ECLI:CZ:US:2009:1.US.998.09.1
sp. zn. I. ÚS 998/09
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 30. června 2009 sp. zn. I. ÚS 998/09 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. Š. proti příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce ze dne 23. září 2008 č. j. 90 EX 1103/07-31 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. února 2009 č. j. 42 Nc 19161/2007-74, kterým byly zamítnuty stěžovatelovy námitky proti předmětnému příkazu k úhradě nákladů exekuce, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem a soudního exekutora JUDr. J. Š. jako účastníků řízení.
Výrok
I. Postupem porušujícím čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2009 č. j. 42 Nc 19161/2007-74 porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
III. V dalším se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále též "okresní soud") a příkazu k úhradě nákladů exekuce s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele zakotvená v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v úvodu své ústavní stížnosti odkázal na plenární nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kdy dle jeho názoru ústavní stížností napadená rozhodnutí neodpovídají závěrům v něm vyjádřeným. Dle názoru stěžovatele nebyl při stanovení odměny exekutora vůbec zohledněn stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, přičemž sám obecný soud ve svém rozhodnutí, kterým byla vůči stěžovateli exekuce zastavena, uvedl, že: "[s] ohledem na výše popsané okolnosti vzniku pohledávky a přístup povinného k věci, když po nařízení exekuce vymáhanou povinnost z větší části splnil dobrovolně v poměrně krátké době ..., jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro zastavení exekuce" (pozn. str. 3 usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 2. 2009 č. j. 42 Nc 19161/2008-78). Stěžovatel dále uvedl, že pokud Ústavní soud postuluje základní principy odměňování exekutorů ve vztahu k §5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, (dále též "exekuční tarif"), měly by se tyto zásady vztahovat i na jiné právem upravené způsoby výpočtu odměn exekutorů, tedy v případě stěžovatele i na §5 odst. 4 exekučního tarifu. Stěžovatel namítá, že takto paušálně stanovená odměna, určená jako pětinásobek hodnoty ročního plnění, nevystihuje složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti. Stěžovatel platil v průběhu exekuce po dobu září 2007 až leden 2008 výživné dobrovolně, a tedy základ ve výši 300 000 Kč, který byl užit pro určení odměny exekutora, činí výši odměny dle názoru stěžovatele značně nespravedlivou.
3. Stěžovatel uzavřel, že na základě výše uvedeného se dovolává principů odměňování exekutora stanovených v předmětném nálezu Ústavního soudu, a navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí okresního soudu a soudního exekutora zrušil.
4. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Okresní soud v Ústí nad Labem se v Ústavním soudem stanovené lhůtě nevyjádřil. Soudní exekutor JUDr. J. Š. k věci pouze uvedl, že náklady exekuce byly stanoveny v souladu s exekučním tarifem.
5. Podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.
II.
6. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele rovněž vyžádal spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 42 Nc 19161/2007 a exekutorský spis soudního exekutora JUDr. J. Š. sp. zn. 90 EX 1103/07, z nichž zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.
7. Dne 5. 9. 2007 podala k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem matka dvou nezletilých dcer stěžovatele jako oprávněných návrh na zahájení exekučního řízení proti povinnému M. Š. K důvodům svého návrhu uvedla, že na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 21 Nc 154/2005-25 ze dne 4. 11. 2005 byla stěžovateli uložena povinnost platit výživné ve výši 2 500 Kč na každou z nezletilých dcer, a to vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám jejich matky. Jelikož stěžovatel hradil výživné v nižší výši, než mu bylo výše uvedeným rozsudkem stanoveno (a to vždy až po splatnosti), dlužil při podání návrhu na výživném částku ve výši 25 000 Kč. Jak plyne z podaného návrhu oprávněných, stěžovatel řádně hradil výživné pouze v částce 2 000 Kč měsíčně na každou z nezletilých dcer. Na základě toho, že stěžovatel neplnil svou povinnost v plné výši, navrhly oprávněné, aby soud zahájil exekuční řízení k uspokojení dlužného výživného a řádného výživného pro dobu po podání návrhu. K tomu oprávněné navrhly, aby soud výkonem exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. J. Š. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 42 Nc 19161/2007-6 ze dne 10. 9. 2007 byla vůči stěžovateli nařízena exekuce k uspokojení pohledávky ve výši 25 000 Kč a dále pro běžné výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. J. Š.
8. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání s odůvodněním, že na výživném nic nedluží, neboť po dohodě s matkou hradí za nezletilé dcery pojistné v celkové výši 1 020 Kč měsíčně a nadto hradí v jejich prospěch platby stavebního spoření v celkové výši 35 000 Kč ročně. O odvolání stěžovatele rozhodl dne 23. 4. 2008 Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č. j. 9 Co 1013/2007-34 tak, že jím napadené rozhodnutí v celém rozsahu potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil odvolací soud tím, že okresní soud měl pro nařízení exekuce splněny veškeré zákonné předpoklady. Pokud tak stěžovatel tvrdí, že na výživném nemá žádný dluh, může k tomu soud přihlédnout až ve stadiu rozhodování o zastavení exekuce.
9. Na základě návrhu stěžovatele ze dne 13. 2. 2008 byla usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 42 Nc 19161/2007-78 ze dne 20. 2. 2009 zastavena exekuce pro běžné výživné. Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel hradil v období prosinec 2005 až září 2007 na účet matky výživné v celkové výši 4 000 Kč měsíčně, přičemž exekučním titulem (pozn. rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 21 Nc 154/2005-25 ze dne 4. 11. 2005) mu byla uložena povinnost hradit výživné v celkové výši 5 000 Kč měsíčně. Jelikož stěžovatel řádně nehradil jemu uloženou povinnost, byl návrh na nařízení exekuce majetku povinného v plném rozsahu důvodný, přičemž v případě existence dlužného výživného zákon připouští nařízení exekuce také pro v budoucnu splatné běžné výživné. K námitce stěžovatele, že dlužné výživné započetl po dohodě s matkou vůči splátkám na pojistné, uvedl soud, že zákon o rodině výslovně zakazuje započtení výživného pro nezletilé dítě, nadto matka existenci takové dohody odmítá. Okresní soud dále uvedl, že má za prokázané, že stěžovatel uhradil dobrovolně dlužné výživné, náklady oprávněných a náklady exekuce dle nepravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce (viz bod 10). Stěžovateli byly od října 2007 prováděny měsíční srážky ze mzdy ve výši 5 000 Kč, představující běžné výživné. Na výživném vznikl v období září 2007 až leden 2008 přeplatek ve výši 22 000 Kč, neboť stěžovatel hradil i nadále běžné výživné, kdy doposud nevěděl o prováděných srážkách. Stěžovatel dále od července 2008 dobrovolně hradil i částku představující zvýšené výživné z titulu nepravomocného rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem. Okresní soud uzavřel, že s ohledem na okolnosti vzniku pohledávky a přístupu povinného k věci, neboť po nařízení exekuce vymáhanou povinnost z větší části splnil dobrovolně v poměrně krátké době, jsou splněny zákonné předpoklady pro zastavení exekuce pro běžné výživné ve smyslu §290 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), tedy že je předpoklad, že povinný vzhledem ke svému chování i poměru k práci bude výživné plnit dále dobrovolně. Pro dlužné výživné a náklady exekuce byl návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítnut s odůvodněním, že exekuce zanikla splněním povinnosti.
10. Dne 23. 9. 2008 vydal soudní exekutor JUDr. J. Š. příkaz k úhradě nákladů exekuce sp. zn. 90 EX-1103/07. Náklady exekuce v celkové výši 62 177,50 Kč představují odměnu soudního exekutora ve výši 48 750 Kč, paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 9 927,50 Kč. Výše odměny byla soudním exekutorem stanovena z částky 325 000 Kč, představující součet dlužného výživného a pětinásobku ročního plnění na výživném. Nadto byla tímto příkazem stěžovateli uložena povinnost k úhradě částky ve výši 22 500 Kč, představující náklady oprávněných účelně vynaložené k vymáhání nároku. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě námitky s odůvodněním, že základem pro výpočet odměny exekutora a nákladů oprávněných může být jen částka 12 500 Kč, neboť jiný dluh na výživném nevznikl. Dle tvrzení stěžovatele je výše exekutorem stanovených nákladů exekuce v rozporu s dobrými mravy.
11. Poněvadž soudní exekutor námitkám v plném rozsahu nevyhověl, postoupil je dne 8. 10. 2008 Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k rozhodnutí. O těchto námitkách rozhodl Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením č. j. 42 Nc 19161/2007-74 ze dne 17. 2. 2009 [tedy téměř o čtyři měsíce později, než mu ukládá §88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů] tak, že je jako nedůvodné zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl okresní soud, že vyčíslení jednotlivých částek považuje, vzhledem k důvodnosti návrhu na nařízení exekuce, kdy zákon umožňuje nařízení exekuce i pro úhradu běžného výživného, za správné. Odměna exekutora byla stanovena dle §6 exekučního tarifu, přičemž základem pro výpočet odměny je v souladu s §5 exekučního tarifu součet dlužného výživného a pětinásobek ročního plnění na výživném. Stejně tak považoval okresní soud vyčíslení nákladů právního zastoupení oprávněných jako souladné s právním předpisem, resp. s vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Soud stěžovatele správně poučil, že proti rozhodnutí o námitkách není podle §88 odst. 4 exekučního řádu přípustný opravný prostředek.
III.
12. Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1038/08 ze dne 8. 7. 2008 (N 127/50 SbNU 111)]. Jinými slovy, jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů a do aplikace jednoduchého práva je vedle flagrantního nerespektování kogentní normy také přílišný formalismus při výkladu norem jednoduchého práva.
14. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu poskytuje řešení kolize základních práv, případně ústavním pořádkem chráněných veřejných statků, princip proporcionality. V nálezu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 Ústavní soud konstatoval, že v případech střetů základních práv či svobod s veřejným zájmem, resp. jinými základními právy či svobodami "je třeba posuzovat účel (cíl) takového zásahu ve vztahu k použitým prostředkům, přičemž měřítkem pro toto posouzení je zásada proporcionality (přiměřenosti v širším smyslu), jež může být také nazývána zákazem nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Tato obecná zásada zahrnuje tři kritéria posuzování přípustnosti zásahu. Prvním z nich je princip způsobilosti naplnění účelu (nebo také vhodnosti), dle něhož musí být příslušné opatření vůbec schopno dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku. Dále se pak jedná o princip potřebnosti, dle něhož je povoleno použití pouze nejšetrnějšího - ve vztahu k dotčeným základním právům a svobodám - z více možných prostředků. Třetím principem je princip přiměřenosti (v užším smyslu), dle kterého újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli, tj. opatření omezující základní lidská práva a svobody nesmějí, jde-li o kolizi základního práva či svobody s veřejným zájmem, svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních.". Povinnost respektovat princip proporcionality se nevztahuje pouze na zákonodárce, ale též na veřejné orgány při jejich rozhodovací činnosti.
15. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 Ústavní soud dále mimo jiné při posuzování ústavnosti §5 odst. 1 věty druhé vyhlášky č. 330/2001 Sb. zdůraznil (aniž by popíral právo exekutorů na spravedlivou odměnu za provádění exekuční činnosti), že skutečnost, kdy se do základu odměny exekutora zahrnuje i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce, považuje za neodůvodněné zvýhodnění vůči těm exekutorům, kteří exekuci fakticky provedou (taková diferenciace není racionálně zdůvodnitelná). Kromě důvodů, proč bylo nutno přistoupit k částečné derogaci tohoto ustanovení, Ústavní soud vymezil principy, na nichž by měla být právní úprava odměn exekutora postavena, současně výslovně uvedl, že do přijetí takové právní úpravy je povinností obecných soudů se těmito principy při výkladu a použití citované vyhlášky řídit (konkrétně v této souvislosti zmínil slovní spojení "výši exekutorem vymoženého plnění", obsažené v §5 odst. 1 exekučního tarifu, obdobně viz nález sp. zn. III. ÚS 52/08 ze dne 5. 2. 2009, N 18/52 SbNU 179). Předmětný plenární nález a jeho ratio decidendi se tak vztahuje nejen na derogované ustanovení §5 odst. 1 exekučního tarifu, nýbrž na tuto vyhlášku jako celek, resp. na celý systém odměňování exekutorů. Tyto principy pak spočívají v tom, že při stanovení výše odměny exekutora je třeba zohlednit, že povinný dlužník, byť po nařízení exekuce, splní svou pohledávku dobrovolně, bez přímé exekuce, resp. ještě před jejím vynuceným provedením. Ústavní soud uvedl, že "ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.".
16. Navíc, v přijaté konstrukci postrádá Ústavní soud i "výchovný" prvek, neboť de iure není dána možnost "ocenit" to, že povinný dlužník splní sám svoji povinnost (bez přímé exekuce), byť v poslední možný moment. Uvedenou konstrukci považoval Ústavní soud za rozpornou s čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť vytvoření nesplnitelné podmínky pro použití snížené sazby odměny je v rozporu s principy právního státu. "V konečných důsledcích taková právní úprava představuje i zásah do základního práva povinného na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny (viz též jeden ze základních principů exekuce - princip zákonné ochrany povinného, jehož smysl spočívá v tom, že exekuce může sloužit jen k uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení, včetně adekvátní odměny exekutora. Nesmí však povinnému způsobit nepřiměřenou újmu proto, že náležitě nezohledňuje jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením). Posuzovaná úprava popírá preventivní funkci exekuce jako prostředku, jehož smyslem není majetková likvidace povinného subjektu.".
17. Ústavní soud opakovaně formuloval požadavky vyplývající pro obecné soudy z příkazu obsaženého v čl. 89 odst. 2 Ústavy. Tak v nálezu sp. zn. IV. ÚS 389/05 ze dne 18. 8. 2005 (N 162/38 SbNU 291) uvedl: "Jestliže obecný soud nerespektoval ve Sbírce zákonů vyhlášený a vykonatelný nález Ústavního soudu, který takový postup označil za porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, porušil vedle tohoto článku Úmluvy i čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle kterého "vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby"". V nálezu sp. zn. III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 54/36 SbNU 575) k výkladu předmětného ústavního ustanovení Ústavní soud uvedl: "Současně, pokud [soudy] nereflektovaly ústavněprávní výklad dané problematiky vyložený v obecně přístupných nálezech Ústavního soudu, porušily tím, vycházeno ze smyslu a účelu efektivního a smysluplného koncentrovaného (specializovaného) ústavního soudnictví, majícího nezanedbatelnou funkci při sjednocování rozhodovací praxe v oblasti ústavně zaručených kautel (samotný Ústavní soud může překonat vlastní právní názor vyslovený v nálezu pouze procedurou realizovanou v důsledku postupu ve smyslu §23 zákona č. 182/1993 Sb.), maximu plynoucí z čl. 89 odst. 2 Ústavy, dle níž vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby (sp. zn. III. ÚS 252/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 16). Nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů (sp. zn. II. ÚS 76/95, sp. zn. I. ÚS 70/96, sp. zn. III. ÚS 127/96, sp. zn. III. ÚS 187/98, sp. zn. III. ÚS 206/98, sp. zn. III. ÚS 648/2000 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 47; svazek 7, nález č. 29; svazek 5, nález č. 68; svazek 12, nález č. 112; svazek 11, nález č. 80; svazek 22, nález č. 60 - a další).". Nerespektování názoru Ústavního soudu vysloveného v jeho předchozích nálezech má vždy za následek i porušení práva na fair proces v jeho časové dimenzi, neboť doba, o kterou se prodlužuje soudní řízení v důsledku projednání nezbytné ústavní stížnosti, kasačního zásahu Ústavního soudu, jakož i nového projednání věci obecnými soudy, je dobou označitelnou za zbytečné průtahy v soudním řízení, které jsou přičitatelné na vrub obecného soudu, resp. konkrétního soudce tohoto soudu (viz nález sp. zn. II. ÚS 476/09 ze dne 2. 4. 2009, N 81/53 SbNU 23).
IV.
18. Stěžejním pochybením okresního soudu v projednávané věci je nereflektování judikatury Ústavního soudu při aplikaci protiústavní normy. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě vytýká uvedeným orgánům veřejné moci vadnou interpretaci a aplikaci exekučního řádu a zejména exekučního tarifu.
19. V předmětné věci vycházel soudní exekutor při stanovení základu pro určení odměny za provedení exekuce částečně z §5 odst. 1 (v částce 25 000 Kč) a částečně z §5 odst. 4 (v částce 300 000 Kč) exekučního tarifu. Jak je uvedeno výše (bod 9), stěžovatel dobrovolně, bez přímé exekuce, uhradil dlužné výživné a náklady oprávněných (a to dne 12. 10. 2007, č. l. 14 exekutorského spisu). Co se týče běžného výživného, na základě exekučního příkazu ze dne 23. 10. 2007 č. j. 90 EX-1103/07-15 byly stěžovateli provedeny srážky ze mzdy ve výši 5 000 Kč měsíčně a ve výši 66 199,70 Kč, představující náklady exekuce. Tato částka byla deponována na účtu zaměstnavatele, a to až do právní moci usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 42 Nc 19161/2007-6 ze dne 10. 9. 2007 (pozn. 4. 8. 2008), kterým byla vůči stěžovateli nařízena exekuce. Na běžném výživném vznikl přeplatek ve výši 22 000 Kč, neboť stěžovatel hradil i nadále běžné výživné, protože doposud nevěděl o prováděných srážkách (bod 9). Srážky ze mzdy povinného probíhaly v období od 1. 9. 2007 do 31. 3. 2009, kdy nabylo právní moci usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 42 Nc 19161/2007-78 ze dne 20. 2. 2009 o zastavení exekuce pro běžné výživné, tedy 19 měsíců.
20. V posuzovaném případě soudní exekutor a následně okresní soud při rozhodování o výši náhrady nákladů exekuce aplikovali co do části základu pro určení odměny ve výši 25 000 Kč §5 odst. 1 (ve spojení s §6) exekučního tarifu. Okresní soud tak při rozhodování o námitkách stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce nerespektoval při stanovení výše odměny exekutora nosné důvody a principy citovaného plenárního nálezu (body 15 a 16), neboť je zřejmé, že za základ pro její výpočet jak soudní exekutor, tak i okresní soud považovali celkovou výši (vymáhaného) plnění a nebrali vůbec v potaz tu skutečnost, že stěžovatel, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně uhradil. Co do části základu pro určení odměny ve výši 300 000 Kč pak aplikovali §5 odst. 4 (ve spojení s §6) exekučního tarifu, tedy za základ pro výpočet odměny považovali pětinásobek ročního plnění. Jak je uvedeno výše (bod 15), vztahují se nosné důvody předmětného plenárního nálezu na exekuční tarif jako celek. Při stanovení základu pro určení odměny exekutora tak nelze aplikovat §5 odst. 4 exekučního tarifu bez dalšího, ale musí být dodržena výše uvedená maxima (body 14 a 15). Pokud tak byla exekuce na v budoucnu se opakující plnění podle §290 odst. 2 o. s. ř. zastavena z důvodu, že lze očekávat, že povinný bude nadále plnit svou povinnost dobrovolně, je nutné pro ústavně konformní stanovení základu pro určení odměny exekutora vycházet jen z výše jím vymoženého plnění, tedy nikoli z výše plnění vymáhaného, jak předpokládá §5 odst. 4 exekučního tarifu. Jinak řečeno, §5 odst. 4 exekučního tarifu je možno chápat pouze jako omezení maximální výše základu pro stanovení odměny exekutora v případě, že jím prováděná exekuce trvá po dobu pěti let a déle tak, aby výše nákladů exekuce neměla pro povinného likvidační charakter (bod 16).
21. V souladu se shora uvedeným nálezem Ústavního soudu se bude muset soud zabývat exekuční činností soudního exekutora v projednávaném případě. Z vyžádaného exekutorského spisu je zřejmé, že exekutor v souladu se svými povinnostmi zahájil činnost ihned po vydání usnesení o nařízení exekuce. Jakkoliv Ústavní soud nehodlá vstupovat do hodnocení konkrétních skutkových okolností případu (to je vyhrazeno obecnému soudu), je nucen připomenout, že toto hodnocení a z něho vyplývající právní závěry se musí pohybovat v ústavně konformním rámci (body 14, 15 a 16). I když tedy je na obecném soudu, zda a v jakém rozsahu exekutorovi náhradu nákladů exekuce přizná, je jeho povinností učiněný názor ústící do výroku jeho rozhodnutí řádně odůvodnit v souladu se zákonnou úpravou i judikaturou Ústavního soudu (bod 17).
22. Souhrnně lze tedy konstatovat, že okresní soud i soudní exekutor nerespektováním závazného právního názoru Ústavního soudu a aplikací protiústavní normy [a to aniž by takovýto postup podepřeli adekvátní argumentací, srov. nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173) a nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)] porušili čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 89 odst. 2 Ústavy, což ve svém důsledku vedlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny (bod 16), garantujícího nedotknutelnost vlastnictví.
23. Jako obiter dictum Ústavní soud opětovně připomíná, že z jednoho ze základních principů exekučního řízení (bod 15) - zákonné ochrany majetku povinného (v rozsahu převyšujícím vymáhanou pohledávku s příslušenstvím) - vyplývá, že pro nařízení výkonu rozhodnutí a také následné exekuce prováděné soudním exekutorem dle exekučního řádu je kategoricky nezbytné, aby rozhodnutí o nařízení exekuce a exekuční příkazy směřovaly toliko ke spolehlivému uspokojení pohledávky oprávněného a s tím spojených nákladů exekuce a aby neznamenaly pro povinného likvidační opatření. Jak je uvedeno výše, stěžovatel dobrovolně hradil 4/5 výživného, přičemž ve vyjádření k návrhu na zahájení exekučního řízení uvedl důvody, proč zbylé výživné nehradil ve formě stanovené exekučním titulem. Jakkoli lze souhlasit s názorem obecného soudu, že tyto důvody nebrání v nařízení výkonu rozhodnutí a že zákon umožňuje nařídit výkon rozhodnutí i pro běžné výživné (§284 odst. 2 o. s. ř.), bylo by vzhledem k výše uvedenému principu zákonné ochrany majetku povinného napříště vhodné, aby rozsah srážek ze mzdy reflektoval pouze jím dobrovolně neplněnou povinnost, popř. pokud soud dospěje k závěru, že je účelnější exekuovat celé běžné výživné, aby byla dosavadní dobrovolnost v plnění vyživovací povinnosti zohledněna ve výši úhrady nákladů exekuce. Pokud by tomu tak nebylo, nejen že by došlo k porušení principu ochrany majetku povinného ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, ale především by byl neúměrně vysokými náklady exekuce ohrožen samotný účel exekučního řízení, tj. zajištění prostředků pro obživu oprávněného (v nyní projednávané věci výživného na dvě nezletilé děti).
24. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a svrchu uvedené rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2009 č. j. 42 Nc 19161/2007-74 dle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
25. V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů Ústavní soud volí pouze taková kasační opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. V daném případě má Ústavní soud za to, že k ochraně práv stěžovatelů dostatečně postačuje zrušení usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem; navíc takový postup pokládá za vhodný vzhledem k povaze věci - pokud soudní exekutor jako orgán veřejné moci rozhoduje o odměně a náhradě nákladů exekuce, rozhoduje v zásadě také o svém vlastním nároku a teprve v řízení o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce se stává stranou (kontradiktorního) soudního řízení. Z tohoto důvodu Ústavní soud odmítl návrh stěžovatele na zrušení předmětného příkazu jako nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 per analogiam zákona o Ústavním soudu (obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 52/08).