ECLI:CZ:US:2008:3.US.639.08.1
sp. zn. III. ÚS 639/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G. S., zastoupené JUDr. Hanou Klímovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 12, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Rakovníku ze dne 25. 1. 2008 č. j. 2 ZN 877/2007-26 a usnesení Policie ČR, Okresního ředitelství, služby kriminální policie a vyšetřování Rakovník ze dne 21. 12. 2007 č. j. ORRA-998/TČ-70-2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení, neboť podle jejího mínění jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v článcích 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Ústavní stížností napadeným usnesením policejní orgán podle §159a odst. 1 tr. řádu odložil věc podezření ze spáchání trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zákona, k němuž mělo dojít v době přibližně před 15 lety jednáním podezřelého D. Š., který měl stěžovatelku po dobu přibližně jednoho roku držet násilím v "nějakém neznámém panelovém bytě v Novém Jičíně", kde ji měl "přivazovat k radiátoru, aby nemohla utéci".
Taktéž napadeným usnesením státní zástupce podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl (jako nedůvodnou) stížnost, kterou proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že policejní orgán učinil všechna potřebná šetření a opatření (která byla vzhledem k časovému odstupu přibližně 15 let "reálně dostupná") k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. S odkazem na odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu státní zástupce dospěl k závěru, že spáchání trestného činu nasvědčuje pouze stěžovatelčina výpověď, která je však učiněna - kromě velkého časového dostupu - za situace, kdy je stěžovatelka trestně stíhána "pro své jednání vůči D. Š. a svým oznámením se snaží evidentně své jednání vůči němu ospravedlnit".
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že k odložení jejího trestního oznámení došlo, aniž by policejní orgán zjistil dostatek informací o celém případu. Nebyla totiž vyslechnuta její sestra, která mohla vypovídat o jejím stavu, když se vrátila po uvěznění D. Š. zpět k rodičům a nebyla vyžádána ani její zdravotnická dokumentace. Orgány činné v trestním řízení se dále nezabývaly její námitkou, že vyslechnuté svědky vůbec nezná, a že jsou to známí podezřelého D. Š. Tyto rozpory by bylo možno podle jejího názoru odstranit právě tak, že by bylo zahájeno trestní stíhání a provedena "konfrontace ve smyslu §104a tr. řádu, a to s odkazem na odst. 7 ještě před podáním obžaloby". Napadenému usnesení státního zástupce pak stěžovatelka vytýká, že je odůvodněné "zcela nedostatečně"; zdůrazňuje, že se státní zástupce nevypořádal s jejím návrhem na výslech sestry a nezabýval se ani tím, že nebyla provedena další potřebná šetření, konkrétně "vypátrání neznámé paní, která jí při jejím útěku pomohla". Stěžovatelka připomíná, že dále namítala podjatost policejního komisaře por. Bc. P. B., který její trestní oznámení vyšetřoval a ve stejné době vedl přípravné trestní řízení proti ní, v němž vystupuje D. Š. jako poškozený, a žádala, aby věc byla jmenovanému policejnímu komisaři odňata a podle §157 odst. 2 písm. b) tr. řádu přikázána jinému policejnímu orgánu; státní zástupce se však touto otázkou nezabýval. V souvislosti s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti stěžovatelka posléze upozornila na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/02, sp. zn. II. ÚS 179/01 a sp. zn. III. ÚS 165/02.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti státní zástupce JUDr. J. S. uvedl, že stěžovatelčino trestní oznámení bylo podáno dva měsíce poté, co byly proti ní a jejímu manželovi zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zákona. Trestní oznámení bylo poté z důvodu věcné a místní příslušnosti postoupeno na Okresní ředitelství, službu kriminální policie a vyšetřování Nový Jičín, s odůvodněním, že údajný trestný čin měl být spáchán v obvodě tohoto orgánu. Protože Okresní státní zastupitelství v Novém Jičíně neakceptovalo věcnou a místní příslušnost, stejně tak jako Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 3, bylo požádáno Vrchní státní zastupitelství v Praze o rozhodnutí o odnětí věci Okresnímu státnímu zastupitelství v Rakovníku a přikázání k dalšímu výkonu dozoru Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 3. Vrchní státní zastupitelství svým usnesením ze dne 14. 9. 2007 Okresnímu státnímu zastupitelství v Rakovníku věc neodňalo. Důvodem pro toto rozhodnutí byla skutečnost, že se nejedná o samostatné řízení o trestním oznámení stěžovatelky, ale že tato písemnost tvoří součást její obhajoby. Vrchní státní zastupitelství dále konstatovalo, že k údajné trestné činnosti mělo dojít před více než 14 lety a trestnost tohoto jednání je pravděpodobně podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zákona promlčena.
Stěžovatelčina stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení trestního oznámení byla zamítnuta z procesních i věcných důvodů, přičemž námitka podjatosti policejního orgánu, byla zhodnocena jakožto "zcela neopodstatněná". V trestním trestní řízení proti stěžovatelce a jejímu manželu je "věnována náležitá pozornost obhajobě stěžovatelky a to ze všech směrů, které rovněž rozvádí v ústavní stížnosti. V průběhu hlavních líčení stěžovatelka reaguje zcela neadekvátně; popírá zjevně prokázané skutečnosti, neboť osoby, které se v kritické době měly zdržovat v její společnosti v Novém Jičíně, označuje za osoby jí neznámé a za komplot, který měl zorganizovat D. Š.". Z vyložených důvodů státní zástupce navrhl, aby stěžovatelčina stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta.
Vyjádření státního zástupce bylo stěžovatelce zasláno k replice, která svého práva využila a dovozuje, že státní zástupce nereagoval na "podstatu ústavní stížnosti". Stěžovatelka dále "znovu připomíná", že "další ústavní kolize související s osobou jednoho vyšetřovatele souvisí s tím, že zatímco v pozici stíhané má právo nevypovídat vůbec a hájit se způsobem, jak uzná za vhodné, v druhém případě se dostává do procesního postavení poškozené, což v konečném důsledku může ohrožovat její ústavní právo na právní pomoc v řízení před jinými státními orgány podle čl. 37 odst. Listiny základních práv a svobod. V tomto smyslu ... stěžovatelka rozšiřuje argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti", a současně upozorňuje i na možnou podjatost státního zástupce JUDr. J. S. z důvodu, že zastupuje stát jako žalobce v trestní věci vedené proti ní a současně vykonával dozor nad trestní věcí, v níž stěžovatelka vystupovala jako poškozená.
V projednávané věci, s ohledem na odůvodnění ústavní stížnosti, jde především o to, zda postup orgánů činných v trestním řízení při prošetřování a vyřízení stěžovatelčina trestního oznámení nezaložil nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se výslovně odvolala.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud tyto orgány postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Přijímání a prověřování trestních oznámení upravuje ustanovení §158 a násl. tr. řádu; dojde-li státní zástupce nebo policejní orgán k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, věc usnesením odloží, jestliže není na místě vyřídit věc jinak (§159a odst. 1 tr. řádu). Při prověřování trestních oznámení postupují orgány činné v trestním řízení podle zásady oficiality (§2 odst. 4 tr. řádu) a musí proto z vlastní iniciativy učinit všechna potřebná opatření k odhalení trestných činů a zjištění jejich pachatelů (§158 odst. 1 tr. řádu).
Ústavní soud již dříve judikoval, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit, coby charakteristický znak moderního právního státu, že trestní stíhání pachatele trestného činu a jeho potrestání je situováno do rámce vztahu mezi státem a tím, kdo trestný čin spáchal. "Vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu a stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán" (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 345, viz též usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, sv. 14, str. 291); je-li takto dána výlučná legitimace státu, nemůže ji mít subjekt soukromý, resp. subjekt soukromého práva. Proto ani s poškozeným coby stranou trestního řízení takovou legitimaci spojovat nelze; právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založeno není a poškozený nemá žádné právo, natožpak základní (ústavně zaručené), aby byl trestně stíhán ten, kdo mu škodu způsobil (tamtéž, rovněž viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 436/98). Nic na tom nemění, že odsouzení obviněného může představovat základ pro (pozitivní) hodnocení uplatněného nároku na náhradu škody v tzv. adhezním řízení, stejně jako okolnost, že v tomto řízení zákon přiznává poškozenému odpovídající procesní práva (srov. §43 odst. 1 tr. řádu). Ve věci sp. zn. II. ÚS 155/05 Ústavní soud (s odkazem na usnesení sp. zn. III. ÚS 192/2000) uzavřel, že "způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva, garantovaná čl. 36 (resp. čl. 38 odst. 1) Listiny".
Z řečeného Ústavní soud vychází i v dané věci (viz např. II. ÚS 334/07, II. ÚS 544/07, srov. též Perez proti Francii, rozsudek ESLP ze 12.2.2004, č. 47287/99).
Nad takto vymezený rámec se sluší uvést, že ze spisu ORRA-998/TČ-70-2007 a dozorového spisu sp. zn. 2 ZN 877/2007, které si Ústavní soud vyžádal, se podává, že v rámci prověřování stěžovatelčina trestního oznámení byl proveden její výslech a zajištěno podání vysvětlení podezřelého D. Š. a R. B., J. B. a Z. G. (R. K. a I. K. nebyli dostupní). Za této situace, kdy nadto od spáchání údajné trestné činnosti uběhlo přibližně 15 let, nelze mít zato, že policejní orgán nezjišťoval relevantní skutkové okolnosti, a není spolehlivého důvodu pro úsudek, že trestní oznámení bylo odloženo "bez dalšího", resp. po šetření "zcela nedostačujícím"; o situaci extrémní neaktivity orgánů činných v trestním řízení nejde.
Není spolehlivého důvodu přisvědčit stěžovatelce ani v námitce, že k porušení jejích ústavně zaručených práv vedla skutečnost, že úkony v řízení o jejím trestním oznámení, jakož i v trestním řízení vedeném proti ní, byly prováděny totožnou osobou (policejním komisařem Bc. P. B.). Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v usnesení ze dne 14. 9. 2007 č. j. VZN 580/2007-7 adekvátně odůvodnil, proč neshledal důvod k odnětí a přikázání věci jinému státnímu zastupitelství. Ačkoliv se vrchní státní zastupitelství nezabývalo přímo námitkou podjatosti policejního komisaře, z odůvodnění citovaného usnesení vyplývá, že provádění úkonů přípravného řízení v obou trestních věcech jedním orgánem považoval za možné, jestliže na trestní oznámení stěžovatelky lze nahlížet též jako na její obhajobu v trestním řízení vedeném proti ní.
Podle ustálené judikatury poměr k projednávané věci může záležet kupříkladu v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Z dikce ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu vyplývá, že poměr vyloučené osoby k věci (či k osobám, jichž se úkon přímo dotýká) musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečným důvodem pro založení pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajících objektivně (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1514/2005). Nic takového však stěžovatelka netvrdí; situaci, již vytýká, lze proto posuzovat především z hlediska její vhodnosti, nikoli kolize s podústavním právem, potažmo s právem relevantním pro přezkum ústavněprávní.
Shrnutím řečeného je tedy namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace (procesního) práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovatelce se tím zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní stížnost je tak návrhem zjevně neopodstatněným, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2008
Jiří Mucha
předseda senátu