ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1228.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1228/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. listopadu 2007 o dovolání obviněného M. J., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 3 To 72/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 16/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2006, č. j. 3 To 72/2006-118, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných P. P. a M. J. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2006, č. j. 4 T 16/2004-65, kterým byli uznáni vinnými trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (obviněný M. J. pod bodem A. 1 a), trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (obviněný P. P. pod bodem A. 1 b), A. 2. Obviněnému P. P. byl podle §148 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, když pro jeho výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a to podle §39a odst. 3 tr. zák. Obviněnému M. J. byl podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, přičemž byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 4 T 11/2002, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 3 To 21/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Rozsudek soudu prvního stupně obsahuje dále zprošťující výroky, a to ve smyslu §226 písm. c) tr. ř. ve vztahu k oběma obviněným a výrok, jímž podle §229 odst. 3 tr. ř. se poškozená Česká republika, zastoupená C. ř. P., odkazuje s nárokem na náhradu škody na občanskoprávní řízení.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2006, č. j. 3 To 72/2006-118, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že došlo k porušení základních práv na obhajobu a spravedlivý proces, „kdy před prvoinstančním soudem z důvodů pracovního vytížení, ale i z důvodů přesvědčení o nedůvodnosti jeho trestního stíhání, požádal o konání hlavního líčení bez jeho přítomnosti“, a proto měl Vrchní soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a tomuto vrátit k novému projednání a rozhodnutí. V uvedené souvislosti pak poukazuje na znění §202 odst. 2 tr. ř., neboť s ohledem na „diametrálně odlišná stanoviska svědků D. a P. se stanoviskem odsouzeného M. J. a Š.“ má za to, že bylo nezbytné trvat na respektování zásady ústnosti a bezprostřednosti ve smyslu §2 odst. 11, odst. 12 tr. ř. Za závažné pochybení považuje, že odvolací soud odmítl provést jím navrhované důkazy a jeho osobní slyšení. Dále uvádí, že „nepožádal vrchní soud podle §202 odst. 5 tr. ř., aby se konalo hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, neboť předpokládal, že bude soudem vyzván k výslechu a bude moci naplnit svá práva na obhajobu“. Nad rámec uvedených skutečností uvedl, že pokud jde o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného, je třeba rozhodnout podle §205 odst. 2 tr. ř., tj. po slyšení přítomných stran formou usnesení, což se nestalo. V další části dovolání, kdy uplatněné námitky směřují k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., popisuje obviněný okamžik zahájení trestního stíhání, upozornění na změnu právní kvalifikace, přičemž poukazuje na to, že v rámci přípravného řízení, ale i před oběma soudy, zpochybňoval zákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení, kdy se soudy nevypořádaly s jeho námitkou o nezákonnosti a nepoužitelnosti rekognice ve vztahu k jeho osobě. Obecné konstatování soudu, že neshledal žádnou nezákonnost, nepovažuje za dostatečné. Vzhledem k tomu, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy (výslech obviněného M. J., konfrontaci se spoluobžalovanými P. a D.), zatížily podle jeho mínění svá rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, přičemž současně postupovaly i v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen Listinou) a Ústavou České republiky. V této souvislosti pak odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, která dle jeho přesvědčení jeho argumentaci podporují. Závěrem podaného dovolání uvádí, že „zmíněný dovolací důvod /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ je dán zejména s ohledem na porušení zásad stanovených v §2 tr. ř., a to zejména zásady zjišťování skutkového stavu (§2 odst. 5 tr. ř.) a dále pak na porušení zásad kladených na odůvodnění rozsudku a usnesení“, přičemž odvolacímu soudu vytýká neprovedení jím navržených důkazů a porušení zásad volného hodnocení důkazů. Shora uvedené skutečnosti shrnul obviněný v závěrečný návrh, kdy žádá, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. 