ECLI:CZ:US:2008:4.US.1667.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1667/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele P. G., právně zastoupeného advokátem Mgr. Adamem Bezděkem, Hlinky 505/118, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2008 č. j. 20 Co 609/2007-58 a usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 5. 9. 2006, č. j. 19 Nc 8295/2006-7, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 7. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných usnesení obecného soudu. Své podání spojil stěžovatel s návrhem na odklad výkonu napadených usnesení.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Okresního soudu Brno - venkov ze dne 5. 9. 2006 č. j. 19 Nc 8295/2006-7 byla na majetek stěžovatele nařízena exekuce, a to na základě směnečného platebního rozkazu, vydaného Krajským soudem v Brně dne 15. 11. 2005 č. j. 42 Sm 195/2005-29, dle něhož měl stěžovatel uspokojit pohledávku vedlejšího účastníka ve výši 5.200.267,10,- Kč. Proti citovanému usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Brně, který však usnesení soudu první instance potvrdil.
V předmětné ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu směnečný platební rozkaz nebyl řádně doručen a stejně tak nemohla nastat v jeho případě právní fikce, neboť v době doručování se nacházel v zahraničí. Směnečný platební rozkaz tak nenabyl právní moci, nebyl vykonatelný a nemohl se tak stát platným exekučním titulem.
Stěžovatel se v rámci exekučního řízení snažil prokázat, že v době uložení písemnosti se nacházel v zahraničí. K tomu jako důkazy předložil různé účtenky z rozhodného období a čestné prohlášení Dr. S. S., u něhož v rozhodném období pobýval. Z procesního hlediska stěžovatel vytýká krajskému soudu především tu skutečnost, že nebyl řádně poučen dle ustanovení §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Postupem obecného soudu tak dle mínění stěžovatele došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, jež je mu garantováno čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního ("jednoduchého") práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2000, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Vydání 1. Praha: C. H. Beck 1995, str. 257). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda v postupu obecných soudů v souzené věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedených obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by mu nebylo řádně doručeno, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Vydání 1. Praha: C. H. Beck 1995, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, nález č. 5, Vydání 1. Praha: C. H. Beck 1994, str. 41). Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné.
Co se týče čestného prohlášení Dr. S., je třeba krajskému soudu vytknout, že se s tímto důkazem podrobněji nevypořádal, na druhou stranu však nelze od tohoto důkazu očekávat, že by mohl situaci stěžovatele zásadním způsobem zvrátit.
Namítá-li stěžovatel, že nebyl řádně poučen dle §118a odst. 3 o. s. ř., je z dikce ustanovení zřejmé, že "zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy". Předpokladem aplikace tohoto ustanovení je, aby soud v rámci dokazování dospěl k závěru, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání sporných tvrzení. To se však v předmětném případě nestalo. V soudním řízení důkazy vztahující se k otázce doručování navrženy byly, přičemž však soud těmto důkazům přiřadil jinou důkazní hodnotu nežli stěžovatel. Toto odlišné právní posouzení věci samo o sobě ještě nezakládá povinnost soudu účastníka řízení poučit o tom, že by měl k prokázání svých tvrzení předložit další důkazy. Podstatné je, že stěžovatel dostal možnost důkazy předložit, přičemž s ohledem na zásadu koncentrace řízení není možné, aby účastník relevantní důkazy soudu "dávkoval" podle toho, zda soud shledá dosud provedené důkazy za natolik relevantní, aby návrhu účastníka vyhověl.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením Krajského soudu v Brně došlo k porušení právních předpisů a z toho důvodu také nevyhověl návrhu na odklad vykonatelnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu