ECLI:CZ:US:2009:1.US.2024.08.1
sp. zn. I. ÚS 2024/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. V. CSc., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, se sídlem Národní 25, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 686/2008, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 8. 2008, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 686/2008 (dále jen "usnesení"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 61 To 485/2007, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 10. 9. 2007, sp. zn. 41 T 19/2007, kterým byl shledán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že po dobu více než jednoho roku jako pronajímatel bránil v užívání bytu nájemkyni tak, že jí odmítal zajistit provedení tlakové zkoušky vodovodního potrubí a otevřít vodovodní přípojku do jejího bytu.
Stěžovatel uvádí, že podstatou problému je spor mezi vlastníky předmětného domu a nájemnicí jednoho z bytů poškozenou H. o rozsahu jejích práv v souvislosti s užíváním bytu. Soudy vyšly z §687 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku (dále jen "OZ"), podle kterého je pronajímatel povinen předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit mu plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu. Na základě tohoto ustanovení soudy dovozovaly různé povinnosti pronajímatele, zejména pak, že je povinen zajistit nájemci určitou úroveň bydlení v souvislosti se zajištěním dodávek elektrické energie a vody. Žádné konkrétní povinnosti však citované ustanovení nestanoví a pokud tedy soudy definovaly jakési povinnosti, zcela zjevně vybočily ze zásady zakotvené v čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Žádný právní předpis, který by jej k citované povinnosti zavazoval, neexistuje a žádný ze soudů ani na takovýto předpis neodkazuje.
Nesouhlasí též s tím, že Nejvyšší soud odmítl možnost, že by jednal v krajní nouzi ve smyslu §14 trestního zákona, ač nájemkyně hodlala v bytě používat automatickou pračku, čímž by byla přetěžována elektroinstalace. Dle Nejvyššího soudu nebezpečí, které se při krajní nouzi odvrací, musí hrozit přímo bezprostředně, přičemž za přímo hrozící nebezpečí je třeba považovat takový stav, kde vývoj událostí rychle spěje k poruše, nebo sice tento vývoj je porušen, nepokračuje, ale jsou splněny téměř všechny podmínky potřebné k tomu, aby hrozící porucha nastala, když k uskutečnění zbývající podmínky postačí náhoda, která může kdykoliv bezprostředně a s velkou pravděpodobností nastat. Nejvyšší soud pak dovodil, že nebezpečí nehrozilo bezprostředně a v podstatě uvedl pouze jediný argument podporující tento závěr a sice, že poškozená si pračku nainstalovala již v roce 1975 a bez problémů ji používala v předmětném bytě až do 28. 1. 2004, t. j. 25 let a tímto užíváním nedošlo k jakémukoliv následku. Stěžovatel má za to, že posouzení této věci je otázkou ryze odbornou a Nejvyšší soud, stejně jako ostatní soudy, které v této věci rozhodovaly, ať už v trestním či civilním řízení, si znalecký posudek či odborné vyjádření v této věci nevyžádaly, ač provedení tohoto důkazu navrhoval. Závěr Nejvyššího soudu, že poškozená používala automatickou pračku bezproblémově po dobu 25 let, je názorem laickým a velmi povrchním, založeným na neznalosti dané problematiky. V případě, že je elektroinstalace přetěžována, vždy dochází k jejímu přehřívání a tím i k nebezpečí vzniku požáru. Nejvyšším soudem konstatované bezproblémové užívání automatické pračky po dobu 25 let proto rozhodně nemohlo odpovídat skutečnosti a spíše by bylo možné konstatovat, že vzniklé problémy nemusely být z laického pohledu zjevné a dále, že nedošlo během této doby k nejzávažnějšímu následku, t. j. k požáru elektroinstalace.
Dále stěžovatel namítá, že při trestněprávním posuzování jednání, které má z občanskoprávního pohledu podobu sporu o rozsah a způsob výkonu užívacího práva, je třeba primárně nahlížet na věc z pohledu práva občanského a zvažovat, zda jsou vůbec dány podmínky pro nasazení krajního právního prostředku - trestního práva. Za ústavně souladný lze z hlediska čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny označit jen takový aplikační postup soudu, který jasně a přesvědčivě vyloučí, že stíhané jednání označené jako protiprávní svémoc by např. nemohlo být v civilním řízení posouzeno jako výkon práva. Je třeba znovu upozornit na ústavní aspekty trestního práva jako prostředku ultima ratio (srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 564/2000, I. ÚS 558/01, I. ÚS 180/03 či IV. ÚS 469/02). Z ústavního hlediska totiž žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením.
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že napadeným usnesením bylo porušeno jeho právo garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny a toto usnesení zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud uvedl, že předmětem ústavní stížnosti je ve své podstatě případ sporu mezi pronajímateli a nájemcem bytu, kterým se již v minulosti zabývaly jak občanskoprávní tak i trestní soudy i Ústavní soud. Žádné z řady těchto rozhodnutí ale stěžovatel nemíní respektovat. Dosavadní geneze celého případu je stručně zrekapitulována na str. 6 napadeného usnesení. S námitkami stěžovatele, které uplatnil v ústavní stížnosti, se v jeho odůvodnění vypořádal a tímto na něj odkazuje. Ústavní stížnost navrhuje odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od obvodního soudu předmětný spis sp. zn. 41 T 19/2007 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud zejména konstatuje, že výklad jednotlivých ustanovení obecného práva, včetně §687 odst. 1 OZ a obdobných otázek, je plně na obecných soudech. Ústavnímu soudu totiž, jak ustáleně judikuje, zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva. Teprve pokud by výklad přijatý obecnými soudy porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. Přitom žádné indicie, které by svědčily o pochybení takového druhu, Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nejvyšší soud pouze provedl výklad obecného práva jako orgán k tomu oprávněný.
Se stěžovatelem uplatněnou argumentací se obecné soudy v rámci trestního řízení řádně vypořádaly, kdy jejich závěr, že pronajímatel bytu je ve smyslu §687 odst. 1 OZ povinen zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s jeho užíváním, k čemuž patří i povinnost zajistit možnost odběru pitné vody v bytě, se dle přesvědčení Ústavního soudu pohybuje zcela v mezích zákonné právní úpravy. Ústavně akceptovatelné jsou též závěry obecných soudů pokud jde o stěžovatelovo tvrzení o existenci krajní nouze, kdy i kdyby bezprostředně hrozilo stěžovatelem tvrzené nebezpečí při užívání pračky se stávající starou elektroinstalací, bylo možno jej odvrátit jinak, než odstavením přívodu vody do bytu (viz str. 8-10 usnesení). Ústavní soud nemá k odůvodnění napadeného usnesení žádných výhrad a pro stručnost na něj odkazuje. Kromě toho též odkazuje na odůvodnění rozhodnutí o předchozí ústavní stížnosti stěžovatele sp. zn. III. ÚS 1631/07, ve které stěžovatel uplatnil částečně shodné námitky a která byla shledána zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud nepominul ani poukaz stěžovatele na pojetí trestního práva jako ultima ratio a občanskoprávní rovinu případu (srovnej str. 10 usnesení). Ústavní soud opakovaně judikoval, že standardní civilní vztahy nelze řešit prostředky trestního práva (kromě stěžovatelem uvedených rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 564/2000, I. ÚS 558/01 a IV. ÚS 469/02 srovnej též nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04, IV. ÚS 438/2000, I. ÚS 69/06 in http://www.usoud.cz). Trestní právo chápe jako právo ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné. V projednávané věci bylo nicméně pojetí trestního práva jako ultima ratio respektováno, což je obzvláště zřejmé z toho, že ve věci bylo vedeno řízení občanskoprávní, ale stěžovatel odmítá jeho výsledek respektovat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2009
František Duchoň
předseda senátu