ECLI:CZ:US:2008:4.US.683.06.1
sp. zn. IV. ÚS 683/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2008 v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele K. P., právně zastoupeného JUDr. Miroslavem Hlavničkou, advokátem se sídlem Plzeňská 1700/9, Děčín, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 385/2006-266 ze dne 5. 4. 2006, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 To 292/2005-240 ze dne 10. 5. 2005 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně č. j. 3 T 180/2001-206 ze dne 10. 12. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 10. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně č. j. 3 T 180/2001-206 ze dne 10. 12. 2004 byl stěžovatel shledán vinným ve vztahu ke skutku vymezenému pod bodem 1) trestným činem ublížení na zdraví ve smyslu §221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a trestným činem výtržnictví ve smyslu §202 odst. 1 trestního zákona, ve vztahu ke skutku vymezenému pod bodem 2) pak trestným činem výtržnictví dle §202 odst. 1 trestního zákona. Stěžovateli byl uvedeným rozsudkem uložen trest odnětí svobody v délce trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Stěžovatel byl rovněž zavázán uhradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 968 Kč. Odvolání stěžovatele proti předmětnému rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 To 292/2005-240 ze dne 10. 5. 2005 zamítnuto, dovolání stěžovatele pak bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 385/2006-266 ze dne 5. 4. 2006 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že vydáním výše uvedených rozhodnutí bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, vyplývající z čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel jednak v tom, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci, když neprovedly jím navržené důkazy, dále v tom, že některé důkazy byly získány procesně nepřípustným způsobem a v řízení k nim tedy nemělo být přihlíženo, tzn. že v průběhu trestního řízení docházelo k manipulaci s protokoly z jednání a k ovlivňování svědků, a konečně stěžovatel namítal existenci extrémních rozporů mezi důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Veškeré tyto argumenty pak stěžovatel ve své ústavní stížnosti podrobně rozvedl a v závěru navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 385/2006-266 ze dne 5. 4. 2006, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 To 292/2005-240 ze dne 10. 5. 2005 a rozsudek Okresního soudu v Děčíně č. j. 3 T 180/2001-206 ze dne 10. 12. 2004, svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 3 T 180/2001. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy v jeho věci vedly dokazování, jak jednotlivé provedené důkazy hodnotily a jaké právní závěry z tohoto hodnocení následně vyvodily. Stěžovatel ve své stížnosti v podstatě zopakoval tytéž argumenty, které již neúspěšně uplatnil v řízení před obecnými soudy, a to zejména v odvolání proti Okresnímu soudu v Děčíně č. j. 3 T 180/2001-206 ze dne 10. 12. 2004 a v dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 To 292/2005-240 ze dne 10. 5. 2005. Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší zkoumat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Stěžovatel sice existenci extrémního rozporu ve výše uvedeném smyslu tvrdil, nicméně Ústavní soud se po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu nemohl s jeho argumentací ztotožnit. Obecné soudy ve svých rozhodnutích řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, proč považovaly skutkový stav za dostatečně zjištěný a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. S návrhy stěžovatele na doplnění dokazování se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti takového důkazu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03), když dostatečně podrobně rozvedly, proč nebylo těchto důkazů třeba. Vycházely přitom zejména z výpovědí poškozeného D. V. a poškozeného P. P., jež považovaly v souvislosti s dalšími provedenými důkazy za důvěryhodné a spolehlivě vyvracející obhajobu stěžovatele. Krajský soud v Ústí nad Labem pak věnoval dostatečnou pozornost i námitce stěžovatele, týkající se protokolů z jednání a údajného ovlivňování svědkyně R.
Ústavní soud shledal, že veškeré námitky stěžovatele již byly uspokojivě zodpovězeny v předchozím průběhu řízení obecnými soudy a že z ústavněprávního hlediska nelze obecným soudům nic vytknout. Za těchto okolností neměl Ústavní soud žádný důvod zasahovat do kompetence obecných soudů a jejich závěry jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatel svou ústavní stížnost koncipoval tak, že fakticky stavěl Ústavní soud do pozice čtvrté soudní instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo uvedeno výše, nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu