ECLI:CZ:US:2009:1.US.2497.08.1
sp. zn. I. ÚS 2497/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rytířská 10, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2006, čj. 13 Co 260/2006-515, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2008, čj. Nco 131/2008-879, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení shora označených usnesení obecných soudů, jimž vytýkal porušení svých práv garantovaných v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 96 Ústavy a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel poukázal na to, že ústavní stížnost v části, v níž směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2006, čj. 13 Co 260/2006-515, bezprostředně souvisí s ústavní stížností dříve projednávanou Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 130/07: Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 130/07, stěžovatelovu ústavní stížnost směřující proti tomuto usnesení, neboť ji považoval za nepřípustnou pro nevyčerpávní všech prostředků, které mu zákon k ochraně práva přiznává. Vzhledem k tomu, že věc již byla před obecnými soudy pravomocně skončena (usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 1. 2008, čj. 163/2002-724, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008, čj. 13 Co 181/2008-1003), stěžovatel tím vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva přiznává. Stěžovatel tvrdí, že ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu ze dne 4. 10. 2006 podal dne 7. 10. 2008 opět "právě a jen proto, že se mu takového poučení - totiž poučení, aby tak stěžovatel učinil po vyčerpání veškerých procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva přiznává - dostalo ze strany samotného Ústavního soudu ČR", a to v usnesení sp. zn. IV. ÚS 130/07. Za této situace nelze ústavní stížnost dle stěžovatele odmítnout podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podstatou námitek proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2008, čj. Nco 131/2008-879, potom je nesouhlas stěžovatele s tím, jak vrchní soud rozhodl o námitce podjatosti ve věci vedené u Městského soud v Praze pod sp. zn. 13 Co 181/2008.
II.
Ústavní soud se nejprve musel vypořádat s otázkou, zda jsou splněny předpoklady pro to, aby se mohl zabývat věcí samou; dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout, byť v případě každého napadeného usnesení z částečně jiných důvodů.
III.
Jak zjistil Ústavní soud z příloh k ústavní stížnosti a jak je mu známo i z vlastní činnosti, Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 10. 2006, čj. 13 Co 260/2006-515, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 1. 2006, čj. 13 C 163/2002-453, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ústavní stížnost směřující proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 130/07. V odůvodnění konstatoval, že v daném případě byla věc vrácena k novému projednání před soudem prvého stupně; stěžovateli jsou tak k dispozici veškeré procesní prostředky, které občanský soudní řád poskytuje. Ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a soud ji z tohoto důvodu podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Obsahem zmíněného usnesení Ústavního soudu však v žádném případě není poučení, aby stěžovatel poté, co vyčerpá všechny procesní prostředky k ochraně práva, napadl opět totéž usnesení Městského soud v Praze ze dne 4. 10. 2006 ústavní stížností. Takové tvrzení představuje vědomou procesní lež, resp. vědomě lživou dezinterpretaci rozhodnutí Ústavního soudu, jež je zcela nepřijatelná. Po věcné stránce je nutno k argumentaci stěžovatele dodat, že důvodem pro odmítání ústavních stížností pro nevyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, je subsidiarita ústavní stížnosti. Ústavní soud tuto myšlenku vyjádřil v celé řadě svých rozhodnutí; např. v usnesení ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1735/08 k tomu konstatoval:
"V ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány již není standardním postupem možná. Především obecným soudům a priori je adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy České republiky. Ochrana ústavnosti v právním státě nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost představuje prostředek ultima ratio (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, N 111/19 SbNU 79) a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž toto neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky se ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou) vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Je-li přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud orgán k tomu ex lege povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí se námitkami stěžovatele náležitě zabýval, aniž by tyto musely být ve shodě se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval (např. již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, dále např. usnesení sp. zn. III. ÚS 823/06, II. ÚS 387/07, III. ÚS 1980/07, IV. ÚS 2832/07 dostupná na http://nalus.usoud.cz), že uvedený závěr je "konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), jemuž sluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity plynoucích, když smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod."
Vycházeje z uvedeného nutno konstatovat, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (srov. obdobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 146/96, U 13/5 SbNU 583, sp. zn. IV. ÚS 58/95, U 2/7 SbNU 331, dále např. usnesení sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 649/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 2950/07, II. ÚS 2131/07 dostupná na http://nalus.usoud.cz)."
Ústavní soud tedy nejenže stěžovatele v usnesení sp. zn. IV. ÚS 130/07 nepoučil, ale ani nemohl poučit, aby podal opět ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byla věc zrušena a vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Důvodem, plynoucím z principu subsidiarity, bylo vytvoření prostoru pro vyčerpání všech prostředků nápravy v civilním řízení soudním. Pokud by i poté byl stěžovatel toho názoru, že jeho ústavně garantovaná práva byla porušena, měl k dispozici ústavní stížnost; tou je ovšem nutno napadnout právě poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jeho práva připouští. Jestliže tedy stěžovatel napadá ústavní stížností usnesení odvolacího soudu o zrušení rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení, přestože poté - jak stěžovatel sám uvádí - rozhodoval Obvodní soud usnesením ze dne 3. 1. 2008, čj. 13 C 163/2002-724, a Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 9. 2008, čj. 181/2008-1003, je jeho ústavní stížnost nepřípustná ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Krom toho je více než zjevné, že je zároveň i opožděná ve smyslu §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
IV.
Ústavní stížnost není přípustná ani v části, v níž směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2008, čj. Nco 131/2008-879, jímž vrchní soud vyslovil, že soudce Městského soudu v Praze JUDr. Vladimír Fučík není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Co 181/2008 a u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 163/2002.
Stěžovatel tedy brojí proti usnesení nadřízeného soudu o vyloučení soudce ve smyslu §16 odst. 1 o. s. ř. Ustálená judikatura Ústavního soudu (např. II. ÚS 3157/08) však považuje ústavní stížnosti směřující proti těmto rozhodnutím za nepřípustné ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva; rozhodování vyloučeným soudcem je totiž jak odvolacím, tak i zmatečnostním důvodem [§205 odst. 2 písm. a), §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.].
Vzhledem k tomu, že v souzené věci brojí stěžovatel proti samostatnému rozhodnutí o námitce podjatosti vznesené v rámci odvolacího řízení, měl možnost namítat podjatost v rámci žaloby pro zmatečnost proti rozhodnutí, jímž se odvolací řízení končí, opírající se o zmateční důvod dle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Nevyčerpal-li stěžovatel tento opravný prostředek obsahující argument podjatosti soudce, je nutno jeho ústavní stížnost hodnotit jako předčasnou, a tedy ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustnou.
V.
Za dané situace musel soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) a zčásti též podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. března 2009
Ivana Janů
soudce zpravodaj