ECLI:CZ:US:2008:4.US.377.06.1
sp. zn. IV. ÚS 377/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky Společný podnik Rajhradice - v likvidaci, Velké Dráhy 318, Opatovice, právně zastoupené JUDr. Jaroslavou Kalendovou, Hybešova 42, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2006 sp. zn. 21 Co 451/2005 a rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. 8 C 111/92, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. 6. 2005 sp. zn. 8 C 1110/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 6. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov byla žalovaná zavázána zaplatit žalobcům náhradu dle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Následným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl výrok o náhradě za zaniklé budovy potvrzen.
Stěžovatelka ve svém návrhu poukazuje především na tu skutečnost, že v předmětné věci nebyl řádně posouzen skutkový stav, neboť nebyly konkretizovány budovy, které byly žalovanou demolovány a za které náleží žalobcům náhrada. Výpovědi svědků byly značně odlišné a nevěrohodné, stejně tak i znalecké posudky jsou ve vzájemném rozporu. Ve znaleckých posudcích je značný rozdíl v určení data pořízení staveb a hodnoty ocenění. Nebylo dostatečně prokázáno, že stěžovatelka je osobou povinnou. Žalobci předložili toliko doklady založené v soudním spise, stavební plány, tj. nákres k provedení adaptace obytného domu č. 27 na dílnu k výrobě cementového zboží - rok 1925 a nákres na přestavbu části dvora - 1939, což je dle stěžovatelky nedostatečné. Stěžovatelka se domnívá, že odůvodnění napadených rozhodnutí je povšechné a obecné, což považuje za rozporné s ústavním pořádkem ČR. Mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich soudy vyvozenými spatřuje stěžovatelka extrémní rozpor, který zakládá protiústavnost napadených rozhodnutí. Co do skutkových okolností případu stěžovatelka zpochybňuje vymezení oceněných nemovitostí a časové období, ke kterému byly nemovitosti oceněny.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního ("jednoduchého") práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2000, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Vydání 1. Praha: C. H. Beck 1995, str. 257). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda v postupu obecných soudů v souzené věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky.
Stěžovatelka se ve svém návrhu zaměřila především na hodnocení provedených důkazů a snažila se zpochybnit celý proces dokazování. Ústavní soud by se však takovým přehodnocováním dostával do pozice další přezkumné instance, což mu, již vzhledem k výše uvedenému, nenáleží. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, nález č. 5, Vydání 1. Praha: C. H. Beck 1994, str. 41). Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné.
Z vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že obecné soudy se předmětným případem zabývaly opakovaně, přičemž Ústavnímu soudu nevznikla pochybnost o ústavní konformitě jejich závěrů. Obecné soudy se v odůvodnění svých rozsudků řádně vypořádaly jak s rozpornými výpověďmi jednotlivých svědků, tak i s rozdílnými závěry obsaženými ve znaleckých posudcích. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že opěrným bodem se v rámci procesu dokazování stala hospodářská smlouva uzavřená mezi JZD Jaslo Blučina a SZP Rajhradice, ve spojení s doplňujícími listinnými důkazy a výpověďmi svědků. Ústavnímu soudu tak nevznikají pochybnosti o skutkových a právních závěrech obecných soudů. Poukazuje-li stěžovatelka ve svém návrhu na některé nejasnosti v procesu dokazování, nejsou tyto dle názoru Ústavního soudu natolik závažné, aby mohly zpochybnit rozhodnutí soudu jako celek.
K namítanému porušení čl. 36 Listiny Ústavní soud opakovaně konstatuje, že se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273).
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu