ECLI:CZ:US:2009:1.US.3164.08.1
sp. zn. I. ÚS 3164/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti L. V., zastoupené advokátem Mgr. René Gemmelem, se sídlem K. Sliwky 126/18, 733 01 Karviná - Fryštát, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. 53 Co 229/2008, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 18 C 68/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 18 C 68/2006, zamítl žalobu žalobkyně L. V. (dále jen "stěžovatelka") proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR (dále jen "žalovaná") o 15.000,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že žaloba byla zdůvodněna nesprávným úředním postupem exekutora Mgr. Romana Výtejčka (dále jen "exekutor"), který v rámci provádění exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 49 Nxc 1129/2002, zahrnul do soupisu movitých věcí povinného J. C. (dále jen "povinný") i věci ve výlučném vlastnictví stěžovatelky, které následně zpeněžil, ačkoli stěžovatelka podala žalobu na jejich vyloučení z exekuce (dále také "vylučovací žaloba"), se kterou byla úspěšná. Vylučovací žaloba byla sporována s tím, že exekutor ve věci postupoval souladně s exekučním řádem, řádně činil úkony směřující k provedení exekuce, jíž byl pověřen, dražba sporných věci byla realizována 16. 5. 2003, avšak stěžovatelka vylučovací žalobu podala až 9. 7. 2003. Obvodní soud poukázal na to, že vyšel ze skutkových zjištění; tedy, že exekutor vydal na majetek povinného dne 16. 12. 2002 exekuční příkaz, kterým nařídil provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného, dne 29. 4. 2003 provedl na adrese povinného soupis věcí, usnesením ze dne ze dne 7. 5. 2003 stanovil na den 16. 5. 2003 dražební rok za účelem prodej těchto věcí a ty také byly v jeho rámci vydraženy. Stěžovatelka podala až dne 9. 7. 2003 žalobu na vyloučení sepsaných věcí z exekuce a rozsudkem ze dne 30. 10. 2003 bylo této žalobě vyhověno. Obvodní soud na základě těchto skutkových zjištění shledal žalobu nedůvodnou, neboť dovodil, že se exekutor v rámci exekučního řízení nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. nedopustil a není tedy dána odpovědnost žalované za škodu stěžovatelkou tvrzenou. Exekuční řád a podpůrně občanský soudní řád neukládají exekutorovi povinnost reflektovat jakýmkoli způsobem skutečnost, že je tu třetí osoba, která má v úmyslu podat vylučovací žalobu. Navíc exekutor ve vedeném exekučním řízení neměl ani povědomí o záměru stěžovatelky domáhat se vyloučení věcí z exekuce, postupoval zcela v souladu s ustanovením exekučního řádu, která mu ukládají činit úkony směřující k uspokojení pohledávky oprávněného. Stěžovatelka v řízení netvrdila ani neprokazovala, že by věci byly vydraženy "přes existenci" rozhodnutí soudu o odkladu exekuce, které by případnému prodeji věcí mohlo zabránit. Obvodní soud navíc dodal, že jeho rozhodnutím není dotčeno právo stěžovatelky domáhat se vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §454 o.z. po tom, za něhož bylo plněno, co po právu měl plnit sám.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. 53 Co 229/2008, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Přisvědčil stěžovatelce v tom, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je odpovědností objektivní (tedy odpovědností za výsledek) nevyžadující existenci zavinění škůdce. I v tomto případě je však zásadně třeba naplnit základní předpoklady odpovědnosti za škodu a na stěžovatelce nepochybně spočívá důkazní břemeno v tom, aby jejich naplnění prokázala. V souzené věci to konkrétně znamená, aby stěžovatelka prokázala existenci nesprávného úředního postupu na straně exekutora, vznik škody na své straně a existenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným postupem a vzniklou škodou. Odvolací soud připomněl , že Obvodní soud pro Prahu 2 postavil své zamítavé rozhodnutí na závěru, že na straně exekutora k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo; odvolací soud se s tím ztotožnil. Tyto závěry vycházejí z dostatečně zjištěného skutkového stavu a jsou přesvědčivě odůvodněny odkazy na příslušná ustanovení exekučního řádu. Odvolací soud považuje za správný názor, že exekutor postupoval v souladu s ustanoveními ukládajícím mu povinnost postupovat v exekuci tak, aby byla efektivní.
Městský soud dále zdůraznil, že v řízení bylo nade vší pochybnost prokázáno, že stěžovatelka podala vylučovací žalobu až v době, kdy byly movité věci vydraženy; stejně tak bylo prokázáno i to, že v době konání dražby nebyl exekutor ani kvalifikovaným ani žádným jiným způsobem informován o skutečnosti, že by dražené věci povinnému vlastnicky nenáležely, nebo alespoň o tom, že by se stěžovatelka hodlala domáhat ochrany svých práv. Městský soud proto uvedl, že za takového stavu věci nelze dojít k závěru, že by byl exekutorův postup nesprávným úředním postupem ve smyslu exekučního řádu. O takový postup by se mohl jednat pouze tehdy, kdyby byly věci vydraženy i přes existenci rozhodnutí o odkladu exekuce, o jejím částečném zastavení ohledně dražených věci či kladného rozhodnutí o vylučovací žalobě. Existenci žádného takového rozhodnutí před konáním dražby však stěžovatelka v řízení neprokázala.
Městský soud v Praze konečně poukázal na to, že ochrana práv třetích osob v exekučním řízení (pro daný případ) je omezena na podání vylučovací žaloby, případně na navržení odkladu či zastavení exekuce ve vztahu k postiženým věcem; tyto prostředky však stěžovatelka včas nevyužila. Městský soud (s podivem) konstatoval, že stěžovatelka si před podáním vylučovací žaloby neověřila, že věci již byly vydraženy a navíc, že tuto skutečnost neověřil ani soud v nalézacím řízení. Odvolací soud také - s ohledem na §57 exekučního řádu - připomněl, že uvedení v předešlý stav je v exekučním řízení vyloučeno a že po realizované dražbě stěžovatelce věci již vlastnicky nenáleží. Městský soud konečně dodal, že jestliže bylo v řízení prokázáno, že ze strany exekutora nedošlo v napadeném exekučním řízení k nesprávnému úřednímu postupu, není dán jeden ze základních předpokladů tvrzené odpovědnosti žalované za škodu vzniklou stěžovatelce; není tedy na místě zkoumat ani naplnění předpokladů dalších a žaloba byla zcela správně zamítnuta.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. 53 Co 229/2008, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 18 C 68/2006, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Tvrdila, že rozsudky obou soudů bylo porušeno její ústavně garantované právo na ochranu vlastnictví zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka má za to, že napadené rozsudky v rovině jednoduchého práva vycházejí z nesprávného právního posouzení věci, pokud konstruují, že žalobě by bylo možno vyhovět pouze tehdy, pokud by exekutor v rámci exekuce zpeněžil movité věci stěžovatelky až poté, kdy soud pravomocně rozhodl o vyloučení jejích věcí nebo poté, kdy bylo rozhodnuto o odkladu exekuce nebo o jejím zastavení v části týkající se těchto movitých věcí. Stěžovatelka tvrdí, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je nutno považovat za odpovědnost za protiprávní výsledek; není proto rozhodné, zda v době zpeněžení věcí bylo rozhodnuto o vyloučení věcí z exekuce nebo o zastavení exekuce nebo o odkladu exekuce, nýbrž postačí protiprávní výsledek spočívající v tom, že exekutor zpeněží věci nenáležející povinnému, ale třetí osobě. Stát musí nést za protiústavní následek (tj. za zásah do vlastnického práva stěžovatelky, která není osobou povinnou) odpovědnost a této odpovědnosti se nemůže nikterak zprostit.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. 53 Co 229/2008, a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 18 C 68/2006, bylo porušeno její vlastnické právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, a aby tyto rozsudky zrušil.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha C. H. Beck 1997, str. 173; srov. také III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží zejména právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jinými slovy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem.
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatelka výslovně napadla údajné porušení svého vlastnického práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Tu Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy právem poukázaly na charakter a zásady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Obvodní soud pro Prahu 2 také uvedl, že jeho rozhodnutím není dotčeno právo stěžovatelky domáhat se vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §454 o.z. vůči tomu, za něhož bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Ostatně, sama stěžovatelka žádný z možných prostředků ochrany třetích osob v rozhodné době nevyužila a teprve s podstatným časovým odstupem podala dne 9. 7. 2003 žalobu na vyloučení sepsaných věcí z exekuce. Za této situace, tj., kdy soupis movitého majetku byl proveden ke dni 29. 4. 2003 a dražba byla nařízena dne 7. 5. 2003 na den 16. 5. 2003 a byla také toho dne provedena, nelze než poukázat na deficit použití těchto prostředků ze strany stěžovatelky. Nelze proto přisvědčit argumentaci stěžovatelky o protiústavním následku (tj. zásahu do jejího vlastnického práva) výše popsaného postupu exekutora a jeho stěžovatelkou tvrzeného důsledku, tedy odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup; to platí navíc za situace, kdy stěžovatelka takový postup na straně exekutora neprokázala a sama v rozhodné době možné prostředky ochrany movitých věci nevyužila. Ústavní soud proto argumentaci stěžovatelky ve vztahu k čl. 11 odst. 1 Listiny považuje za lichou a porušení ústavnosti neprokazující.
I když se stěžovatelka dovolává porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, z kontextu ústavní stížnosti lze dovodit, že po obsahové stránce brojí i proti porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zde připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž by k porušení práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právnímu závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Za těchto okolností jsou proto rozhodnutí obou soudů výsledkem jejich právního posouzení věci a jejich argumenty (uvedené v odůvodněních rozsudků) nelze ani z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2009
František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu