ECLI:CZ:US:2009:2.US.1378.09.1
sp. zn. II. ÚS 1378/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky JUDr. B. P., zastoupené JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem v Praze, Pplk. Sochora 4, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009 č. j. 21 Cdo 1345/2008-395, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2007 č. j. 16 Co 256/2007-331, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. 16 Co 256/2007, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 5. 2005 č. j. 26 C 54/2003-193, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 5. 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud z ústavní stížnosti a k ní připojených listin zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala po žalované České republice - Ministerstvu zdravotnictví zaplacení částky 2.958.670,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady mzdy. Stěžovatelka svoji žalobu opírala o skutečnost, že u žalované byla zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 19. 10. 1998 a že výpověď z pracovního poměru, kterou jí dala žalovaná dne 31. 1. 2000, byla v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 110/2000 rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2003 č. j. 64 Co 128/2003-212 prohlášena za neplatnou. Stěžovatelka v žalobě uváděla, že s výpovědí z pracovního poměru nesouhlasila a sdělila žalované, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnávala. Žalovaná jí však práci nepřidělovala. Stěžovatelka se proto žalobou hodlala domoci mzdy, která by jí příslušela za situace, že by jí žalovaná práci řádně přidělovala.
Jak Ústavní soud zjistil, bylo o žalobě stěžovatelky obecnými soudy opakovaně rozhodováno. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 5. 2005 č. j. 26 C 54/2003-193, ve znění usnesení ze dne 14. 6. 2005 č. j. 26 C 54/2003-197, byla žalované uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 181.204,- Kč s příslušenstvím, co do částky 375.291,- Kč s příslušenstvím, 516.524,- Kč s příslušenstvím, 550.263,- Kč s příslušenstvím, 629.680,- Kč a 606.010,- Kč s příslušenstvím byla žaloba stěžovatelky zamítnuta a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 90.559,- Kč. K odvolání stěžovatelky do všech výroků rozsudku soudu prvého stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 1. 2006 č. j. 35 Co 384,385/2005-249 odvolání stěžovatelky proti vyhovujícímu výroku ve věci samé odmítl a v zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částky 322.260,- Kč s příslušenstvím, 443.042,- Kč s příslušenstvím, 399.724,- Kč s příslušenstvím, 389.504,- Kč s příslušenstvím a 58.763,- Kč s příslušenstvím, a jinak zamítavý rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Současně rozhodl o nákladech účastníků řízení před soudem prvého stupně a soudem odvolacím tak, že je v blíže uvedené částce přiznal stěžovatelce. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 5. 2007 č. j. 21 Cdo 3241/2006-303 rozsudek odvolacího soudu, pokud jde o měnící výrok ve věci samé a výrok o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2007 č. j. 16 Co 256/2007-331 následně rozsudek soudu prvého stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku ve výši 177.670,- Kč s příslušenstvím a částku 58.763,- Kč s příslušenstvím. Jinak jej v zamítavém výroku, o němž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, potvrdil a rozhodl, že se žalované náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů nepřiznává. Městský soud v Praze současně při ústním jednání dne 9. 10. 2007 nepřipustil změnu žaloby navrženou ve vyjádření stěžovatelky ze dne 17. 8. 2007, jíž stěžovatelka mínila rozšířit žalobu o další částky. Odvolací soud rozhodnutí odůvodnil okolností, že o části nároku stěžovatelky bylo pravomocně rozhodnuto a dosavadní výsledky řízení nemohou být podkladem pro rozhodování o takto změněném návrhu, když by bylo nutné dále doplňovat dokazování, což by bylo v této fázi řízení v rozporu se zásadou procesní ekonomie.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jakož i proti usnesení, kterým odvolací soud nepřipustil změnu žaloby, podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 3. 2009 odmítl poté, co dospěl k závěru, že směřuje proti rozhodnutím, proti nimž není tento mimořádný opravný prostředek přípustným.
Pokud jde o napadené usnesení odvolacího soudu, kterým nebyla připuštěna změna žaloby, dovolací soud konstatoval, že se nejedná o rozhodnutí ve věci samé dle §237 o. s. ř., ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř., a nejde o žádný z případů procesních rozhodnutí uvedených v ustanovení §239 o. s. ř. Dovolání proti takovému usnesení tedy nebylo dle dovolacího soudu přípustné přímo ze zákona.
Dovolací soud se dále zabýval napadeným rozsudkem, přičemž přípustnost dovolání proti jednotlivým částem výroku rozsudku posuzoval samostatně vzhledem k tomu, že stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovodil, že pokud stěžovatelka napadá rozsudek v části, v níž bylo žalované uloženo zaplatit stěžovatelce blíže uvedené částky s příslušenstvím, nemohla být stěžovatelce způsobena újma na jejích právech, neboť jí bylo v podstatě v tomto směru vyhověno. Dle dovolacího soudu tedy stěžovatelka k podání dovolání proti uvedené části rozsudku nebyla oprávněna (subjektivně legitimována). Ve zbývající části výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud neshledal dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí přípustným, když s odkazem na svoji ustálenou judikaturu v napadeném rozhodnutí neshledal žádnou otázku zásadního právního významu.
Stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. K napadenému rozhodnutí dovolacího soudu uvedla, že nemůže souhlasit s jeho závěrem, že jí rozsudkem odvolacího soudu nevznikla újma na jejích právech; změnou původního pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu došlo k podstatnému snížení částky, kterou byla žalovaná povinna stěžovatelce vyplatit, a jejíž podstatnou část je nucena nyní stěžovatelka vrátit žalované. Vzhledem k tomu stěžovatelka dovozuje, že má skutečný zájem, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen, když jejím požadavkům nebylo vyhověno. Má zato, že odvolací soud neprovedl dokazování uložené mu zrušujícím rozhodnutím dovolacího soudu, když zejména náležitě nezjistil průměrný měsíční výdělek stěžovatelky a nevzal v úvahu výši uplatňovaných návrhů, a odmítl provést důkazy navržené stěžovatelkou. Odvolací soud navíc zcela neprocesním způsobem odmítl právo stěžovatelky vyjádřit se ve věci na jednání soudu ve chvíli, kdy chtěla vyzvat odvolací soud k respektování důkazů, na které odkazovala ve svém písemném vyjádření ze dne 17. 8. 2007.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami stěžovatelky stran pochybení Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti jejího dovolání. Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatelky se týkaly především aplikace a interpretace procesních norem, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda Nejvyšší soud v řízení svévolně neaplikoval normy "jednoduchého práva" bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud odmítne dovolání, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby bylo jeho dovolání stanoveným postupem projednáno.
Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu se zásadami občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání z hlediska všech v úvahu přicházejících ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně vyložil, proč nelze považovat dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu, kterým tento soud nepřipustil změnu žaloby, za přípustné ani podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jak předpokládala stěžovatelka. O nemožnosti podání opravného prostředku proti takovému rozhodnutí byla ostatně stěžovatelka odvolacím soudem správně poučena již v rámci ústního jednání odvolacího soudu, kdy bylo usnesení vyhlášeno (viz protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 9. 10. 2007). Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nelze proto dovolacímu soudu v tomto závěru cokoli vytknout.
K návrhu stěžovatelky, aby Ústavní soud shora uvedené usnesení odvolacího soudu zrušil, uvádí Ústavní soud následující. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§72 odst. 3, odst. 5 zákon o Ústavním soudu).
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Výjimku obsahuje toliko situace, kdy bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (viz ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V takovém případě lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Na projednávaný usnesení odvolacího soudu ovšem nelze shora uvedenou výjimku vztáhnout, neboť Nejvyšší soud v tomto případě odmítl dovolání jako nepřípustné nikoli z důvodu, závisejícího na jeho uvážení, ale proto, že stěžovatelce vůbec nepříslušelo právo k podání dovolání. V tomto případě nelze pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2007, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, přihlížet k datu doručení usnesení Nejvyššího soudu, když dovolání stěžovatelky nelze považovat za poslední procesní prostředek, který mu zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje. Proto lhůta k podání ústavní stížnosti proti uvedenému rozhodnutí počala běžet již vyhlášením usnesení odvolacího soudu a nikoli doručením usnesení soudu dovolacího, jak nesprávně dovozuje stěžovatelka. Je zřejmé, že šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti proti uvedenému usnesení odvolacího soudu již marně uplynula, tedy ústavní stížnost stěžovatelky byla v této části podána opožděně (k tomu srov. III. ÚS 390/04, II. ÚS 346/06).
Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti dále domáhala v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů ve věci samé. Ústavní soud se tedy nejdříve zaměřil na tu část usnesení Nejvyššího soudu, v níž posuzoval přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud na tomto místě musí poukázat na svou dosavadní rozhodovací praxi, v níž vyjádřil, že není oprávněn přezkoumávat úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Takové rozhodnutí by mohlo být přezkoumáno pouze z hlediska odepření spravedlnosti, jestliže se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím šlo o projev svévole (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 40/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, nález č. 6, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03, táž sbírka, sv. 31, a další). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud u usnesení, odmítajících tzv. nenároková dovolání, nepožaduje extenzivní výklad práva, ale pouze uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel, např. citací judikátů, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 153/2004, sv. 32, nález č. 15). Těmto požadavkům napadené usnesení Nejvyššího soudu vyhovělo. Jak konstatoval dovolací soud s odkazem na svoji judikaturu, vzhledem k tomu, že odvolací soud vyřešil danou otázku v souladu s ustálenou soudní judikaturou, Nejvyšší soud neshledal napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Stěžovatelka se mýlí, pokud se domnívá, že celé její dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto z důvodu, že jí nevznikla újma na jejích právech. Dovolací soud se v tomto smyslu zabýval pouze tou částí rozsudku odvolacího soudu, v níž byla stěžovatelce přisouzena příslušná finanční částka, která jí z titulu náhrady mzdy příslušela. Jestliže pak Nejvyšší soud v souladu se svojí ustálenou rozhodovací praxí vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč nelze podat dovolání proti té části výroku rozhodnutí odvolacího soudu, která objektivně vyzněla ve prospěch účastníka řízení, nelze jeho postupu z hlediska zákonnosti ani ústavnosti cokoli vytknout.
Pokud jde o nesouhlas stěžovatelky se samotným výkladem problematiky provedeným Nejvyšším soudem, k tomu je nutno uvést, že je to právě Nejvyšší soud, kterému ve smyslu ustanovení §14 a násl. zákona o soudech a soudcích přísluší zajišťování zákonnosti rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu, tj. provádět a sjednocovat výklad tzv. obyčejných zákonů, Ústavnímu soudu nenáleží. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy).
V reakci na námitky stěžovatelky proto Ústavní soud nezvažoval, zda a do jaké míry je napadený výklad dané problematiky, "optimální", ale pouze, zda není interpretací natolik extrémní, a tudíž svévolnou, že by vybočovala z postulátů zakotvených v Listině. K závěru o extrémní interpretaci ovšem nedospěl. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na logicky přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě a Ústavní soud v tomto směru nemá důvod pochybovat o správnosti jejich závěrů, přičemž na jejich rozhodovací důvody pro stručnost odkazuje. Na rozdíl od přesvědčení stěžovatelky má Ústavní soud zato, že se obecné soudy argumentací stěžovatelky zabývaly dostatečně, přičemž zejména z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, proč nemohla být obecnými soudy v některých částech zohledněna.
Ústavní soud proto konstatuje, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky jako účastníka řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla. Ustanovení Listiny, která garantují právo na soudní ochranu, nelze přirozeně vykládat tak, že by zahrnovala i právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2009
Stanislav Balík
předseda senátu