ECLI:CZ:US:2009:1.US.2576.08.1
sp. zn. I. ÚS 2576/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele L. Z., zastoupeného JUDr. Ivou Kremplovou, advokátkou v Brně, Botanická 9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3146/2007-160 ze dne 16. července 2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 245/2005-113 ze dne 27. července 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel (žalovaný) proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3146/2007-160 ze dne 16. července 2008, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 245/2005-113 ze dne 27. července 2006, kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 29 C 267/99-86 ze dne 19. listopadu 2004 tak, že bylo určeno, že žalobce (Statutární město Brno) je vlastníkem ve výroku uvedených nemovitostí. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně z toho důvodu, že připustil změnu žaloby v důvodu rozdělení jednoho z původních pozemků na pozemky jiné. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech.
Stěžovatel tvrdí, že se Nejvyšší soud i Krajský soud v Brně řádně nevypořádaly s jeho právní argumentací a svůj výsledný právní názor řádně neodůvodnily. Nejvyšší soud uvedl, že dřívější platná právní úprava zajisté vyžadovala u smluv o převodu nemovitostí obligatorní písemnou formu a podpisy účastníky na téže listině. Tehdejší úprava však - podle názoru dovolacího soudu - nevyžadovala, aby byla určitost projevu vůle stvrzena či dokumentována přiložením geometrického plánu. Byl-li tento plán pořízen s několikaměsíčním zpožděním, pak to podle názoru soudu nelze a priori posuzovat jako vadu předchozího smluvního projevu. Podle názoru stěžovatele si však soudy dostatečně neujasnily, že podstatnou náležitostí smlouvy o převodu nemovitostí musela být dohoda účastníků o předmětu koupě. Jde-li o převod vlastnického práva k pozemku, je třeba pozemek z hlediska právně technického chápat jako část zemského povrchu, která je půdorysně zobrazena v příslušných mapových operátech a vyznačena v písemném operátu evidence nemovitostí. Z hlediska určitosti proto musí být pozemek náležitě individualizován. Předmětná smlouva o převodu nemovitosti z 2. 2. 1981 se týkala části pozemku v evidenci nemovitostí neoddělené, čili z právního hlediska věci nikoliv samostatné. Předpokladem platnosti sporné smlouvy proto bylo, aby před jejím uzavřením příslušný orgán geodézie v evidenci nemovitostí řádným způsobem vyznačil existenci převáděného pozemku na základě náležitého geometrického plánu. Ten však v době podpisu sporné smlouvy neexistoval a ke smlouvě z 2. 2. 1981 nebyl připojen.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při svém rozhodnutí zachoval ústavní konformitu a respektoval práva stěžovatele po hmotněprávní i po procesní stránce. Krajský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že ve vyjádření Nejvyššího soudu nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadeného rozhodnutí, Ústavní soud k tomuto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a ani je stěžovateli nezasílal k případné replice.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 29 C 267/99 vedený u Městského soudu v Brně. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž směřovala určovací žaloba podaná žalobcem Statutárním městem Brnem, v níž žalobce navrhoval, aby soud rozhodl, že je vlastníkem označených nemovitostí. Žalobce uvedl, že předmětné nemovitosti byly na základě smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 2. 2. 1981 převedeny na jeho právního předchůdce (čs. stát - Brnoinvesta). K této smlouvě byl uzavřen dne 20. 3. 1981 dodatek, kterým došlo ke zvýšení kupní ceny. Dne 17. 10. 1989 by ke smlouvě uzavřen druhý dodatek, kterým na základě geometrického plánu č. zakázky 142-115-023-81 ze dne 3. 7. 1981 přešlo na čs. stát - Brnoinvestu vlastnické právo k celému pozemku p. č. 918 o výměře 2787 m2 a byla doplacena kupní cena. V katastru nemovitostí však byl jako vlastník zapsán stěžovatel, a to na základě usnesení Městského soudu v Brně sp. zn. 58 D 819/97 ze dne 2. 2. 1998, jímž bylo rozhodnuto o dodatečně objeveném majetku po zemřelém A. Z.
Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 29 C 267/99-86 ze dne 19. listopadu 2004 určil, že žalobce je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí (výrok I), zastavil řízení o vydání předběžného opatření (výrok II) a uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 9.525,- Kč. V odůvodnění uvedl, že nelze akceptovat námitku stěžovatele, že smlouva o převodu nemovitostí je neplatná, protože nebyla registrována státním notářstvím; z ustanovení občanského zákoníku platného v době uzavření smlouvy sice vyplývá, že ke smlouvě o převodu nemovitostí je třeba její registrace státním notářstvím, leč to neplatilo při převodu nemovitostí do socialistického vlastnictví. Městský soud se zabýval i námitkou, že smlouvu o převodu nemovitostí uzavřela za právního předchůdce žalobce (čs. stát - Brnoinvesta) osoba, která k tomu nebyla oprávněna. Soud s poukazem na ustanovení §20 odst. 2 občanského zákoníku dovodil, že i v kdyby byl vedoucí právního útvaru překročil rozsah svého oprávnění, lze ze skutečnosti, že právní předchůdce stěžovatele (žalovaného) převzal finanční úhradu, usoudit, že o případném překročení oprávnění pracovníka jednajícího jménem organizace nemohl vědět. K námitce vydržení soud uvedl, že právní předchůdce žalobce byl ode dne uzavření smlouvy o převodu nemovitostí (2. 2. 1981) v dobré víře, že nemovitosti drží oprávněně; žaloba sama byla podána až 15. 12. 1999, tedy po uplynutí desetileté lhůty, takže lze dovodit, že k vydržení došlo. Pokud konečně stěžovatel (žalovaný) argumentuje neplatností smlouvy pro její neurčitost, soud vzal v úvahu i dodatek ke smlouvě ze dne 17. 10. 1989, který byl vypracován na základě článku II. smlouvy uzavřené dne 2. 2. 1981, kde byla výměra parcel specifikována.
Stěžovatel napadl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a III. odvoláním. Uvedl, že původní smlouva o převodu nemovitostí z roku 1981 byla absolutně neplatná, protože předmět převodu nebyl polohově a geometricky určen. Následný dodatek prý nemůže tuto absolutní neplatnost odstranit. Nesouhlasil ani s dalšími závěry, o které městský soud své rozhodnutí opřel.
Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování a provedl veškeré důkazy, které účastníci navrhli. V odvolacím řízení navrhl žalobce doplnění dokazování o aktuální výpis z katastru nemovitostí a o výkaz dosavadního a nového stavu údajů v katastru ze dne 24. 6. 2005. Vzhledem k tomu, že tyto skutečnosti nastaly až po vydání rozsudku soudu prvního stupně a byly uplatněny v odvolacím řízení v souladu s ustanovením §205a odst. 1 písm. e) o. s. ř., mohl k nim odvolací soud přihlédnout. V souvislosti s prokázanou změnou v katastru nemovitostí připustil odvolací soud návrh žalobce na změnu žaloby spočívající v určení vlastnického práva k pozemkům, které vznikly rozdělením původního pozemku p. č. 2483/44. V důsledku připuštěné změny žaloby pak Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 38 Co 245/2005-113 ze dne 27. července 2006 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem specifikovaných nemovitostí, včetně nemovitostí, které byly předmětem návrhu na změnu žaloby.
Odvolací soud uvedl, že je mimo jakoukoliv pochybnost, že ke dni 24. 5. 1991 (účinnost zákona č. 172/1991 Sb.) měla právo hospodaření k předmětným pozemkům Brnoinvesta. Na město Brno přešla pravomoc zrušit tuto organizaci, k čemuž také došlo na základě usnesení XXXVII. zasedání zastupitelstva města Brna ke dni 31. 8. 1994. Podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. přešel do vlastnictví žalobce i předmětný pozemek. Jestliže se tedy na základě zákona č. 172/1991 Sb. stalo ke dni 24. 5. 1991 město Brno vlastníkem pozemku původního p. č. 918 v k. ú. Bystrc, nemohlo vlastnické právo přejít na stěžovatele usnesením Městského soudu v Brně ze dne 2. 2. 1998, neboť zůstavitel A. Z. nebyl již v okamžiku své smrti vlastníkem předmětného pozemku. S ohledem na tyto skutečnosti se odvolací soud již dále nezabýval otázkou vydržení.
Odvolací soud se podrobně zabýval i otázkou platnosti smlouvy o převodu nemovitostí. Dospěl k závěru, že smlouvu ze dne 2. 2. 1981 nelze posuzovat izolovaně jako samostatnou smlouvu, nýbrž je nutno ji chápat jako celek včetně listiny ze dne 17. 10. 1989, nazvané "Dodatek ke smlouvě o převodu nemovitostí z 2. 2. 1981". Specifikaci převáděné nemovitosti formou dodatku ostatně předpokládal čl. II listiny z 2. 2. 1981; z toho vyplývá, že účastníci smlouvy si byli dobře vědomi nedostatečné specifikace převáděného pozemku v uvedené listině a projevili vůli tento nedostatek následně odstranit, k čemuž nakonec došlo. Tehdejší platná právní úprava samozřejmě vyžadovala u smluv o převodu nemovitosti obligatorní písemnou formu, ovšem není v rozporu s tehdejšími právními předpisy, pokud se tato písemná smlouva skládá ze dvou částí. Kompletní smlouvou o převodu nemovitostí, k jejímuž uzavření došlo mezi A. Z. a Československým státem dne 17. 10. 1989, došlo k převodu pozemku par. č. 918 v celé jeho výměře 2787 m2. Odvolací soud konečně zkoumal i další námitky - jež uplatnil stěžovatel již před městským soudem - leč neakceptoval je a svůj názor také odůvodnil.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3146/2007-160 ze dne 16. července 2008 odmítnuto jako nepřípustné s odůvodněním, že odvolací soud rozhodl správně podle relevantního hmotného práva. To platí i pro interpretaci odvolacího soudu o slučitelnosti obou smluvních projevů stran ze dnů 2. 2. 1981 a 17. 10. 1989. Judikatorní přesah této věci, jejíž řešení je závislé na aplikaci a interpretaci běžně používaných právních norem, nelze dovodit. Nejvyšší soud se stručně vyjádřil i k podstatným závěrům odvolacího soudu. Uvedl - mimo jiné - že tehdejší právní úprava nevyžadovala, aby určitost projevu vůle účastníků smluv o převodu nemovitostí byla stvrzena či dokumentována přiloženým geometrickým plánem.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a základního práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že se nezávislost rozhodování obecných soudů uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy ČR. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 OSŘ.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 OSŘ. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR. Naopak, jestliže obecné soudy respektují kautely, určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu, jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257 a násl.).
Ústavní soud, v souladu s opakovaně postulovaným principem sebeomezení své vlastní rozhodovací činnosti, se v tomto rozhodnutí - se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti - zabývá důvody, pro které obecné soudy považovaly smlouvu o převodu nemovitostí za platnou. V této souvislosti podotýká, že interpretace smluv jako projevu autonomní normotvorby účastníků soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů; to však platí jen potud, pokud obecné soudy nerozhodují v extrémním rozporu s obsahem soudního spisu.
Interpretace smluvních textů je - ve své základní podobě - do jisté míry srovnatelná s výkladem právních předpisů. Jako společný faktor spojuje výklad smluvních textů a právních předpisů zejména skutečnost, že obojí, tj. právní předpis i smlouva, v zásadě zakládají právo. V případě smlouvy jde přirozeně toliko o autonomní normotvorbu, kde původcem smluvního textu a adresátem práv a povinností, z této smlouvy vyplývajících, je jedna a táž osoba. Jak v případě výkladu právního předpisu, tak i v případě smlouvy rovněž platí, že jazykový výklad představuje "pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu" (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, str. 399 a násl. [str. 407], vyhlášený pod č. 30/1998 Sb., dále nález sp. zn. I. ÚS 625/03).
Těmto úvahám odpovídají také direktivy, které dává zákonná úprava soudci při výkladu smluvních ustanovení; jednoznačně se preferuje priorita skutečné vůle účastníků smlouvy nad formálním projevem této vůle. Již rakouské předpisy tuto zásadu reflektovaly; např. čl. 278 obchodního zákoníku z roku 1863 stanovil, že při posuzování a výkladu obchodních jednání jest na soudci, aby vypátral vůli kontrahentů a nelpěl na doslovném smyslu výrazu. Podle platného českého občanského zákoníku, právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 občanského zákoníku).
Text smlouvy je tedy toliko prvotním přiblížením se k jejímu významu, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným zněním textu jimi formulované smlouvy. Vůle je vnitřním stavem jednající osoby, který není bezprostředně přístupný interpretovi právního úkonu a není interpretem tohoto právního úkonu poznatelný. Na vůli je proto nutno usuzovat z vnějších okolností, spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a s následného jednání účastníků po podpisu smlouvy.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne 14. 4. 2005) dovodil, že "dalším základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou. Tento výkladový argument přesahuje český právní řád, prolíná se právními řády západní právní kultury a má charakter obecného principu právního [viz např. Lando O., Beale H. (eds.), Principles of European Contract Law. Parts I and II. 2nd ed. Kluwer Law International 2000, článek 5:106]."
V předmětné věci obecné soudy výše uvedené zásady plně respektovaly. Posoudily platnost předmětné smlouvy o převodu nemovitostí s ohledem na všechny okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena i na okolnosti, které nastaly po jejím uzavření (úhrada kupní ceny a její přijetí právním předchůdcem stěžovatele), a dospěly k závěru, že smlouva je platná. Uvedený právní závěr, má oporu v provedeném dokazování; nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že odůvodnění napadených rozhodnutí je nedostačující. Odvolací soud velmi podrobně své rozhodnutí odůvodnil, vyjádření jeho právního názoru je vnitřně konzistentní a opírá se o dokazováním zjištěný skutkový stav. Odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu je sice poměrně stručné; je však nutno vycházet z toho, že dovolací soud pouze odůvodňoval, proč rozhodnutí odvolacího soudu nemá judikatorní přesah a nezabýval se plným meritorním posouzením věci, byť i tomu se krátce věnoval (srov. výše). Správnost obou napadených rozhodnutí je podepřena i výše citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03, podle něhož nebyla by "ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy ČR taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi, upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím".
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyplývajícími není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími právo stěžovatele na spravedlivý proces ani jeho základní právo na ochranu vlastnického práva zjevně porušeno nebylo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2009
František Duchoň v.r.
předseda senátu