ECLI:CZ:US:2008:3.US.679.08.1
sp. zn. III. ÚS 679/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti M. J., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, proti rozhodnutím Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T 16/2004 ze dne 10. 5. 2006, Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 72/2006 ze dne 17. 10. 2006 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Tdo 1228/2007 ze dne 21. 11. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v trestním řízení proti němu vedeném.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí, byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni shora označeným stěžovatel spolu s P. P. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona, spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, jehož se dopustil společně s dalšími již odsouzenými osobami, a to za jednání popsané pod bodem A) 1. rozsudku, za což mu byl podle §148 odst. 4 trestního zákona, za použití §35 trestního zákona, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, přičemž byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 1. 2005 sp. zn. 4 T 11/2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2005 sp. zn. 3 To 21/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro výkon uloženého trestu byl zařazen podle §39a odst. 3 trestního zákona do věznice s dozorem. Dále byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) trestního řádu za skutky v obžalobě popsané pod body B. 3. b, B. 8a, b), B. 9), B. 10), v nichž bylo spatřováno spáchání trestných činů podle §148 odst. 1, 3 trestního zákona, neboť nebylo prokázáno, že stěžovatel tyto skutky spáchal a poškozená Česká republika, zastoupená Celním ředitelstvím Plzeň, byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2006 sp. zn. 3 To 72/2006 byla následně zamítnuta odvolání stěžovatele a Pavla Procházky proti uvedenému rozsudku soudu I. stupně.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. d) a g) trestního řádu, a v němž vznesl obdobné námitky, jako nyní v ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ČR rozhodnutím shora označeným dovolání stěžovatele odmítl. V poměru k ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu podrobně vysvětlil, co je v mezích tohoto dovolacího důvodu možno namítat. Pokud jde o podstatu námitek stěžovatele, které tento uplatnil k uvedenému dovolacímu důvodu, dovolací soud konstatoval, že jeho snahou je zpochybnit soudy učiněná skutková zjištění. Mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu I. stupně stejně jako úvahami odvolacího soudu, vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu, však nebylo zjištěno pochybení, přitom dovolací soud také připomenul, že námitky směřující proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že ze strany soudů nebylo k provedeným důkazům přistupováno paušálně ve snaze stěžovatele odsoudit - o čemž svědčí i zprošťující část rozhodnutí, důkazy byly hodnoceny důsledně ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Nezbylo tak, než postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť námitky k tomuto dovolacímu důvodu uplatněné žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b trestního řádu nenaplňují.
Za právně relevantní lze podle dovolacího soudu označit pouze tu část dovolání, kde uplatněnými námitkami poukazuje stěžovatel na naplnění dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, kterýžto dovolací důvod je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Ve vztahu k těmto námitkám pak dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že stěžovatel byl ke všem hlavním líčením, která se konala před soudem I. stupně, řádně obeslán, stejně tak jako jeho obhájkyně a obviněný vždy požádal soud, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti (§202 odst. 5 trestního řádu). Ze spisu Krajského soudu v Plzni vyplynulo, že v době konání hlavních líčení byla přítomnost obviněného u hlavního líčení vázána pouze na splnění podmínky horní hranice trestu odnětí svobody (pěti let), obhájkyně stěžovatele byla vždy přítomna a hlavní líčení se konala vždy na žádost stěžovatele v jeho nepřítomnosti V tomto směru tedy nelze shledat v procesním postupu soudu pochybení. Nelze je pak podle dovolacího soudu spatřovat ani v tvrzení stěžovatele, že soud s ohledem na ustanovení §202 odst. 2 písm. a), b) trestního řádu nemohl konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, neboť, jak z obsahu trestního spisu dovolací soud zjistil, stěžovateli byla obžaloba a předvolání k hlavnímu líčení na dny 1. až 4., 8. až 9. 3. 2004 doručena již 16. 2. 2004 do vlastních rukou, tedy řádně a včas, a tudíž podmínky vyžadované §202 odst. 2 písm. a) trestního řádu byly splněny. O skutku, který je předmětem obžaloby, byl stěžovatel vyslechnut dne 10. 6. 1999 za účasti svého obhájce. Trestní stíhání proti stěžovateli bylo zahájeno sdělením obvinění dne 11. 3. 1999 z účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 trestního zákona z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 trestního zákona dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, z trestného činu podplácení podle §161 odst. 1, 2 trestního zákona, spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona, přičemž bod A. 1a) rozsudku odpovídá sdělení obvinění pod bodem 1. Stěžovatel byl také dne 12. 1. 2002 upozorněn na změnu právní kvalifikace s tím, že jeho jednání popsané ve sdělení obvinění ze dne 11. 3. 1999 bude dále posuzováno jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 trestního zákona, ve znění zákona č. 290/1993 Sb., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona, spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Jak dále dovolací soud uvedl, ve spise se nachází záznam o prostudování spisu stěžovatelem a jeho obhájkyní dne 3. 3. 2003, kdy byl upozorněn na změnu právní kvalifikace a sám stěžovatel uvedl, že nemá návrhy na doplnění vyšetřování. Z uvedeného tedy vyplývá, že ze strany orgánů činných v trestním řízení byly splněny také podmínky vyžadované ustanovením §202 odst. 2 písm. b) trestního řádu. Také podmínka, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného byla dle dovolacího soudu v daném případě splněna. Jednalo se skupinovou trestnou činnost, kdy obviněný, který trestnou činnost popíral, byl v přípravném řízení vyslechnut. Dovolací soud také zdůraznil, že po celou dobu trestního řízení byl stěžovatel zastoupen obhájcem, který ho také měl a mohl o probíhajícím řízení event. o změnách v důkazním stavu z pohledu obhajoby informovat, příp. také mohl navrhovat další důkazy. Po nařízení hlavního líčení obviněný požádal o jeho konání v jeho nepřítomnosti, což soud akceptoval, přitom však ani v této souvislosti obviněný soudu nesdělil návrhy na doplnění dokazování apod. Po celou dobu konání hlavních líčení však stěžovatel žádné výhrady ke způsobu vedení hlavního líčení, dokazování, event. nedostatku důkazů, které by měly jeho nevinu prokazovat, nevznesl. Neučinil tak ani v době, kdy jeho věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí a bývalí spoluobvinění byli uznáni vinnými rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2005 sp. zn. 4 T 16/2004. Teprve v rámci odvolání stěžovatel začal argumentovat celou řadou skutečností (špatným psychickým stavem, vazbou apod.), ale i tím, že navrhl svůj účastnický výslech u soudu a že v tomto směru považuje řízení za neúplné. Ani v této fázi trestního řízení stěžovatel však nepřinášel nové důkazy, na svoji obhajobu uváděl skutečnosti, které již uváděl v přípravném řízení, tudíž ani zpětně z uvedeného nelze dovodit, v jakém směru by bylo porušeno soudem I. stupně ustanovení §202 odst. 2 trestního řádu. Dovolací soud také v rozhodnutí konstatoval, že soudy obou stupňů - oproti tvrzení stěžovatele - postupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 6, §125 odst. 1, §134 odst. 2 trestního řádu a s ohledem na uvedené uzavřel, že soudům nebránila žádná skutečnost plynoucí ze spisu či objektivně nastíněná některou z procesních stran konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného.
Pokud jde o veřejné zasedání u odvolacího soudu, dovolací soud poukázal na to, že o něm byl stěžovatel vyrozumíván vzorem 7a, nikoliv předvoláván, u veřejného zasedání byla přítomna jeho obhájkyně, která omluvila jeho nepřítomnost, aniž žádala o odročení veřejného zasedání s tím, že by se stěžovatel chtěl zúčastnit a on sám to rovněž neučinil. Vzhledem k tomu, že vyrozumění mu bylo doručeno dne 31. 8. 2006 a veřejné zasedání se konalo až dne 17. 10. 2006, byla také lhůta ke konání veřejného zasedání zachována. Z protokolu o veřejném zasedání je pak také patrno, že bylo vyhlášeno usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti stěžovatele. Z uvedeného je tedy dle dovolacího soudu zřejmé, že konání veřejného zasedání před odvolacím soudem nebránila žádná skutečnost. Za právně relevantní námitku nelze podle dovolacího soudu označit ani tvrzení stěžovatele, že odvolací soud rozhodl na základě nepřezkoumatelného rozhodnutí soudu I. stupně, jeho odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu nejsou akceptovatelné s ohledem na to, že stěžovatel části jejich pasáží vytrhává z obsahového kontextu a posuzuje s vlastními úvahami ohledně zjišťování skutkového stavu věci. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud dovolání stěžovatele ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel, po rekapitulaci předchozího řízení včetně vydaných rozhodnutí a svých opravných prostředků, předesílá, že brojí v prvé řadě proti rozsudkům soudů I. a II. stupně, a to proto, že nereflektovaly skutečnost, že celé předcházející řízení, včetně řízení přípravného, postrádalo atributy spravedlivého procesu v důsledku řady procesních i skutkových vad, které dále rozvádí. Vrchní soud rozhodl nesprávně, když opomenul, že celý předcházející proces jako celek byl za hranicí zákonného procesu, založeného již na chybách přípravného řízení, které nebyly reflektovány v rámci odvolacího řízení ani soudem dovolacím. Naopak stěžovateli je kladeno k tíži využití jeho práv způsobem, který umožňuje trestní řád (právo vyjádřit písemně souhlas s konáním hlavního líčení bez jeho přítomnosti, právo prostudovat spis, jakož i právo zvolit si obhájce) a naopak není zohledněno jeho právo provést řízení před soudem v duchu zásady ústnosti a to v situaci, kdy nebyl písemně omluven a nepodal písemný souhlas s provedením veřejného zasedání odvolacího soudu bez jeho přítomnosti. Obecným soudům vytýká, že se procesními pochybeními nezabývaly a objektivně nezjišťovaly veškeré skutečnosti, ačkoliv mají zjišťovat - bez ohledu na procesní úkony obhajoby - zda se skutek stal, zda se stal způsobem popsaným v obžalobě, resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání, a zda je bez jakýchkoliv pochybností, že se jej dopustil obžalovaný. Uvedl, že před soudem I. stupně požádal o konání hlavního líčení bez své přítomnosti z důvodů pracovního vytížení, ale i z důvodů přesvědčení o nedůvodnosti jeho trestního stíhání. S ohledem na vývoj důkazního řízení - pokud se v hlavním líčení projevil rozpor mezi jeho tvrzením, vylučujícím jeho účast na trestné činnosti dalších obžalovaných a sporným tvrzením údajných svědků Procházky a Dvořáka, jednajících ve shodě v jeho neprospěch - podle jeho názoru soud I. stupně pochybil provedením hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Již tyto skutečnosti zakládají porušení základních práv na obhajobu a spravedlivý proces, a proto měly vést odvolací soud ke zrušení rozsudku. S ohledem na uvedené rozpory v provedených důkazech bylo také nezbytné trvat na respektování zásady ústnosti a bezprostřednosti ve smyslu §2 odst. 11, odst. 12 trestního řádu. Tuto závažnou procesní vadu se snažil stěžovatel napravit v odvolacím řízení tím, že požadoval provedení důkazu svým výslechem v rámci veřejného zasedání, vrchní soud však v rozporu s výše uvedeným nejenže odmítl jím navrhované důkazy, aniž tuto skutečnost řádně odůvodnil, ale zamítl jeho slyšení s odůvodněním, že se k veřejnému zasedání nedostavil. V tomto postupu spatřuje stěžovatel hrubé porušení ustanovení §202 odst. 4 trestního řádu, přitom zdůraznil, že ve smyslu §202 odst. 5 trestního řádu nepožádal, aby se konalo veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, neboť předpokládal, že bude soudem vyzván k výslechu a že bude moci naplnit svá práva na obhajobu. Navíc rozpory v tvrzeních svědků a závažná procesní pochybení, na která upozorňoval, měla vést odvolací soud přinejmenším k tomu, aby stěžovatele vyslechl. Postupem odvolacího soudu mu tak nebylo umožněno předstoupit před nezávislý soud a být slyšen. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti, opět obdobně jako v dovolání, poukazuje na to, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou o nepoužitelnosti v řízení provedené rekognice, jakož i na to, že nevěnovaly pozornost důkazům navrhovaným stěžovatelem k vyvrácení tvrzení o jeho vině a dovolává se v této souvislosti nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 183/03, III. ÚS 51/96 a IV. ÚS 335/05 a opětovně zpochybňuje výpovědi spoluobžalovaných P. a D. V celém řízení proti němu vedeném nebyl podle něj dosažen alespoň základní důkazní stav, který by opravňoval orgány činné v trestním řízení postavit ho před trestní senát, a uzavírá, že postupem orgánů činných v trestním řízení v jeho věci došlo k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod shora označených.
Ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel ve stížnosti v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem obecných soudů v dané věci, s provedeným dokazováním, jeho zhodnocením a následným právním posouzením, přičemž však opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť tento posuzoval dovolání stěžovatele, v němž tento vznášel v zásadě obdobné námitky a argumenty, jako nyní v ústavní stížnosti.
Jak je patrno ze shora uvedeného, bylo na námitky stěžovatele dostatečně reagováno již v řízení před obecnými soudy a to právě v rozhodnutí dovolacího soudu, který se námitkami stěžovatele podrobně zabýval a vypořádal způsobem, odpovídajícím jeho judikatuře, v němž Ústavní soud protiústavnost neshledal a na jehož rozhodnutí tak lze pro stručnost odkázat. Dovolací soud zcela správně s odkazem na zjištění učiněná ze spisu - tak jak jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí podrobně rozvedena a zdůrazněna - dovodil, že podmínky ustanovení §202 odst. 2 trestního řádu ke konání hlavního líčení soudem I. stupně bez přítomnosti stěžovatele byly dány. Pochybení mu pak nelze vytýkat ani v poměru k posouzení postupu odvolacího soudu a to opět s poukazem na jednání samotného stěžovatele. Ten byl o konání veřejného zasedání odvolacím soudem řádně a včas vyrozuměn, k tomuto se však nedostavil, přičemž přítomný zástupce jeho nepřítomnost sice omluvil, avšak nepožádal o odročení veřejného zasedání a neučinil to ani sám stěžovatel. Za tohoto stavu možno konstatovat, že bylo postupováno způsobem, který je slučitelný se zásadami spravedlivého řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Shodně se soudem dovolacím pak možno uvést, že odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu nejsou případné, přitom v poměru k nálezu tzv. opomenutých důkazů se týkajícího třeba odkázat na rozhodnutí odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, z jakých důvodů stěžovatelem navržené doplnění dokazování nepovažuje za nutné provádět.
Jak bylo uvedeno již v rozhodnutí dovolacího, ale i odvolacího soudu, byla věci stěžovatele věnována náležitá pozornost a v rozhodnutí soudů bylo také dostatečně objasněno, na základě kterých důkazů, jejich zhodnocení, bylo rozhodnuto o vině stěžovatele. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za věcí stěžovatele se řádně zabývající, dostatečně objasňující učiněné závěry a nevykazující tak prvky libovůle. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 34, č. 114, s. 187, sp. zn. IV. ÚS 565/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 113, s. 21, sp. zn. IV. ÚS 219/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, č. 25, s. 234, sp. zn. IV. ÚS 216/04, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 39, č. 215, s. 281), v daném případě zjištěn nebyl.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2008
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu