ECLI:CZ:US:2009:1.US.214.09.1
sp. zn. I. ÚS 214/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. R. G., zastoupeného JUDr. Václavem Tomisem, advokátem se sídlem Český Těšín, Tovární 10, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2008, čj. 57 Co 264/2008 - 257, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušit výše uvedený rozsudek, vydaný v řízení o určení vlastnického práva, kde vystupoval jako žalobce. Uvedl, že dědické řízení po V. G. (dále "zůstavitelka") bylo zastaveno na základě výpovědi J. G. (dále též "žalovaný") a MUDr. N. Š. (dále též "žalovaná") o nemajetnosti zůstavitelky. Do dědictví nebyly zařazeny některé předměty v jejím vlastnictví, jejichž detailní soupis stěžovatel uvedl (dále též "předměty"). Na jeho návrh tak muselo být zahájeno řízení o dodatečném projednání dědictví, ve kterém však byly některé stěžovatelem navržené důkazy obecnými soudy odmítnuty. Žalovaní od počátku dědického řízení zapírali majetek zůstavitelky a zavinili tak, že k dodatečnému dědickému řízení muselo dojít. Soud nepostupoval správně, pokud stěžovateli uložil povinnost nahradit jim náklady řízení. Zbytečné náklady řízení vznikly také v souvislosti s rozhodnutím Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, který řízení zastavil, protože stěžovatel neprokázal svůj naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva. Toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Krajského soudu v Ostravě s tím, že naléhavý právní zájem se v řízení o dědictví nezkoumá, přesto jeho náklady nese stěžovatel. Žalovaní zamlčeli smrt zůstavitelky i její majetek, existují tedy důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ"), pro to, aby stěžovatel náklady právního zastoupení žalovaným nehradil.
Napadeným rozsudkem krajského soudu tak bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově (dále "okresní soud") domáhal určení, že do bezpodílového spoluvlastnictví zůstavitelky a žalovaného patřily finanční prostředky na účtu a blíže specifikované předměty. Okresní soud rozsudkem ze dne 25. 5. 2004, čj. 108 C 38/2003 - 46, řízení zastavil z důvodu neprokázání naléhavého právního zájmu stěžovatele. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2005, sp. zn. 57 Co 528/2004, bylo rozhodnutí okresního soudu zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání. Okresní soud poté rozsudkem ze dne 25. 1. 2008, čj. 108 C 38/2003 - 228, žalobu stěžovatele v celém rozsahu zamítl a uložil mu povinnost nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 33.480,50 Kč a okresnímu soudu ve výši 1.102,50 Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě dne 19. 9. 2008, rozsudkem čj. 57 Co 264/2008 - 257, rozsudek okresního soudu potvrdil a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalovaným náklady řízení ve výši 26. 864,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 16.184,- Kč.
III.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Ústavní soud ve svých rozhodnutích již mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obecnými zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Po přezkoumání ústavní stížnosti stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel spatřuje porušení svých výše uvedených ústavně zaručených práv v tom, že mu byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, ačkoliv to byli žalovaní, kdo svým chováním dodatečné dědické řízení zavinili.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že takové rozhodnutí, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08). Pouze procesní povaha takového soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Výjimkou je situace, kdy konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí takové vady dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Ústavní soud tak dal ve své judikatuře najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další rozhodné skutečnosti a podle toho rozhodovaly o nákladech řízení; Ústavní soud není oprávněn taková rozhodnutí přezkoumávat. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo k výše popsanému procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Takový případ však Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal.
V řízení před obecnými soudy měl stěžovatel povinnost prokázat, že zůstavitelka v době své smrti vlastnila majetek jím tvrzený. Přesto, že okresní soud provedl obšírné dokazování, z jednotlivých výpovědí svědků nelze dovodit skutečnost, že v žalobě specifikované předměty byly ke dni smrti zůstavitelky v jejím bezpodílovém spoluvlastnictví s prvním žalovaným. Stěžovatel tak neunesl důkazní břemeno, neboť svědky popsané předměty nemohly být dostatečně identifikovány. Svědci vypovídali, že předměty viděli v minulosti, ale nemohli prokázat, že byly ve vlastnictví zůstavitelky v den její smrti. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, stěžovatele vyzval, podle §118a OSŘ, k navržení důkazů k prokázání svých tvrzení, což stěžovatel neučinil. Ve věci tedy neuspěl ani po odvolacím řízení, proto mu byla uložena povinnost nahradit žalovaným náklady řízení.
Ústavní soud shledal, že obecné soudy zjistily skutkový stav na základě dokazování v souladu s příslušnými procesními předpisy. Provedené důkazy v intencích zásady volného hodnocení důkazů řádně vyhodnotily a takto zjištěný skutkový stav posoudily v souladu s příslušnými právními předpisy. Jejich rozhodnutí nevykazují prvky svévole a nelze jim vytýkat ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něj vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Při posouzení věcné stránky sporu aplikovaly podústavní právo, které vyložily ústavně konformním způsobem. Napadený rozsudek krajského soudu, resp. jeho odůvodnění je logické, přesvědčivé a jasné, a je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly jím navržený důkaz (fotodokumentaci, diapozitivy), Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z článku 36 Listiny, je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93).
Pokud se týká tvrzení stěžovatele, že soudy neaplikovaly ustanovení §150 OSŘ, i přes existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, Ústavní soud dodává, že mu nepřísluší přehodnocovat správnost výkladu tohoto ustanovení. Aplikace ustanovení §150 OSŘ je při rozhodování o náhradě nákladů řízení otázkou soudního uvážení, tj. uvážení, zda se s ohledem na důvody hodné zvláštního zřetele jedná o natolik výjimečný případ, že opodstatňuje uvedený postup. Takovéto posouzení je však v plné kompetenci příslušného obecného soudu. Nevyužije-li příslušný soud toto ustanovení, nelze v tomto postupu shledat porušení procesních práv účastníka, či dokonce ústavně garantovaných práv.
Ústavní soud proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu