ECLI:CZ:US:2008:4.US.1890.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1890/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti M. Ch., zastoupené JUDr. Miroslavem Černým, Ph.D., advokátem, AK se sídlem U Teplárny 1212/9, 158 00 Praha 5 proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2008 čj. 30 Co 41/2008-72 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy domáhala zrušení shora označeného rozsudku, kterým Krajský soud v Praze změnil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ve věci samé a rozhodl o úrocích z prodlení a náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Ze spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 5 C 209/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelka se domáhala žalobou po žalovaném M. T. zaplacení částky 6 680,- Kč včetně příslušenství. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 11. 12. 2007 čj. 5 C 209/2007-31 žalobu zamítl (výrok I.) a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 12 138,- Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ve věci samé tak, že zavázal žalovaného povinností zaplatit stěžovatelce žalovanou částku s úrokem z prodlení ode dne 17. 7. 2007. Prodlení žalovaného krajský soud stanovil až ode dne následujícího po doručení žaloby, a proto zamítavý výrok okresního soudu zahrnující požadavek stěžovatelky na zaplacení úroku z prodlení již od 1. 8. 2006 v tomto rozsahu potvrdil. Přestože stěžovatelka měla ve věci převážný úspěch, krajský soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikoval ustanovení §150 o. s. ř. a právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů jí nepřiznal (výrok II.). Důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval v okolnostech případu, podle kterých "žalovaný jednal na základě domnění, které učinil z korespondence zaslané mu jménem stěžovatelky advokátkou Mgr. J. (a žalovaný byl v dobré víře, že jmenovaná advokátka jedná jako zástupce žalobkyně) s tím, že stačí obratem zaplatit jen 1/2 původně dohodnuté kupní ceny a věc tím bude vyřízena". Krajský soud rovněž přihlédl k výsledkům dokazování, neboť z výpovědi svědka JUDr. O. zjistil, že v určité době byla o tomtéž přesvědčená i stěžovatelka.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že vnímá nepřiznání náhrady nákladů řízení jako potrestání za to, že se důsledně za pomoci právního zástupce domáhala svých práv. Kriticky hodnotila závěr Krajského soudu v Praze, dle kterého nepřiznání nákladů řízení se jí výrazněji nedotkne, a poukázala na to, že soud neměl pro takový závěr podklad, neb se jejími majetkovými poměry (ale ani majetkovými poměry žalovaného) nezabýval; navíc jí nevytvořil procesní prostor, aby se k eventuelnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř. vyjádřila. Za nesprávný označila i závěr odvolacího soudu o přiznání úroků z prodlení až podáním žaloby, protože v průběhu řízení tvrdila a prokazovala, že žalovaného již dříve osobně vyzývala ke splnění povinnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle stížnostního žádání stěžovatelka brojila proti rozsudku Krajského soudu v Praze v celém jeho rozsahu, tj. i proti výroku I. v jeho měnící části. Rozhodnutí, jímž bylo žalobě vyhověno a přiznány úroky z prodlení ode dne 17. 7. 2007, však není způsobilé jakkoli negativně stěžovatelku zasáhnout v jejích právech; stěžovatelka ostatně proti měnícímu výroku odvolacího soudu žádný argument nevznesla. Ústavní stížnost směřující do této části výroku je tak již pojmově zjevně neopodstatněná.
Potvrzující část téhož výroku rozsudku krajského soudu, jímž byl ve spojení s výrokem I. rozsudku okresního soudu zamítnut návrh stěžovatelky na zaplacení úroků z prodlení již od 1. 8. 2006, Krajský soud v Praze odůvodnil tím, že stěžovatelka neprokázala doručení přípisu žalovanému již v červenci 2006 a že žalovaný byl kvalifikovaným způsobem vyrozuměn o výši kupní ceny a jejím nedoplatku až doručením žaloby. Stěžovatelka tomuto závěru oponovala a její námitce by bylo lze přisvědčit. Ze spisu Okresního soudu Praha-západ totiž nevyplynulo, že by okresní či krajský soud provedly důkaz stěžovatelkou navržený (č.l. 2), neboť se v průběhu řízení zaměřily především na prokázání platné oferty a nahrazení původního závazku z uzavřené kupní smlouvy závazkem novým. Ústavní soud však vzal v úvahu, že stěžovatelčina námitka směřuje proti nepřiznání úroku z prodlení v částce, která je v rozhodovací praxi Ústavního soudu považována za bagatelní (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 236/08, dostupné v el. formě na http://nalus.usoud.cz). Rozhodnutí o bagatelních částkách není již z kvantitativního hlediska zpravidla schopno představovat porušení základních práv a svobod (viz též usnesení sp. zn. I. ÚS 1023/08, sp. zn. II. ÚS 225/08, sp. zn. II. ÚS 142/08, dostupné tamtéž) a Ústavní soud takové ústavní stížnosti odmítá jako zjevně neopodstatněné. Stejný závěr proto přijal i v projednávané věci.
K argumentaci stěžovatelky směřující do náhradově nákladového výroku Ústavní soud předesílá, že ustanovení §150 o. s. ř. je svou podstatou výjimečné v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Závěr o aplikovatelnosti tohoto ustanovení zcela přísluší obecným soudům; ty nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 619/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 165, usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02, Sb. n. u., sv. 4, str. 357).
Vymezení obsahu neurčitého právního pojmu okolnosti hodné zvláštního zřetele je úlohou obecných soudů vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 389/05, na http://nalus.usoud.cz); pod tyto okolnosti však nelze podřadit důvody, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov. nález sp. zn. I.ÚS 305/03, Sb. n. u., sv. 38 str. 3). Zásah Ústavního soudu tak může přicházet v úvahu jen v případě, kdy je překročen rámec, ve kterém se volná úvaha obecného soudu pohybuje, tj. v případech zcela extrémního použití (zneužití) ustanovení §150 o. s. ř., kdy obecný soud postupuje libovolně, např. své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodní (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000, Sb. n. u., sv. 22, str. 145), svévolně, pokud se konkrétní důvody pro aplikaci tohoto ustanovení jeví jako zcela nedostatečné (srov. sp. zn. II.ÚS 635/04, Sb. n. u., sv. 36, str. 695), nepodloženě, pokud soud nepřihlédne ke skutečnosti, dotýkající se samotného účelu soudního řízení, tj. poskytování soudní ochrany právům (srov. nález sp. zn. I. ÚS 350/04, Sb. n. u., sv. 34, str. 317), nebo je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání se s námitkami uvedenými v odvolání (srov. nález sp. zn. I.ÚS 654/03, ÚS, sv. 32, str. 255). Pouhá skutečnost, že soud shledal na straně úspěšného účastníka řízení důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., tak není zpravidla způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 287/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Shora vymezená pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Krajský soud v Praze považoval za důvody hodné zvláštního zřetele souhrn všech okolností, za kterých se žalovaný dostal do situace, ve které se mohl domnívat, že má zaplatit jen polovinu původně sjednané ceny. Tyto okolnosti a poměry krajský soud v odůvodnění svého usnesení popsal a vyložil, jak na ně nahlížel v kontextu celého případu. Jakkoliv tedy stěžovatelka může pociťovat nepřiznání nákladů řízení za nepříznivý zásah do své majetkové sféry, nebylo možné toto rozhodnutí považovat za způsobilé založit zásah Ústavního soudu, neboť požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci byly dodrženy.
Přijatý závěr nemohla zvrátit ani námitka, že Krajský soud v Praze nevytvořil stěžovatelce prostor, aby se k uvažované aplikaci §150 o. s. ř. vyjádřila. Tuto povinnost vyplývající z práva na spravedlivý proces Ústavní soud formuloval v nálezu ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II.ÚS 828/06 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) a spojil ji s možností účastníků řízení vznášet tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci citovaného ustanovení ovlivnit.
Jak již uvedeno, vychází úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, vždy z posouzení všech okolností konkrétní věci. Jsou-li těmito okolnostmi skutkové jevy případu, o kterých není spor nebo které byly objasněny provedeným dokazováním, neexistuje racionální důvod, proč by obecný soud formalisticky znovu a znovu účastníky vyzýval, aby se i k těmto okolnostem vyjádřili (srov. stejně usnesení I.ÚS 1919/08 na http://nalus.usoud.cz). Jiná věc je, že musí být pro účastníky řízení vytvořen prostor k předkládání námitek a argumentů, o nichž mají za to, že jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu. Z vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-západ však nelze dovodit, že by takový prostor byl stěžovatelce svévolí soudu odnímán. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem (č.l. 59 a násl.) je zjevné, že za stěžovatelku se tohoto jednání účastnil její právní zástupce - advokát, jenž aktivně naplňoval svá zástupčí práva; ostatně ani stěžovatelka netvrdí, že by v tomto směru soud porušil zásadu kontradiktornosti procesu.
Ústavní soud respektuje, že každý případ vykazuje vlastní specifika, na které soud při použití moderačního práva musí reagovat, a proto ani povinnost judikovanou ve věci II.ÚS 828/06 nechápe jako absolutní ve smyslu formálního lpění na tom, že vždy musí soud (předem) upozornit účastníky na možnost jím dosud jen uvažované aplikace ustanovení §150 o. s. ř. I při respektování právních závěrů nálezové judikatury Ústavní soud v každém případě váží, zda dopadají i na projednávanou věc. V této souvislosti se Ústavnímu soudu jeví zjevné, že se okolnosti stěžovatelčina případu výrazně liší od případu řešeného nálezem sp. zn. II.ÚS 828/06. Ve stěžovatelčině věci Krajský soud v Praze považoval za důvod hodný zvláštního zřetele dobrou víru žalovaného, že za stěžovatelku v jistém časovém úseku jednala Mgr. J. jako její právní zástupkyně, či že žalovaný jednal na základě domnění, které učinil z korespondence zaslané mu jménem stěžovatelky jmenovanou advokátkou. Tuto skutkovou okolnost stěžovatelka nezpochybnila, resp. nevyvrátila, a z ústavněprávního hlediska tak lze postup odvolacího soudu akceptovat. Lze jenom dodat, že na tomto závěru nic nemění skutečnost, že v řízení před obecnými soudy bylo po provedeném dokazováním kvalifikováno jednání advokátky jako nezmocněné jednatelství.
Ústavní soud rovněž akceptoval, že Krajský soud v Praze při rozhodování o nákladech řízení přihlédl k majetkovým poměrům stěžovatelky tím, že uvážil její dřívější prodej domu ve Všenorech, a shrnuje, že postup krajského soudu při rozhodování o nákladech řízení nebyl v rozporu s kautelami hlavy páté Listiny kladenými na soudní rozhodování, jak byly shora rozvedeny.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu