ECLI:CZ:US:2008:4.US.378.08.1
sp. zn. IV. ÚS 378/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. dubna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. B. a B. B., obou zastoupených JUDr. Miroslavem Sobolou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Brně, Kvapilova 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007 čj. 28 Cdo 4736/2007-168, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2007 čj. 17 Co 345/2006-149 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2006, čj. 17 C 46/92-130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným osobně dne 11. 2. 2007 se J. B. a M. B. (dále též "stěžovatelé", případně "žalobci") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená (v petitu ústavní stížnosti nepřesně označená) rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o uzavření dohody o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích").
II.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně 17 C 46/92, vyplývají následující skutečnosti.
Žalobou podanou u soudu dne 28. 1. 1992 se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovanému (posléze Statutárnímu městu Brno) uzavřít s nimi dohodu o vydání specifikovaných nemovitostí, tj. zahrad o výměře 231 m2 a 110 m2, zapsaných v katastru nemovitostí pro obec Brno, katastrální území Komín.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 10. 1996 zavázal druhého žalovaného město Brno uzavřít s žalobci dohodu o vydání předmětných nemovitostí ve znění ve výroku blíže specifikovaném (výrok I.); řízení proti prvému žalovanému soud zastavil (výrok III.) a ve výrocích II. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání druhého žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 3. 1998 rozsudek soudu prvního stupně zrušil v napadeném výroku I.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 7. 2006 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Své zamítavé rozhodnutí ve věci samé odůvodnil závěrem, že provedeným důkazním řízením bylo zcela nepochybně zjištěno, že žalovaný není povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, nebyla naplněna restituční skutková podstata dle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť smlouvy, na jejichž základě byly převáděny předmětné nemovitosti na stát, nebyly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek. Žalobci navíc jako oprávněné osoby nepodali předmětnou žalobu v zákonné prekluzivní lhůtě do 1. 4. 1992, protože současný žalovaný Statutární město Brno vstoupil do řízení až na základě návrhů žalobců ze dne 16. 10. 2001 a 2. 10. 2002, kdy soud prvního stupně usnesením připustil, aby z řízení vystoupila žalovaná Česká republika, zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, a na její místo vstoupilo jako žalovaný Statutární město Brno, které se stalo vlastníkem sporných nemovitostí na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobců dne 11. 6. 2007 rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20. 7. 2006 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) poté, co se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Své rozhodnutí podrobně odůvodnil a vyjádřil se zejména k otázce pasivní legitimace, včasnosti žaloby i existence restituční skutkové podstaty.
Nejvyšší soud dne 27. 6. 2007 dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl. I on se v odůvodnění podrobně vyjádřil k otázkám pasivní právní legitimace, včasnosti žaloby i existence restituční skutkové podstaty.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že napadená rozhodnutí obecných soudů porušila článek 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článek 11 odst. 1 a článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vyjádřili nesouhlas se závěrem obecných soudů, že žalovaný nebyl povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a v této souvislosti poukázali na "Nález Ústavního soudu č. 170/97" [správně nález ze dne 11. 2. 1999 IV. ÚS 170/97 (Sb. n. u., sv. 13, str. 163)]. Nesouhlasili ani se zjištěním obecných soudů, že žaloba byla podána opožděně a poukázali na nález ze dne 11. 7. 1996 II. ÚS 127/96 (Sb. n. u., sv. 5, str. 519). Závěrem uvedli, že obecné soudy všech stupňů jim odepřeli základní právo na ochranu vlastnictví dle článku 11 odst. 1 Listiny, čímž znemožnily ochranu jejich vlastnictví.
IV.
Městský soud v Brně, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 20. 7. 2006.
V.
Ústavní soud se dále seznámil s obsahem vyžádaného spisu Městského soudu v Brně 17 C 46/92 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení stěžovatelů, že v jejich případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a to nesprávným právním posouzením jejich věci obecnými soudy. K tomuto tvrzení stěžovatelů Ústavní soud připomíná, že citovaný článek Listiny konkrétně nic neuvádí (jak je z jeho znění zřejmé) o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc obecnými soudy právně posouzena. Zakládá (spolu s dalšími články Listiny) obecně „právo na spravedlivé projednání“ věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelé mylně domnívají, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.
Stěžovatelé nesouhlasili s právním názorem ve věci rozhodujících obecných soudů zejména v otázkách, zda žalovaný byl povinnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, zda žaloba byla podána včas a zda v jejich případě byla naplněna restituční skutková podstata ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) citovaného zákona. Ústavní soud ovšem není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález III. ÚS 31/97, Sb.n.u., sv. 8, str. 149 (161)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem „přehodnocovat“ hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález III.ÚS 23/93, Sb.n.u., sv.1, str. 41 (45-46)].
Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatelů rozhodovaly (dvakrát) nalézací i odvolací soud, a jejich věc posoudil i Nejvyšší soud, jemuž ve smyslu ustanovení §14 zákona č. 6/2002, o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, přísluší - jako vrcholnému soudnímu orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení a trestním řízení - zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování tím, že mj. rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích, sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí obecných soudů a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů. Této role se v daném případě Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu bezchybně zhostil.
Z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), každý proces musí mít kontradiktorní charakter a musí zajišťovat rovnost zbraní mezi stranami. Právo na spravedlivý proces implikuje možnost strany seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Úlohou, jakou Ústavnímu soudu přisuzuje Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod ze strany obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci. Jeho funkcí není řešit pochybení v otázkách skutkového stavu či právních otázkách, kterých se obecné soudy údajně dopustily, ale zabývat se tím, zda řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé.
I když na str. 6. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je naznačeno, že při posuzování věci obecnými soudy nebylo zřejmě dostatečně přihlédnuto k ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, jež vylučoval z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí (v daném případě Statutárního města Brna) ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, ze všech ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů zřetelně vyplývá zřetelný a odůvodněný závěr, že v případě stěžovatelů nebyla splněna podmínka uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek vyžadovaná ustanovením §6 odst. 1 písm. g) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Za této situace je zřejmé, že i kdyby žaloba stěžovatelů splňovala veškeré zákonem stanovené podmínky projednatelnosti (zejména co do včasnosti a pasivní legitimace), nemohla by být úspěšná. Z tohoto důvodu se Ústavní soud již dále nezabýval tvrzením stěžovatelů o nadměrném formalismu obecných soudů při posuzování náležitostí jejich žaloby ve světle svých výše citovaných nálezů IV. ÚS 170/97 a II. ÚS 127/96.
K tvrzení stěžovatelů o porušení článku 90 Ústavy Ústavní soud uvádí, že citovaný článek sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelů nezakládá, neboť (spolu s článkem 95 odst. 1 Ústavy) obsahuje především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález IV.ÚS 285/02, Sb.n.u., sv. 30, str. 193 (195-6)].
Zbývá posoudit, zda předmětné pozemkové parcely byly majetkem, který stěžovatelé vlastnili. Z ustálené judikatury Ústavního soudu totiž vyplývá, že pokud je článkem 11 odst. 1 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45)]. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“) „majetkem“ ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě může být buď „existující majetek“ nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším „legitimní naději“, že budou konkretizovány [viz např. rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu o nepřijatelnosti ve věci G. a G. proti České republice, stížnost č. 39794, uveřejněné ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int a časopise Soudní judikatura – Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002, str. 165 (171)].
Ústavní soud je toho názoru, že za legitimní naději nelze považovat očekávání stěžovatelů, že v řízení o uložení povinnosti žalovanému uzavřít s nimi dohodu o vydání specifikovaných nemovitostí, podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, bude žalobnímu návrhu vyhověno, resp. nevyhověno. Je zřejmé, že v takových věcech až do pravomocného rozhodnutí bude panovat vždy nejistota.
Dle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stranám veškeré možnosti k uplatnění svých práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatelům tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla; z ústavní stížnosti (a ani z vyžádaného spisu) nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Rozhodnutí všech obecných soudů pak v dostatečné míře uvádějí důvody, na nichž jsou založena.
Pro uvedené Ústavnímu soud návrh jako zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu