ECLI:CZ:US:2009:1.US.568.08.1
sp. zn. I. ÚS 568/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Celnarem, advokátem, nám. T.G.Masaryka 10, Břeclav proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 4 To 42/2007, a proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 3 T 29/2005, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, rovněž měl být porušen čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy v řízení nerespektovaly ustanovení §2 odst. 1, odst. 4 a odst. 6 trestního řádu. Podle názoru stěžovatele nebyly pro použití agenta splněny podmínky ustanovení §158e trestního řádu, neboť ve věci nešlo o zvlášť závažný trestný čin ve smyslu §62 trestního zákona, příp. §41 odst. 2 trestního zákona, nešlo o trestnou činnost páchanou ve prospěch organizované zločinecké skupiny, ani nešlo o jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje Českou republiku vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. K pochybení mělo, podle názoru stěžovatele, dojít při hodnocení zprávy agenta a jeho svědecké výpovědi, neboť zpráva neměla být jako důkaz vůbec použita (podle §158 odst. 5 trestního řádu), přičemž svědek uvedl, že si celou řadu věcí nepamatuje.
Z přiloženého rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 4 To 42/2007, a z vyžádaného rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 3 T 29/2005, zjistil Ústavní soud následující.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 1 roku, s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 2 let, k peněžitému trestu ve výši 15.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Proti rozsudku stěžovatel podal odvolání. Krajský soud v Brně pak jako odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil výrok o trestu, když stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 1 roku, peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 měsíc. Stěžovatel se měl trestné činnosti dopustit tím, že jako civilní zaměstnanec Celní správy ČR ve čtyřech případech dne 2. 2. 2004 převzal od čtyř řidičů kamionu úplatek, vždy ve výši 5,- EUR, aby celní odbavení řidiče bylo provedeno bez komplikací a časového zdržení.
Krajský soud v Brně a Okresní soud v Břeclavi jako účastníci řízení v reakci na ústavní stížnost odkázali na napadená rozhodnutí.
II.
Dříve, než Ústavní soud shledal zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti, přistoupil k přezkoumání, zda ústavní stížnost není nutno odmítnout ve smyslu relevantních ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zvláště zda jde - v této konkrétní věci - o ústavní stížnost přípustnou.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Ústavní soud v této souvislosti již uvedl (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1218/07), že: "(...) ve své rozhodovací praxi netrvá na tom, aby v trestních věcech vždy bylo proti meritornímu rozhodnutí soudu druhého stupně podáno před napadením rozhodnutí ústavní stížností dovolání, ledaže by v ústavní stížnosti byly uplatněny takové námitky, které prima facie naplňují některý z dovolacích důvodů dle trestního řádu. To proto, že jak z hlediska zákonné úpravy dovolacích důvodů, tak i z pohledu judikatorní praxe Nejvyššího soudu je zjevné, že požadavek Ústavního soudu na předcházející obligatorní dovolací přezkum byl by povětšinou formalistickým lpěním na využití zpravidla neefektivního opravného prostředku. Takový požadavek by navíc nevhodně oddaloval možnost ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů v těch případech, kdy stěžovatel pociťuje porušení kautel ústavnosti, aniž by současně měl za to, že v jeho věci existuje jakýkoliv dovolací důvod zakotvený v ustanovení §265b trestního řádu."
V právě projednávané věci bylo dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §265a a násl. trestního řádu, které stěžovatel nevyužil. Ústavní soud toto rozhodnutí stěžovatele, s odkazem na výše uvedené, respektoval, nicméně s ohledem na institut beneficia cohaesionis (srov. ustanovení §264 odst. 2, věta třetí trestního řádu a ustanovení §261 trestního řádu) Ústavní soud posoudil ústavněprávní rovinu věci samé až po té, co Nejvyšší soud rozhodl o dovolání spoluobviněných usnesením ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. 8 Tdo 986/2008 tak, že dovolání odmítl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřísluší mu rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů. Nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda v proběhnuvším trestním řízení byla dotčena základní práva stěžovatele.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).
Námitkami týkajícími se důkazní situace, zprávy a výpovědi agenta a jejich hodnocením se obecné soudy ve svých ústavní stížností napadených rozhodnutích dostatečně zabývaly. Ústavní soud necítí potřebu jakkoliv důvody, pro které obecné soudy odmítly akceptovat obhajobu stěžovatele, opakovat nebo rozvíjet neboť, maje je za správné, postačí na ně odkázat. V tomto směru je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. K tomu Ústavní soud podotýká, že k odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost došlo i v případě ústavních stížností stěžovatelových spoluobviněných (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 392/08, sp. zn. II. ÚS 472/08, sp. zn. IV. ÚS 562/08 či sp. zn. II. ÚS 561/08).
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, jejích přílohách, příp. dalších vyžádaných listinách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2009
František Duchoň
předseda senátu