem.
Podle §3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněný Ing. L. M. naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 43/1996).
Ve světle shora rozvedených skutečností je zřejmé, že stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost, jinak zcela bezúhonné osoby, je určován zejména tím, že ze svého postavení v ČMFS – jako člen obsazovacího úseku komise rozhodčích Jihomoravského krajského fotbalového svazu – se snažil zjištěným způsobem ovlivnit výsledek soutěžního fotbalového dorosteneckého zápasu. V odůvodnění rozsudku prvostupňový soud s poukazem na události z poslední doby též upozornil, že korupce ve fotbale se netýká pouze nejvyšší fotbalové soutěže (str. 9 napadeného rozhodnutí). Tvrzení obviněného o nedostatku materiální stránky v jeho jednání nelze přisvědčit. Ze skutkových zjištění nevyplývají žádné okolnosti, které by svou výjimečnou povahou odůvodňovaly jiný závěr, tj. že by stupeň společenské nebezpečnosti jím spáchaného činu neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu podle §161 odst. 1 tr. zák.
V neposlední řadě nelze akceptovat výtku obviněného Ing. L. M., že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Toto tvrzení nebylo v dovolání nejen blíže specifikováno, ale pro jeho důvodnost nesvědčily ani další již probrané námitky. Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (vše na str. 5 až 9 napadeného rozsudku). S těmito závěry se v odůvodnění svého usnesení ztotožnil i Krajský soud v Brně (str. 2 až 4 napadeného rozhodnutí).
S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění, jak byla učiněna v soudním řízení ve věci, objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného Ing. L. M. jako trestného činu podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně též aplikovaná právní věta. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů tudíž netrpí vadami, se kterými obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Mezi skutkovými zjištěními učiněnými soudy na straně jedné a právním posouzením předmětného skutku na straně druhé neexistuje nesoulad natož extrémní.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného Ing. L. M. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k