ECLI:CZ:US:2008:4.US.173.08.1
sp. zn. IV. ÚS 173/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1. E. D., 2. J. P., 3. právních nástupců zemřelé B. P., kterými jsou stěžovatel č. 2 a P. P., všichni zastoupeni JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou, advokátní kancelář se sídlem Praha 2, Karlovo nám. 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007 č. j. 33 Odo 769/2005-543, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2004 č. j. 39 Co 418/2003-449 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. září 2002 č. j. 10 C 208/94-362, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. ledna 2008, podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byly porušeny zejména čl. 95 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost spojili stěžovatelé s návrhem podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 10 C 208/94 (dále jen "soudní spis") se podává, že Ing. Z. Z. (dále jen "žalobce") se žalobou, doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 7. prosince 1994, domáhal po žalovaných 1. E. P., 2. J. P. a 3. B. P. zaplacení dlužné pohledávky z titulu odpovědnosti za dluhy zůstavitele JUDr. P. P., zemřelého. Žalobce tvrdil, že zemřelému JUDr. P. P. půjčil částku 33 825 000,- Kč na koupi a rekonstrukci nemovitostí. Částečným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. září 2002 č. j. 10 C 208/94-362, napadeným ústavní stížností, soud uložil žalované č. 1 zaplatit žalobci částku 7 420 000,- Kč, žalovanému č. 2 částku 1 290 000,- Kč a žalované č. 3 částku 1 290 000,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Pokud se týkalo zaplacení úroku z prodlení, pak v této části byl návrh zamítnut. Na základě podaného odvolání Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. června 2004 č. j. 39 Co 418/2003-449 napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil. Všichni žalovaní napadli rozhodnutí odvolacího soudu i dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. října 2007 č. j. 33 Odo 769/2005-543 dovolání odmítl, neboť směřovalo proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Ústavní soud z ústavní stížnosti zjišťuje, že B. P., která byla účastníkem řízení u obecných soudů jako žalovaná č. 3 dne 6. října 2007 zemřela. Podle ustanovení §63 zákona o Ústavním soudu se v případě, kdy zákon nestanoví jinak, použijí pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení. Podle §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Ztratí-li účastník způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit, anebo zda v něm může pokračovat (§107 odst. 1 o. s. ř.). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (§107 odst. 2 o. s. ř.). Dne 24. listopadu 2008 doručili stěžovatelé Ústavnímu soudu usnesení Okresního soudu Český Krumlov ze dne 3. října 2008 č. j. 16 D 542/2007-92, které nabylo právní moci dne 22. října 2008, ve věci dědictví po zemřelé B. P., zemřelé, podle kterého dědí jako dědici ze zákona po zemřelé v I. dědické skupině pozůstalý manžel J. P. a pozůstalý syn P. P., bytem tamtéž. Ústavní soud konstatuje, že v řízení o ústavní stížnosti lze pokračovat s právními nástupci zemřelé B. P., kdy jako jedinými dědici jsou k dědictví povoláni stěžovatel č. 2 a P. P.
Stěžovatelé ve své obsáhlé ústavní stížnosti zrekapitulovali průběh předchozího řízení a uvedli, že v předmětném sporu se žalobce žalobou domáhá po stěžovatelích jako právních nástupcích JUDr. P. P. vrácení částky 10 000 000,- Kč, která představuje kupní cenu id. 1/2 nemovitosti, která je nyní ve spoluvlastnictví stěžovatelů a žalobce. Tuto částku dle svých slov uhradil žalobce za manžele P. z firemních prostředků jeho firmy a dosud mu ze strany stěžovatelů nebyla vrácena. Stěžovatelé považují rozhodování rozsudkem o jednotlivých částech za neúčelné, napadli celé důkazní řízení, poukázali na skutečnost, že B. P. zemřela dne x. října xxxx a Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání dne 31. října 2007, aniž by postupoval podle ustanovení §107 odst, 1 o. s. ř. Stěžovatelé mají za to, že obecné soudy věc neprojednaly bez zbytečných průtahů, nesprávně, případně neúplně zjistily skutkový stav věci a napadená rozhodnutí považují za nepřezkoumatelná a zmatečná.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí (§157 o. s. ř.) a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout. Jak je patrno z obsahu soudního spisu i z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se procesními i hmotně právními námitkami stěžovatelů vznesenými v průběhu řízení náležitě zabývaly, procesní ochranu právům přiznaným vnitrostátním právem jim poskytly a v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, o které důkazy svá rozhodnutí opřely a kterými ustanoveními aplikovaných právních předpisů se při svém rozhodování řídily. Ústavní soud má za to, že výklad aplikovaných ustanovení podaný obecnými soudy není výrazem "libovůle" nebo "svévole", resp. nepostrádá rozumné a logicky podložené odůvodnění.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry ve věci rozhodujících soudů, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak tyto námitky byly uplatněny již v řízení před odvolacím soudem, jimiž se tento soud nejen zabýval, ale v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Vzhledem k tomu, že při posuzování námitek vznesených v ústavní stížnosti porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces nebylo v průběhu řízení shledáno a s konkrétními námitkami stěžovatelů vznesenými v průběhu soudního řízení se obecné soudy vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelé mylně domnívají, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Článek 6 Úmluvy rovněž neupravuje přípustnost důkazů. Podle závěrů Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") se jedná o oblast podřízenou na prvním místě vnitrostátnímu právu a zhodnocení důkazů předložených stranami sporu v zásadě náleží vnitrostátním soudům. "Rovnost zbraní" ve věci provádění důkazů se zejména projevuje v možnosti otevřené pro každou stranu sporu předkládat důkazy za účelem prokázání skutkového stavu ve svůj prospěch v podmínkách, jež je neuvádí do situace čistého neprospěchu vzhledem k protistraně (Sanocki proti Polsku, 2007, in http://hudoc.echr.coe.int). Evropský soud v souvislosti se zásadou "rovnosti zbraní" podle své konstantní judikatury tedy vyžaduje, aby obě strany v řízení měly možnost předložit svou věc nezávislému a nestrannému soudu za podmínek, které ani jednu z nich nestaví do méně výhodného postavení (Brandstetter v. Rakousko, 1991, in http://hudoc.echr.coe.int). Dle přesvědčení Ústavního soudu nebyla zásada rovnosti zbraní v případě stěžovatelů postupem obecných soudů porušena. Jak plyne z obsahu soudního spisu, stěžovatelům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Stejně tak podle judikatury Evropského soudu čl. 6 odst. 1 Úmluvy sice soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek však nemůže být chápán tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument stěžovatele (Van Hurk proti Nizozemí, 1994, in http://hudoc.echr.coe.int). Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou ani Úmluvou chráněného základního práva. Z uvedených důvodů proto považuje Ústavní soud odkazy stěžovatelů na nálezy sp. zn. I. ÚS 101/97, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 376/2000, IV. ÚS 582/01, III. ÚS 95/97 za nepřípadné.
K poukazu stěžovatelů na skutečnost, že i když B. P. dne x. října xxxx zemřela, Nejvyšší soud bez ohledu na tuto skutečnost vydal dne 31. října 2007 usnesení č. j. 33 Odo 769/2005-543, kterým dovolání odmítl, Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v ústavní stížnosti nijak neargumentovali, že by včas Nejvyšší soud o této skutečnosti uvědomili. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že jeho úkolem je zkoumat, zda řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. června 2008 sp. zn. III. ÚS 796/08 in http://nalus.usoud.cz). V posuzované věci sice Nejvyšší soud nepostupoval podle ustanovení §107 odst. 1 a 2 o. s. ř., kdyby však Ústavní soud, v souladu s požadavkem stěžovatelů, napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil, lze dovodit, že jeho nové rozhodnutí by bylo prakticky totožné. Takový postup lze označit za zcela formalistický, protože by byl dosažen stejný výsledek, jaký existoval před podáním ústavní stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelé nebyli tímto postupem nijak ve svých právech dotčeni, neboť v případě ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu se nejedná o meritorní rozhodnutí, Ústavní soud uzavírá, že vznesená námitka nedosahuje ústavně právní roviny.
Při hodnocení ústavnosti napadených rozhodnutí je bez významu i námitka délky trvání soudního řízení a z toho vyplývajícího tvrzení o porušení práva stěžovatelů dle čl. 38 odst. 2 Listiny; ta by totiž mohla být - v situaci řízení již ukončeného částečným rozsudkem - relevantní až pro posouzení případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 391/07 in http://nalus.usoud.cz).
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nerozhodoval Ústavní soud samostatným usnesením o návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu