ECLI:CZ:US:2009:1.US.308.06.1
sp. zn. I. ÚS 308/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Gűttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele S. Š., zastoupeného Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem Třída Míru č. 66, 530 02 Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 16. 2. 2006, č. j. 22 Co 645/2005-270, a o návrhu na zrušení "§19 odst. 1 část věty o právním nástupnictví Agentury po Konsolidační Bance Praha, s.p.ú., dále odst. 2, 3, 4 a 5 zákona č. 239/2001 Sb.", takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení §19 odst. 1 část věty o právním nástupnictví Agentury po Konsolidační Bance Praha, s.p.ú. a odst. 2, 3, 4 a 5 zákona č. 239/2001 Sb., se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen "OS") rozsudkem ze dne 27. 7. 2005, č. j. 11 C 229/2002-257, rozhodl ve věci žalobce Frenn Trading B. V. proti žalovanému S. Š. o zaplacení 13.058.637,10 Kč s příslušenstvím tak, že žalovaný (dále jen "stěžovatel") je povinen zaplatit žalobci 13.058.637,10,- Kč spolu s úroky 9,3 % z částky 6.239.600,- Kč od 31. 3. 2002 do zaplacení a s úrokem z prodlení 20 % z částky 6.403.800,- Kč od 30. 4. 2002 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí s tím, že v rozsahu jeho plnění zanikne povinnost A. Š. stanovená ve výroku I. rozsudku OS č. j. 11 C 229/2002-210 ze dne 14. 12. 2004 a že v rozsahu plnění A. Š. dle výroku I. rozsudku OS č. j. 11 C 229/2002-210 ze dne 14. 12. 2004 zanikne povinnost stěžovatele (výroková část I.) a dále, že stěžovatel je povinen nahradit žalobci 388.900,- Kč s tím, že v rozsahu jeho plnění zanikne povinnost A. Š. stanovená ve výroku II. rozsudku OS č. j. 11 C 229/2002-210 ze dne 14. 12. 2004 a že v rozsahu plnění A. Š. dle výroku II. citovaného rozsudku OS zanikne povinnost stěžovatele a dále 100.913,60 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí (výroková část II.).
OS vzal za prokázané, že stěžovatel uzavřel s Českou spořitelnou, a.s. (dále jen "ČS") smlouvu o úvěru, na základě které mu byl poskytnut dlouhodobý úvěr ve výši 11.000.000,- Kč a stěžovatel se zavázal úvěr splácet ve splátkách po 164.200,- Kč měsíčně. Ručitelkou tohoto závazku se stala A. Š. Smlouvami o postoupení pohledávky pak vzal OS za prokázané, že pohledávka ze smlouvy o úvěru za stěžovatelem i za ručitelkou byla ČS postoupena Konsolidační bance Praha s. p. ú. (dále jen "KBP"), jejíž právním nástupcem byla Česká konsolidační agentura (dále jen "ČKA"), která pohledávku postoupila na EC Group, a.s. a ta konečně na současného žalobce - společnost Frenn Trading B. V., (dále jen "žalobce"). OS dále především uvedl, že souzenou věc projednal v nepřítomnosti stěžovatele podle §101 odst. 3 o. s. ř. s tím, že stěžovatel žádal opětovně o odročení jednání, neboť má v den jednání OS rezervován ozdravný zahraniční pobyt u cestovní kanceláře (dále jen "CK"). OS však dotazem u zmíněné CK zjistil, že stěžovatel nezaplatil cenu zájezdu, proto byla rezervace zrušena. OS proto žádosti stěžovatele o odročení jednání nevyhověl s tím, že dle jeho zjištění stěžovatelem tvrzená překážka jeho účasti na jednání odpadla a ve věci jednal a rozhodl.
OS konečně poukázal na §524 o. z., podle něhož věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému; s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. OS proto - s ohledem na smlouvy o postoupení pohledávky mezi ČS a KBP, ČKA (právním nástupce KBP) a EC Group, a. s., a konečně mezi EC Group, a. s., a žalobcem - dospěl k závěru, že pohledávka byla platně postoupena a námitku stěžovatele, že nedošlo k platnému postoupení pohledávky OS považoval za nedůvodnou.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice (dále jen "KS") rozsudkem ze dne 16. 2. 2006, č. j. 22 Co 645/2005-270, rozsudek OS ve výrokové části I. potvrdil (výroková část I.), jeho výrokovou část II. změnil tak, že stěžovatel je povinen nahradit žalobci náklady za řízení před OS ve výši 388.000,- Kč společně a nerozdílně s původní druhou žalovanou A. Š., které byla tato povinnost uložena rozsudkem OS ze dne 14. 12. 2004, č. j. 11 C 229/2002-210, a dále že stěžovatel sám je povinen nahradit žalobci náklady za řízení před OS ve výši 100.913,60 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobce (výroková část II.) a konečně rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 76.587,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobce (výroková část III.).
KS v prvé řadě uvedl, že se neztotožnil s názorem stěžovatele, že se k jednání před OS dne 27. 7. 2005 omluvil řádně a včas a že pro odročení jednání měl závažný důvod, jemuž by OS měl vyhovět. Stěžovateli bylo předvolání k jednání doručeno již dne 20. 6. 2005 a stěžovatel požádal o odročení až dne 19. 7. 2005. OS postupoval správně, jestliže žádosti o odročení nevyhověl, neboť důvod, který stěžovatel uplatnil, se ukázal být nepravdivým. Stěžovatel neměl v době konání jednání uzavřenou cestovní smlouvu s CK, jak v omluvě tvrdil. Okolnost, že snad v té době vycestoval do zahraničí sám individuálně za rekreací, není důvodem, pro který by jednání v této věci mělo být odročeno. KS byl přesvědčen, že stěžovatel byl o nařízeném jednání informován s dostatečným předstihem tak, aby mohl termín své rekreace přizpůsobit tomu, aby se mohl jednání soudu zúčastnit. Předmět řízení je dle KS dosti významný, což stěžovatel mohl zvážit a osobní záležitosti uspořádat tak, aby mohl svá práva před OS osobně uplatnit. Procesní práva účastníků řízení sice musí být soudem chráněna, nikoli však absolutně a na úkor práva ostatních účastníků na to, aby se v přiměřené době domohli rozhodnutí soudu. Je také povinností účastníka řízení samého, aby dbal na ochranu a uplatňování svých práv. To stěžovatel v dané věci neučinil. KS proto tuto námitku stěžovatele proti postupu OS považoval za nedůvodnou.
KS konečně poukázal na to, že stěžovatel sice nevznesl jinou konkrétní námitku, avšak jen zcela obecně uvedl, že pohledávka žalobce zanikla. Neuvedl, jakým způsobem a kdy; z obsahu spisu však vyplývá, že stěžovatel v průběhu řízení vznášel pouze jedinou věcnou námitku proti uplatněnému nároku, neboť tvrdil, že zánikem KBP došlo i k zániku pohledávky tohoto subjektu za žalovaným. KS k této námitce odkázal na §1 odst. 1 zákona č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře, jímž byla zřízena ČKA, s tím, že dle odst. 2 téhož ustanovení je ČKA právnickou osobou příslušnou k hospodaření s majetkem státu, který je jí tímto zákonem svěřen. Ustanovením §19 odst. 1 citovaného zákona bylo zakotveno právní nástupnictví ČKA po KBP "státním peněžním ústavu", jež byla současně ke dni účinnosti zákona č. 239/2001 Sb. zrušena. Citovaná ustanovení zákona č. 239/2001 Sb. tedy zakotvila zánik KBP, vznik ČKA a její právní nástupnictví po KBP. KS dodal, že tuto otázku řešil Nejvyšší soud (dále jen "NS") v usnesení sp. zn. 29 Odo491/2002 a uzavřel ji s tím, že v otázce právního režimu institutu zániku "Komerční banky Praha, s. p. ú." (Poznámka: jedná se o zřejmou chybu, neboť z povahy věci lze zřetelně dovodit, že se jedná o Konsolidační banku Praha, s. p. ú.), který je režimem odlišným od obecné právní úpravy obsažené v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, je nutno vycházet z toho, že KBP zanikla a byla vymazána z obchodního rejstříku ke dni svého zrušení uvedenému v §19 odst. 1 zákona č. 239/2001 Sb., tj. ke dni 1. 9. 2001, když k tomuto datu přešla její veškerá práva a závazky na ČKA, jako její univerzální právní nástupkyni. S ohledem na to a se zřetelem na skutečnost, že výše uvedené smlouvy byly OS a KS shledány platnými (§524 o. z.), uzavřel KS s tím, že žalobce je v souzené věci aktivně legitimován.
II.
Citované rozhodnutí KS napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž vedle návrhu na vydání nálezu Ústavního soudu, že rozsudkem KS byla porušena jeho ústavní práva a svobody zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že se tento rozsudek zrušuje, navrhl také zrušení "§19 odst. 1 část věty o právním nástupnictví Agentury po Konsolidační Bance Praha, s. p. ú., dále odst. 2, 3, 4 a 5 zákona č. 239/2001 Sb."
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě zopakoval dosavadní průběh řízení a připomenul část argumentace KS, jež se týkala právního nástupnictví ČKA. Dále vyslovil přesvědčení o nepřípustnosti postupu, kdy Česká republika (dále jen "ČR") formou zákona zrušila KBP, založila jako novou právnickou osobu ČKA a prohlásila, že ta je jejím právním nástupcem. Stěžovatel se domnívá, že "ani forma zákona nemůže zhojit to, že se jedná o postup mimo právní pořádek", neboť "i stát a jím vytvářené zákony musí respektovat určitá obecná pravidla, která předcházející legislativa - v souladu s obecnou naukou - vytvořila, jinak by se jednalo o uplatňování státní moci v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny". Má za to, že právní úprava zakotvená v §19 zákona č. 239/2001 Sb. nemá příslušnou oporu ani v předcházejících zákonech č. 77/1997 Sb. a č. 219/2000 Sb., jež se vztahují ke státnímu majetku. ČR si tak jako vlastník KBP přisvojila práva, která ve srovnatelné podobě žádnému jinému vlastníkovi nenáležejí, čímž byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto usuzuje, že ČR formou zákona mohla platně zřídit ČKA, nemohla však touto formou platně rozhodnout o jejím nástupnictví po zrušené KBP. Stěžovatel se proto domnívá, že aplikací ustanovení §19 zákona č. 239/1991 Sb. "proti jeho obraně, že zrušením KBP došlo i k zániku pohledávky vůči němu, nastaly atributy nespravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny".
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
1) Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly - v tomto směru - porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346).
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhal. Sám Ústavní soud pak porušení zákonných procesních ustanovení neshledal. KS jasně a zřetelně uvedl, proč v souzené věci považoval (jedinou konkrétní stěžovatelem v odvolání vznesenou) námitku vůči postupu OS (který jej prý měl zbavit možnosti před soudem jednat) za nedůvodnou; na argumentaci OS a KS nemá Ústavní soud důvodu cokoli měnit. Je logické, jasné a přesvědčivé a je tedy i z hlediska ústavnosti plně akceptovatelné.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv nebo svobod, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost v části týkající se návrhu na zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 16. 2. 2006, č.j. 22 Co 645/2005-270, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
2) Ve vztahu k části návrhu opírajícímu se o dikci ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu [Poznámka: samotné ustanovení §74 citovaného zákona však stěžovatel v ústavní stížnosti nezmiňuje (nezmiňuje ani ustanovení §64 odst. 1 písm. e) citovaného zákona) a odkazuje - zřejmě omylem - na ustanovení §71 téhož zákona] Ústavní soud uvádí, že nemá důvodu zpochybňovat ani argumentaci KS, kterou týž vedl k obecnému poukazu stěžovatele na zánik pohledávky v odvolání vůči rozsudku OS ze dne 27. 7. 2005, č.j. 11 C 229/2002-257. KS v prvé řadě přiléhavě odkázal na §1 odst. 1 zákona č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře (dále jen "zákon o ČKA"), jímž byla zřízena ČKA, s tím, že dle odst. 2 téhož ustanovení je ČKA právnickou osobou příslušnou k hospodaření s majetkem státu, který se jí svěřuje tímto zákonem, a dále s majetkem státu, se kterým se stane příslušnou hospodařit při zajišťování stanovené činnosti anebo v souvislosti s touto činností. Stejně tak není důvodu zpochybňovat ani tu část argumentace KS, která odkazuje na ustanovení §19 odst. 1 zákona o ČKA a dále na NS dříve již posuzovanou otázku zániku KBP, vzniku ČKA a právního nástupnictví ČKA po KBP (viz usnesení NS ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo491/2002). NS v citovaném judikátu uzavřel tak, že v otázce právního režimu institutu zániku KBP, který je režimem odlišným od obecné právní úpravy obsažené v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, je nutné vycházet z toho, že KBP zanikla a byla vymazána z obchodního rejstříku ke dni svého zrušení uvedenému v §19 odst. 1 zákona o ČKA, tj. ke dni 1. 9. 2001, když k tomuto datu přešla její veškerá práva a závazky na ČKA (Poznámka: tj. s ohledem na ustanovení §19 odst. 2 a odst. 3 zákona o ČKA nejen právo hospodařit s veškerým majetkem, s nímž byla k uvedenému dni příslušná hospodařit KBP, ale také ostatní práva a povinnosti KBP).
Ústavní soud nemá důvod zpochybnit ani stěžovatelem kritizovaný závěr NS o ČKA jako o univerzální právní nástupkyni ČKB, jestliže jí navíc zákon o ČKA v ustanovení §19 odst. 4 ukládá povinnost dokončit veškeré aktivity a obchody, které převzala od KBP a je současně oprávněna využít veškerá práva, možnosti a nástroje, kterými k tomu disponovala KBP. Ústavní soud za této situace (a s připomenutím ustanovení §19 odst. 5 zákona o ČKA, podle kterého se příslušná ustanovení právních předpisů upravujících postavení nebo právní vztahy KBP vztahují ke dni 1. 9. 2002 na ČKA, nestanoví-li samotný zákon o ČKA jinak) konstatuje, že ČKA musela postupovat jako subjekt, který pečuje (mimo jiné) o pohledávky své předchůdkyně, jež ostatně vznikly v důsledku plnění veřejných úkolů a funkcí svěřených zákonem KBP pro správu (mimo jiného) pohledávek vůči dlužníkům z řad fyzických nebo právnických osob a následně zajišťovaných ČKA. O veřejnoprávním charakteru funkcí plněných (svěřených) KBP, resp. ČKA ostatně svědčí i §20 zákona o ČKA, podle něhož ČKA zaniká dnem 31. 12. 2007 bez likvidace, právním nástupcem ČKA je stát, zastoupený ministerstvem, na který přechází práva a závazky ČKA ke dni jejího zániku. Ústavní soud proto nemůže akceptovat ani nejasné, nekonkrétní a nepřehledné tvrzení stěžovatele, že právní úprava v §19 zákona o ČKA nemá mj. příslušnou oporu ani v předcházejících zákonech č. 77/1997 Sb. a č. 219/2000 Sb., jež se vztahují ke státnímu majetku; Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelova argumentace odkazy na jiné zákony, resp. na určitá obecná (nijak nekonkretizovaná) pravidla je účelová a spektakulární. Na zánik KBP a na řešení s ním spojených otázek, a to včetně právního nástupnictví po KBP (která ostatně ani nebyla obchodní společností, neboť se jednalo o státní peněžní ústav), se uplatnil režim odlišný od režimu obecné právní úpravy obsažené v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, jak to ostatně konstatoval již v roce 2002 NS (srov. usnesení ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 491/2002).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost - v části týkající se návrhu na zrušení §19 odst. 1 část věty o právním nástupnictví Agentury po Konsolidační Bance Praha, s. p. ú., a odst. 2, 3, 4 a 5 zákona č. 239/2001 Sb. - podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2009
František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu