ECLI:CZ:US:2008:3.US.849.08.1
sp. zn. III. ÚS 849/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Markem Šťastným, advokátem se sídlem v Horažďovicích, Ševčíkova 38, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. ZT 583/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby pro porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1, 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6. odst. 1 a 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení státního zástupce.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením policejního orgánu - Služby kriminální policie a vyšetřování Strakonice ze dne 21. 12. 2007 ORST-2016/TČ-70-2007 byla stěžovateli uložena pořádková pokuta ve výši 15 000 Kč proto, že se téhož dne odmítl podrobit výzvě k účasti na rekognici podle §104b tr. řádu. Napadeným usnesením státní zástupce podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stěžovatelovu stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především vysvětlil, že se odmítl podrobit rekognici in natura proto, že byla k dispozici rekognice podle fotografie, ta však byla provedena nezákonně, pročež poškozený R. S. tak musel znát jeho totožnost předem. Stěžovatel se domnívá, že v kritické situaci zamýšlené rekognice byl v postavení podezřelého, v důsledku čehož měl "přinejmenším" stejná práva jako obviněný; jelikož rekognice měla být později součástí jeho výslechu, nemohl být proto k jejímu provedení nucen. Policejní orgán při ukládání pokuty nevzal podle stěžovatele v potaz, že dle §158 odst. 7 tr. řádu podezřelý jako osoba podávající vysvětlení není povinen vypovídat pravdu a nic nezamlčovat, a odtud pak dovozuje, s odkazem na zásadu nepřípustnosti nutit k sebeobviňování, že je rovněž nepřípustné nutit podezřelého k provedení rekognice, a to ani ukládáním pořádkových pokut. Mimoto stěžovatel též poukazuje na to, že jeho obhájci nebylo umožněno se plánované rekognice účastnit, přestože se prostřednictvím advokáta JUDr. Josefa Šťastného z účasti omluvil, požádal o odročení, a omluvu posléze podepřel lékařským potvrzením.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se orgány činné v trestním řízení vytýkaným postupem v přípravném řízení dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, jak je stěžovatelem tvrzeno.
Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.
V prvé řadě je třeba připomenout, že dle své ustálené judikatury Ústavní soud zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, s výjimkou situací vskutku mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení trestního je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy očividné a extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 674/05).
Ústavní soud též důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci; ústavní stížnost pokládá zpravidla za nepřípustnou, jestliže řízení v dané věci dosud neskončilo a stěžovatel má k dispozici procesní prostředky podústavního práva k ochraně svých práv ještě v rámci daného (zde trestního) řízení.
Vzhledem k tomu není relevantní ta námitka ústavní stížnosti, že k porušení stěžovatelových práv mohlo dojít absencí advokáta při plánovaném provádění rekognice, neboť k jejímu hodnocení jsou otevřená další stadia probíhajícího trestního řízení.
Ústavní soud posuzuje pořádkovou pokutu coby prostředek, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení; při jeho aplikaci je však vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 31/05). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/04 Ústavní soud konstatoval, že pořádkové pokuty jsou sankcí za deliktní jednání; jsou stanoveny zákonem a zamýšleny jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci, pročež je lze klást na roveň (zpravidla) rozhodnutím o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 28/98). V nálezu sp. zn. III. ÚS 766/2000 Ústavní soud dovodil, že proto musí být vždy nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v ustanovení §66 odst. 1 tr. řádu, aby uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovalo principu ústavní ochrany lidských práv a svobod.
Ústavně zaručené právo nebýt donucován k sebeobvinění, tedy předložit proti sobě důkaz pod donucením, se dovozuje z článku 37 odst. 1 Listiny, který zakotvuje právo každého odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. V nálezech Ústavního soudu je vztaženo především k institutu vydání a odnětí věci podle ustanovení §78 a 79 tr. řádu, a nelze je - ve smyslu tam vyložených názorů - nikterak chápat tak, že by obviněný nebo podezřelý nebyl povinen se účastnit vyšetřovacích úkonů vůbec, resp. všech. Ústavní soud ve své judikatuře odlišil případy, kdy se uložením pořádkové pokuty vyžaduje po obviněném nepřípustně volní aktivní činnost, jíž je nepochybně k naplnění obsahu pojmu sebeobvinění zapotřebí, od úkonů, které obviněný či podezřelý pouze (za zákonem stanovených podmínek) snáší, resp. je povinen strpět. Podobně Ústavní soud argumentoval i v nálezu sp. zn. I. ÚS 671/05, když uložení pořádkové pokuty odmítl s tím, že "byl založen ústavně nepřípustný způsob vynucování součinnosti stěžovatele". Ústavní soud však rovněž konstatoval, že právní možnost zajištění důkazů pro účely trestního řízení proti vůli trestně obviněného nemůže být zjednodušeně chápána jako nezákonné a neústavní donucování obviněného k poskytování důkazů proti sobě samému (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 29/2000).
Z uvedeného kontextu vyplývá, že v případě určitých vyšetřovacích úkonů, mezi něž bezesporu patří i rekognice, je uložení pořádkové pokuty (nejmírnějším) donucovacím prostředkem, který nesměřuje k tomu, aby obviněný aktivně něco vykonal, a tedy "poskytoval důkaz proti sobě", nýbrž pouze k tomu, aby se jej zúčastnil, přičemž ten nemusí nutně směřovat k potvrzení obvinění, nýbrž může sloužit i k vyvrácení obvinění či podezření konkrétní osoby z trestného činu (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 120/07).
K vyšetřujícímu úkonu, jímž je rekognice podle §104b tr. řádu, se Ústavní soud vyjádřil také v nálezu sp. zn. III. ÚS 528/06, v němž mj. uvedl, že rozhodující orgány činné v trestním řízení musí vycházet z principu proporcionality mezi jednotlivými hodnotami a právy chráněnými ústavním pořádkem. S ohledem na tuto skutečnost pravidlo nemo tenetur se ipsum accusare není, i přes svůj zásadní význam pro spravedlivost trestního procesu, bezbřehé. Rekognice je úkonem, při němž je obviněný nucen toliko pasivně strpět poznávací proceduru a to za donucování k sebeobviňování či k sebeusvědčování označit nelze. Proto poznávaná osoba je provedení rekognice povinna strpět a může být přípustnými prostředky (předvedením, uložením pořádkové pokuty) donucována k účasti.
Od závěrů tohoto nálezu Ústavní soud nemá důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci. Podezřelý nebo obviněný nemůže být k rekognici donucován pouze tehdy, je-li v pozici osoby poznávající (ztotožňující), nikoli však v pozici osoby poznávané (ztotožňované), jak se stěžovatel domnívá (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 120/07).
Stěžovatel tedy neměl právo odmítnout podrobit se rekognici ani tehdy, kdy se domníval, že její výsledek by byl ovlivněn předchozí "zmařenou" fotorekognicí, jestliže nejde o překážku samozřejmou (viz §104b odst. 4, poslední věta, tr. řádu). Otázkou, nakolik výsledek rekognice in natura je nadále procesně použitelným (zákonným) důkazem, se musí zabývat orgány činné v trestním řízení v jeho dalších stadiích.
Z odůvodnění napadeného usnesení je očividné, že státní zástupce v něm vyjádřil (a aplikoval) názory s řečeným souladné.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2008
Jiří Mucha
předseda senátu