3 To 72/2006, a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření navrhla dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť námitky, které obviněný uplatnil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento dovolací důvod nenaplňují, neboť se jedná o námitky, kterými obviněný soudům vytýká nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění. Pokud jde o námitky uplatněné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je státní zástupkyně toho názoru, že byly dány podmínky pro konání hlavních líčení v nepřítomnosti obviněného, stejně jako byly dány podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud jde o podstatu námitek obviněného, které tento uplatnil k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí Nejvyšší soud konstatovat, že snahou obviněného je zpochybnit soudy učiněná skutková zjištění. V souvislosti se zjišťováním skutkového stavu je potřebné uvést, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Obviněný soudům vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav, neboť nebyly provedeny jím navržené důkazy. Jejich provedením a hodnocením důkazů dle jeho představ by pak musely soudy dospět k závěru o jeho nevině. Námitky obsahově shodné s těmi, které byly uplatněny v dovolání, se staly předmětem rozhodování o odvolání obviněného a s těmito se odvolací soud vypořádal. Z odůvodnění jeho usnesení na str. 5 – 6 vyplývá, k jakým závěrům dospěl mj. také v rámci navrhovaných důkazů. Své závěry ve smyslu §134 odst. 2 tr. ř. rozvedl („důkazy dosud provedené prokazují skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti“). Výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu se ztotožnilo se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i jeho právními závěry, a proto je potřebné také uvést, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně reagovalo na obhajobu obviněného, která byla uplatněna také v rámci podaného řádného opravného prostředku a obsahově shodné námitky se staly obsahem podaného dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud prvního stupně rozvedl zejména na str. 10 – 14 svého rozsudku důkazy, které se staly podkladem pro jeho skutková zjištění a následně na str. 15 – 17 rozvedl své hodnotící úvahy (ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.) k provedeným důkazům, mj. i k problematice rekognice. V daném případě považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že rozhodnutí soudu prvního stupně obsahuje nejen odsuzující část, ale obsahuje také část zprošťující a tudíž sama tato skutečnost má svůj význam spočívající v tom, že k důkazům nebylo ze strany soudů přistupováno paušálně, ve snaze obviněného odsoudit, jak nepřímo z opravného prostředku obviněného vyplývá, ale soudem byly důkazy shromážděné v přípravném řízení hodnoceny důsledně ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., což vedlo ke zprošťujícím výrokům ve smyslu §226 písm. c) tr. ř. – nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy Nejvyššímu soudu nezbylo než postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť námitky k tomuto dovolacímu důvodu uplatněné zmíněný, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., nenaplňují. Nejen obsahová náplň námitek obviněného, ale samotný závěr odůvodnění podaného dovolání svědčí pro jednoznačný závěr, že námitkami k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tento nezpochybňuje právní posouzení skutku, ale zjištěný skutkový stav (soudy rozhodovaly na základě důkazů, které byly získány či provedeny v rozporu se zákonem, soudy uznaly obviněného vinným a předtím nebyly provedeny či zohledněny důkazy svědčící ve prospěch M. J., odvolací soud rozhodl na základě nepřezkoumatelného rozhodnutí soudu prvního stupně).
Za právně relevantní lze označit pouze tu část dovolání, kde uplatněnými námitkami poukazuje obviněný na naplnění dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Uvedený dovolací důvod je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání /§265b odst. 1 písm. d) tr. ř./
Ve vztahu k námitkám uplatněným ke shora uvedenému dovolacímu důvodu je třeba uvést, že obviněný byl ke všem hlavním líčením, která se konala před soudem prvního stupně (Krajský soud v Plzni) řádně obeslán, stejně jako jeho obhájkyně, obviněný vždy požádal soud, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti (§202 odst. 5 tr. ř.). Zmíněné ustanovení má návaznost na §202 odst. 4 tr. ř., které uvádí, že hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného nelze konat, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§36) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T 7/2003 (stejně jako 4 T 16/2004) vyplývá, že v době konání hlavních líčení byla přítomnost obviněného u hlavního líčení vázána pouze na splnění podmínky horní hranice trestu odnětí svobody (pěti let). Jak již bylo konstatováno, obhájkyně obviněného byla přítomna všem hlavním líčením a hlavní líčení se vždy konala na žádost obviněného v jeho nepřítomnosti. Tyto skutečnosti plynou např. z č. l. 4190, 4385, 4704, 4839, či č. l. 61 spisu 4 T 16/2004. V tomto směru tedy nelze hledat v procesním postupu soudu pochybení. Pochybení nelze spatřovat ani v tvrzení obviněného, že soud s ohledem na ustanovení §202 odst. 2 písm. a), b) tr. ř. nemohl konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Podle §202 odst. 2 tr. ř. v nepřítomnosti obžalovaného se může hlavní líčení provést, jen když má soud za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom – obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a – o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.).
Ze shora uvedených spisů Nejvyšší soud zjistil, že obviněnému byla obžaloba a předvolání k hlavnímu líčení na dny 1. - 4., 8. - 9. 3. 2004, doručena již 16. 2. 2004, do vlastních rukou, tedy řádně a včas (lhůta pěti pracovních dnů k přípravě byla zachována - §198 odst. 1 tr. ř.) – viz č. l. 4046a spisu /tudíž byly splněny podmínky vyžadované §202 odst. 2 písm. a) tr. ř./. O skutku, který je předmětem obžaloby byl obviněný vyslechnut, a to dne 10. 6. 1999 za účasti svého obhájce (viz č. l. 850 - 853 spisu). Trestní stíhání vůči obviněnému bylo zahájeno sdělením obvinění dne 11. 3. 1999 z účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 tr. zák., dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., z trestného činu podplácení podle §161 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (viz č. l. 193 - 196 spisu), přičemž bod A. 1a) rozsudku odpovídá sdělení obvinění pod bodem 1. Z č. l. 197 spisu vyplývá, že obviněný byl dne 12. 1. 2002 (převzal upozornění z 8. 1. 2002) upozorněn na změnu právní kvalifikace s tím, že jeho jednání popsané ve sdělení obvinění ze dne 11. 3. 1999 bude dále posuzováno jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 tr. zák., ve znění zákona č. 290/1993 Sb., dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Ve spise na č. l. 3877 se nachází záznam o prostudování spisu obviněným a jeho obhájkyní ze dne 3. 3. 2003, kdy tento „prostudoval spisy č. l. 1 – 3847 a přílohy“, byl upozorněn na změnu právní kvalifikace (viz shora) a sám obviněný uvedl, že nemá žádné návrhy na doplnění vyšetřování a obhájkyně navrhla zastavení trestního stíhání. Ze shora uvedeného vyplývá, že byly ze strany orgánů činných v trestním řízení splněny také podmínky vyžadované §202 odst. 2 písm. b) tr. ř. Tudíž poslední fází je posouzení, zda byla splněna podmínka, že „věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez nepřítomnosti obviněného“. Předně je vhodné uvést, že podmínky vyžadované v písm. a) a b) §202 odst. 2 tr. ř. byly splněny, jednalo se o skupinovou trestnou činnost, kdy obviněný, který byl v přípravném řízení vyslechnut, trestnou činnost popíral. Po celou dobu trestního řízení byl zastoupen obhájcem, který ho také měl a mohl o probíhajícím řízení, event. změnách v důkazním stavu z pohledu obhajoby informovat, příp. také mohl navrhovat další důkazy. Obviněný s obhájkyní „prostudovali celý spis včetně příloh“ a nenavrhli provedení žádných dalších důkazů, obhájkyně navrhla zastavení trestního stíhání. Po nařízení hlavního líčení obviněný požádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti, což soud akceptoval, přitom ani v této souvislosti obviněný soudu nesdělil návrhy na doplnění dokazování apod. V průběhu hlavních líčení byl zastoupen obhájcem (osobou práva znalou), přičemž obhájce mohl v případě, že by zjistil, že dokazování oproti původním důkazům se ubírá směrem obhajobě obviněného nevyhovující, mohl a měl o těchto skutečnostech svého klienta informovat a tomu mohli podřídit další strategii obhajoby, jako např. přítomnost obviněného u hlavního líčení, dotazy a připomínky ve smyslu §214 tr. ř., navrhování dalších důkazů apod. Po celou dobu konání hlavních líčení však obviněný žádné výhrady ke způsobu vedení hlavního líčení, dokazování, event. nedostatkům důkazů, které by měly jeho nevinu prokazovat, nevznesl. Neučinil tak ani v době, kdy jeho věc byla vyloučena k samotnému projednání a rozhodnutí a bývalí spoluobvinění byli uznáni vinnými rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. 4 T 7/2003, zatímco obviněný byl vinným uznán až rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 4 T 16/2004. Až v rámci odvolání obviněný argumentuje celou řadou skutečností (špatným psychickým stavem, vazbou, je nevinný apod.), ale i tím, že navrhuje svůj účastnický výslech u soudu a v tomto směru považuje řízení za neúplné. Uvedené Nejvyšší soud zmiňuje pouze v souvislosti s níže rozvedenými závěry. Ani v této části trestního stíhání obviněný nepřináší nové důkazy, na svoji obhajobu uvádí skutečnosti, které již uváděl v přípravném řízení, tudíž ani zpětně z uvedeného nelze dovodit, v jakém směru by bylo porušeno soudem prvního stupně ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. V souvislosti s tímto ustanovením a skutečnostmi shora rozvedenými nelze v žádném případě dovodit oprávněnost argumentace obviněného, kterou tento uplatnil v dovolání, že bylo porušeno mj. také právo obviněného na obhajobu a spravedlivý proces. Nelze rovněž připustit relevantnost tvrzení obviněného ve vztahu k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. V tomto směru je nutno uvést, že takové námitky nejsou způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Z rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplývá pravý opak tvrzení obviněného, neboť tyto postupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 6 tr. ř., §125 odst. 1 tr. ř. či §134 odst. 2 tr. ř., o čemž svědčí např. to, že po zhodnocení provedených důkazů rozhodly zprošťujícími výroky a své úvahy nejen k otázce viny, ale i zprošťujícím výrokům ve smyslu shora uvedených ustanovení rozvedly. S ohledem na shora uvedené je nutno konstatovat, že soudům nebránila žádná skutečnost plynoucí ze spisu či objektivně nastíněná některou z procesních stran konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného.
Nesprávné je také tvrzení obviněného, že „v žádném případě M. J. Vrchní soud v Praze nepožádal podle §202 odst. 5, aby se konalo hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, neboť předpokládal, že bude soudem vyzván k výslechu a že bude moci naplnit svá práva na obhajobu“. V souvislosti s touto argumentací je nutno připomenout, že odvolací soud rozhoduje ve veřejném či neveřejném zasedání, nikoli v hlavním líčení. Dále pak je vhodné zmínit, že obviněný byl o konání veřejného zasedání vyrozumíván vzorem 7a, nebyl k veřejnému zasedání předvoláván, u veřejného zasedání byla přítomna obhájkyně obviněného, která omluvila jeho nepřítomnost, v žádném případě pak již nežádala odročit veřejné zasedání s tím, že by se tohoto chtěl obviněný zúčastnit (což obviněný ani sám neučinil). Vzhledem k tomu, že obviněnému bylo doručeno vyrozumění dne 31. 8. 2006 a veřejné zasedání se konalo až dne 17. 10. 2006, byla lhůta ke konání veřejného zasedání zachována. Z protokolu o veřejném zasedání je rovněž patrno (č. l. 114), že bylo vyhlášeno usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného. Z uvedeného je tedy zřejmé, že konání veřejného zasedání před odvolacím soudem nebránila žádná skutečnost. Za právně relevantní námitku nelze označit ani tvrzení obviněného, že „odvolací soud rozhodl na základě nepřezkoumatelného rozhodnutí soudu prvního stupně“. Již shora Nejvyšší soud konstatoval, jaké obsahové výroky plynou z části dovolání, kde obviněný brojí proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jsou to skutkové námitky „zásada zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (viz odůvodnění dovolání obviněného). Odkazy obviněného na rozhodnutí Ústavního soudu jsou v dané trestní věci zcela neakceptovatelné s ohledem na skutečnost, že Nejvyššímu soudu jsou zmiňovaná rozhodnutí Ústavního soudu známa, avšak obviněný části jejich pasáží vytrhává z obsahového kontextu a posuzuje s vlastními úvahami ohledně zjišťování skutkového stavu věci. V tomto směru Nejvyššímu soudu nezbývá, než odkázat rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je „pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
Z veškerého spisového materiálu ani následně podaného dovolání neplyne žádná objektivní skutečnost, pro kterou by odvolací soud nemohl veřejné zasedání provést. Sama podstata námitek ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. ve vztahu ke konání hlavního líčení byla již shora rozvedena a pokud jde o jejich podstatu ve vztahu k veřejnému zasedání, pak je nutno konstatovat, že obviněný nenamítá, že „se chtěl k veřejnému zasedání dostavit, ale nemohl z objektivních důvodů, omluvil svoji neúčast a požádal o odročení veřejného zasedání“, jeho výhrady směřují ke způsobu rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, kterému obviněný vytýká nerespektování ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné (takto muselo být taktéž rozhodnuto o dovolání jako celku). Za této situace nemusel Nejvyšší soud věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann