ECLI:CZ:US:2008:4.US.1419.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1419/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti D. S., zastoupeného Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem advokátní kanceláře v Praze 2, Botičská 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 221/2008 ze dne 12. března 2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 92/2007 ze dne 12. září 2007 a proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 42 T 19/2006 ze dne 22. května 2007 takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 2 odst. 4 (zde se jedná zřejmě o písařskou chybu, když čl. 2 má pouze 3 odstavce), čl. 4 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a odkladu vykonatelnosti v záhlaví citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a ze spisu Městského soudu Praze sp. zn. 42 T 19/06 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 42 T 19/2006 ze dne 22. května 2007 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle §221 odst. 1 trestního zákona, za což byl podle §221 odst. 1 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a výkon trestu mu byl dle §58 odst. 1 a §59 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byli poškození K. B., M. B. a J. B. odkázání s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal odvolání stěžovatel a státní zástupce. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 92/2007 ze dne 12. září 2007 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") byl z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. c), d) trestního řádu v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel je vinen trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 trestního řádu, za což byl odsouzen podle §222 odst. 3 trestního zákona, ve znění do 31. srpna 2006, k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a podle §39a odst. 3 trestního zákona byl zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo stěžovateli uloženo nahradit poškozeným K. B. náhradu škody ve výši 240.000,- Kč, M. B. náhradu škody ve výši 240.000,- Kč a J. B. náhradu škody ve výši 175.000,- Kč. Odvolání stěžovatele bylo uvedeným rozsudkem podle §256 trestního zákona zamítnuto.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 6 Tdo 221/2008 ze dne 12. března 2008 (dále jen "rozhodnutí dovolacího soudu") podle §265 i odst. 1 písm. e) odmítl.
Obsah rozhodnutí napadených ústavní stížností, jakož i průběh řízení předcházejících jejich vydání, netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jak stížností napadená rozhodnutí, tak průběh těchto řízení jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Stěžovatel v rozsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že pochybení, ke kterým mělo dojít v průběhu celého trestního řízení vedeného proti němu, jsou natolik závažná, že jsou splněny podmínky pro meritorní rozhodnutí Ústavního soudu. Stěžovatel v záhlaví citovaným rozhodnutím vytýká zejména to, že obecné soudy měly vyslovit výrok o vině a trestu, aniž se jakkoli vypořádaly s námitkami stěžovatele. Tato rozhodnutí měla být vydána na základě nemnoha nepřímých, vnitřně i navzájem rozporných důkazů, aniž by byly obecnými soudy jakkoli detailněji zkoumány a kriticky zhodnoceny. V průběhu řízení mělo rovněž dojít k porušení řady základních procesních zásad, zejména zásady in dubio pro reo a presumpce neviny, čímž bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a řízení předcházející jejich vydání a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval a stěžovatel si toho je zjevně vědom, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
V naznačeném rozsahu ústavněprávně relevantní pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení a rozhodování obecných soudů shledána nebyla. Rozhodnutí obecných soudů jsou řádně, logickým a racionálně obhajitelným způsobem a v dostatečném rozsahu odůvodněna, a to též ve vztahu ke stěžovatelem vytýkaným pochybením.
Pokud jde o rozhodnutí dovolacího soudu, domnívá se stěžovatel, že v jeho případě mělo být o dovolání meritorně rozhodnuto. Přitom odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 a IV. ÚS 593/04. Ústavní soud se s názorem stěžovatele neztotožňuje, když dospěl k závěru, že rozhodnutí dovolacího soudu je správné. Je naprosto dostatečně a precizně odůvodněno, a to též v rovině ústavněprávní, a proto lze na toto odůvodnění beze zbytku odkázat. Odkazy na uvedené nálezy Ústavního soudu nejsou případné. Pokud jde o věc, o níž bylo rozhodnuto nálezem sp. zn. I. ÚS 55/04, shledal zdánlivě obdobný postup jako ve stěžovatelově případě Ústavní soud chybným proto, že v odvolacím řízení došlo ke zvratu (posunu) ve vymezení stíhaného jednání. Tak tomu ovšem v případě stěžovatele nebylo. K případnosti dalšího stěžovatelem citovaného nálezu se Ústavní soud nemůže vyjádřit, neboť žádný nález sp. zn. IV. ÚS 593/04 nevydal. Ústavní soud neshledal ani to, že by v jiném s projednávanou věcí srovnatelném případě shledal obdobný nebo shodný postup Nejvyššího soudu za neústavní. S ohledem na právě uvedené nelze též uzavřít, jak tvrdí stěžovatel, že postup Nejvyššího soudu nelze hodnotit jako ústavněprávně ospravedlnitelný ve smyslu doktríny naznačené zejména v nálezech Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04 (stěžovatel zřejmě v důsledku písařské chyby odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 252/04) a sp. zn. IV. ÚS 44/06 (jedná se maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy o závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby).
Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně uvádí stěžovatel vícero pochybení, která měla mít z následek porušení jeho ústavně zaručených práv.
Stěžovatel nejprve uvádí, že v projednávaném případě mělo dojít k porušení povinnosti řádného hodnocení důkazů. Především namítá, že soudy nijak blíže nezkoumaly hodnověrnost klíčové svědkyně T., jakož i dalších svědků. Tuto námitku stěžovatele považuje Ústavní soud za nedůvodnou, když neshledal, že by se obecné soudy ve věci stěžovatele zpronevěřily zásadám trestního řízení, jde-li o prováděné hodnocení důkazů, a to včetně hodnocení hodnověrnosti svědkyně T. Ve vztahu ke stěžovatelem citovaným nálezům ústavního soudu je nutno uvést, že tyto jsou nepřípadné. Ústavní soud samozřejmě nezpochybňuje své závěry vyslovené ve stěžovatelem uváděných nálezech sp. zn. III. ÚS 299/06 a sp. zn. IV. ÚS 37/03 o nárocích na hodnocení jediného usvědčujícího důkazu. Nicméně Ústavní soud jednak svědeckou výpověď svědkyně T. nepovažuje za jediný usvědčující důkaz, byť je důkazem klíčovým, a dále je třeba vzít v úvahu, že v případě projednávaném před Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 299/06 byl jediným usvědčujícím důkazem znalecký posudek a jeho nedostatkem byla existence vážných pochybností o jeho věcné správnosti. Tuto situaci však nelze porovnávat s projednávaným případem (i pokud by výpověď svědkyně T. byla považována za jediný usvědčující důkaz). Obdobné platí pro případ projednávaný Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 37/03, kdy jediným usvědčujícím důkazem byla výpověď poškozeného, který byl v době spáchání činu ovlivněn požitím nemalého množství alkoholických nápojů a v jeho výpovědi se vyskytovaly mezery a rozpory, jak tomu ovšem u svědkyně T. nebylo.
Stěžovatel namítá dále porušení zásady vyhledávací a zásady oficiality, a to zejména v přípravném řízení, kdy svědek H. neměl být vyslechnut zcela bezdůvodně. Stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 615/99 uvádí, že trpí-li přípravné řízení ...vadami, nemůže ani řízení před soudem, pokud se s těmi vadami... náležitým způsobem nevypořádalo, splňovat podmínky nestranného a spravedlivého procesu. Mimo pochybení týkajícího se odepření výpovědi svědka H. v přípravném řízení neshledává Ústavní soud v projednávané věci žádné jiné porušení výše citovaných zásad trestního řízení. Pokud jde o uvedené pochybení ve vztahu k odepření výpovědi svědka H., je třeba konstatovat, že pochybení v přípravném řízení v případě, na který odkazuje stěžovatel, byla podstatně závažnějšího rázu, a navíc tato pochybení v dalším řízení byla ponechána zcela bez povšimnutí. V případě stěžovatele se jedná o pochybení, které se pokusil soud prvního stupně v dalším řízení napravit, když se svědeckou výpověď svědka H. opakovaně snažil zajistit, a to i uložením pořádkové pokuty, a s tímto pochybením zatěžující přípravné řízení se též v odůvodnění svého rozsudku dostatečně vypořádal. Ve světle právě uvedeného se tvrzení stěžovatele, podle kterého jistě šlo požadovat po Městském soudu, popř. i po Vrchním soudu, aby se opakovaně pokusil získat výpověď svědka H., jeví dosti zavádějícím.
V dalším odůvodnění stěžovatel namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s nesrovnalostmi ve výpovědích jednotlivých svědků a vnitřní rozporností některých výpovědí, ani s právně relevantními námitkami stěžovatele, a vydaná rozhodnutí nebyla podle stěžovatele řádně, srozumitelně a zejména logicky odůvodněna. Ústavní soud po srovnání výpovědí jednotlivých svědků konstatuje, že ačkoli se tyto výpovědi částečně liší, je to s ohledem na okolnosti případu pochopitelné. Obecné soudy se s těmito rozpory mohly vypořádat podrobněji, avšak i přes to je jejich odůvodnění, zejména odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, možno považovat za dostatečné a nepříčící se zásadám spravedlivého procesu. Pokud jde o nálezy Ústavního soudu, na něž v této souvislosti stěžovatel odkazuje, jedná se opět o odkazy nepřípadné. Nálezem sp. zn. III. ÚS 703/06 bylo shledáno v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele nevypořádání se s námitkami stěžovatele, že se mu nedostalo spravedlivého procesu, když bylo v rozporu s předpisy civilního práva procesního projednáno odvolání vedlejšího účastníka podané opožděně a obecný soud se nevypořádal s námitkami stěžovatele v tomto směru. Obdobně též věci projednávané pod sp. zn. I. ÚS 593/04 a sp. zn. I. ÚS 643/04 jsou odlišné již v tom, že se jedná o uplatnění námitek v občanském soudním řízení a rozhodnutí obecného soudu bylo zrušeno pro porušení ustanovení občanského soudního řádu, v jehož důsledku došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces. Pokud jde o nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 (stěžovatel zřejmě v důsledku písařské chyby uvádí nález sp. zn. ÚS 125/04), sp. zn. III. ÚS 534/06, sp. zn. II. ÚS 635/04 a sp. zn. II ÚS 2168/07, na které stěžovatel odkazuje v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí, shledal je Ústavní soud též nepřípadnými. V případě projednávaném před Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 125/04 existovaly od počátku trestního řízení nedostatky v provádění důkazů, které se odrazily nejen v podané obžalobě, ale následně i v řízení před obecnými soudy, přičemž tyto nedostatky naplňovaly porušení procesních principů obsažených v ústavním pořádku. Především vylíčení skutkových okolností ve sdělení obvinění neodpovídalo zjištěným důkazům a dále nezahrnovalo jednání, které bylo popsáno v žalobním návrhu a posléze i v podané obžalobě a rozsudku soudu. V případě vedeném pod sp. zn. III. ÚS 534/06 se jednalo o řízení o vydání k výkonu trestu do ciziny a tedy případ diametrálně odlišný. Nesrovnatelnost projednávaného případu s rozhodováním o nákladech civilního soudního řízení jako tomu bylo ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 635/04 není třeba dále rozebírat. Konečně i srovnání s případem vedeným pod sp. zn. II. ÚS 2168/07 nejeví se Ústavnímu soudu na místě. Naproti věci stěžovatele tomu je z odůvodnění odvolacího soudu patrný názor, že vina stěžovatele vyplývá pouze z výpovědí osob, které stěžovatele znaly, a jimž se měl chlubit a popisovat podrobnosti (především použití zapalovače ve tvaru makety pistole ke spáchání činu a domluvou s pracovnicí banky, že nezapne bezpečnostní alarm), a které měly stěžovatele poznat na videozáznamu bezpečnostní kamery, resp. na snímcích z něj. Odvolací soud se totiž vůbec nezabýval důkazem pachovou zkouškou a tudíž ani argumentací stěžovatele obsaženou v jeho odvolání, která stála především na tomto bodě. V tomto případě bylo z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu patrné, že vina stěžovatele vyplývala pouze z výpovědí osob, které stěžovatele znaly, a jimž se měl chlubit a popisovat podrobnosti jeho činu, a které měly stěžovatele poznat na videozáznamu bezpečnostní kamery, resp. na snímcích z něj. Odvolací soud se vůbec nezabýval důkazem pachovou zkouškou (která byla v rámci zajištění stop provedena) a tudíž ani argumentací stěžovatele obsaženou v jeho odvolání, která stála především na tomto bodě.
Podle tvrzení stěžovatele mělo dojít též k porušení zásady in dubio pro reo, a to proto, že nemělo být zejména prokázáno, že to byl stěžovatel, kdo způsobil úraz zemřelému, když jediná osoba, která z vlastní zkušenosti vypovídala o kritickém okamžiku, svědkyně T., nebyla přítomna samotnému napadení. S ohledem na tuto skutečnost a další okolnosti ve stěžovatelově případě má řetězec důkazů důvodně vyvolávat pochybnosti, a proto v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu mělo být rozhodnuto ve prospěch stěžovatele. Ústavní soud k této námitce konstatuje, že ji neshledává opodstatněnou, když podle jeho přesvědčení bylo dostatečně prokázáno spáchání újmy na zdraví, která měla za následek smrt poškozeného F. F. B., stěžovatelem. Odkazy na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 438/2000 (jednalo se o trestný čin zpronevěry), sp. zn. IV. ÚS 260/05 (trestný čin vraždy), sp. zn. III. ÚS 303/04 (stížnost směřovala proti rozhodnutí o povolení obnovy trestního řízení), sp. zn. III.ÚS 139/98 (stěžovatel zřejmě v důsledku písařské chyby odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 138/98) (stížnost směřovala proti usnesení o odmítnutí dovolání), sp. zn. I. ÚS 315/99 (stížnost směřovala proti rozhodnutí o vzetí do vazby stěžovatele podezřelého z vraždy), sp. zn. II. ÚS 369/01 (jednalo se o civilní určovací žalobu) a sp. zn. IV. ÚS 37/03 (jednalo se o loupež a neoprávněné držení platební karty) shledal Ústavní soud opět nepřípadnými.
Neopodstatněnou shledal Ústavní soud též námitku stěžovatele o údajné překvapivosti, resp. neočekávanosti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Je třeba podotknout, že již od počátku bylo proti stěžovateli trestní stíhání vedeno pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 trestního zákona, též pro tento trestný čin byla na stěžovatele podána obžaloba a nakonec v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně státní zástupce navrhl, aby bylo jednání stěžovatele posouzeno jako pro trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 trestního zákona. Všechny tyto skutečnosti byly dle obsahu spisu stěžovateli známy. Odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 363/06 je opět naprosto nepřípadný. V tomto případě se jednalo o civilní soudní řízení, kde odvolací soud ke svému rozhodnutí dospěl na základě odlišně zjištěného skutkového stavu oproti rozhodnutí soudu prvního stupně, když odvolací soud se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však zopakoval dokazování. Pokud jde o přiznání náhrady škody rozhodnutím odvolacího soudu konstatuje Ústavní soud, že Vrchní soud v Praze toto své rozhodnutí v odůvodnění rozsudku dostatečně objasnil a Ústavní soud v tomto rozhodnutí porušení žádných ústavně zaručených práv stěžovatele neshledává.
S ohledem na množství odkazů stěžovatele na rozhodovací praxi Ústavního soudu Ústavní soud podotýká, že v žádném případě nezpochybňuje své závěry v těchto rozhodnutích vyjádřené. Nicméně v projednávané věci nebyla ani v jednom případě shledána podobnost s některou věcí, na něž stěžovatel odkazoval.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů mající za následek zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu