ECLI:CZ:US:2009:2.US.1583.09.1
sp. zn. II. ÚS 1583/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Dr. V. S., zastoupeného JUDr. Zuzanou Suchánkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 397/2008 ze dne 27. ledna 2009, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. června 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, jímž byl k jeho odvolání a odvolání státní zástupkyně a poškozeného zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 3 T 37/2006-573 ze dne 10. října 2007, a nově byl stěžovatel uznán vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským, a práv k databázi podle §152 odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona, kterého se měl dopustit jako obchodní ředitel OTTOVA NAKLADATELSTVÍ, s. r. o., na základě Zmluvy o dielo ze dne 30. listopadu 2001 uzavřené s jeho vědomím zmocněncem Ing. J. S., tím, že nechal bez svolení jediného oprávněného nositele práv dle §41 autorského zákona vytisknout nejméně 9600 kusů knihy "Harry Potter a Ohnivý pohár" opatřené ochrannou známkou nakladatelství Albatros, a tyto v průběhu let 2001 - 2002 uvedl do prodeje, přestože si byl vědom uvedeného výhradního oprávnění k užití díla, čímž jednak neoprávněně zasáhl do práv autorky Joanne Kathleen Rowling, a dále do práv obchodní společnosti Albatros nakladatelství, a. s., právního nástupce. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku podmíněně odložený na zkušební dobu dvou a půl roku, peněžitý trest ve výši 300.000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání tří měsíců. Poškozený byl odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím obecného soudu byl neopodstatněně zkrácen ve svém právu na spravedlivý proces a odňat zákonnému soudci.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně uvádí, že od počátku vinu popírá a trestní odpovědnost odmítá, protože ji nemůže přijmout za jednání jiného zaměstnance, se stejnými pravomocemi a postavením, který navíc nebyl ani jeho podřízený. Namítá, že nebyl zjištěn skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o jeho vině, a že závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními. Závěru obecného soudu, že měl rozhodnout o tisku a vyřizovat distribuci, vytýká, že v něm není vysvětleno, jakým způsobem k tomuto jednání mělo dojít a proč. Poukazuje na výpověď svědka Ing. Š., že s ním o tisku i o přepravě jednal jen Ing. S., který měl se stěžovatelem napjaté vztahy. O tom, že Ing. S. měl právo jednat zcela samostatně, na obžalovaném nezávisle, pak vypověděly i svědkyně K. a S. Závěru obecného soudu tedy vytýká absenci logické úvahy, přímých důkazů, a kontinuální souvislosti nepřímých důkazů. Nemůže se ubránit dojmu, že byl uznán vinným jen proto, že je obchodním ředitelem OTTOVA NAKLADATELSTVÍ, s. r. o., protože dokazováním nelze nic jiného mít za bez pochyb prokázané.
3. Dále od počátku trestního stíhání namítal nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 3, který trestní věc projednával na základě usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Td 5/2006 ze dne 23. února 2006 vydaného poté, co byla předložena otázka místní příslušnosti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 6T 171/2005 ze dne 3. ledna 2006. Závěr Nejvyššího soudu o příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 3 pokládal stěžovatel od počátku za nesprávný a nezákonný, neboť Nejvyšší soud čerpal při zjištění sídla OTTOVA NAKLADATELSTVÍ, s. r. o., jen z aktuálního výpisu z obchodního rejstříku a nevzal vůbec v potaz, že v době, kdy mělo minimálně k části inkriminovaného jednání dojít, v jeho obvodu sídlo ani provozovnu nemělo. Ani stěžovatel v jeho obvodu nebydlel, nepracoval a nezdržoval se, nebylo a není tam ani sídlo či bydliště poškozených, místo zjištění, skladování "padělků", ani místo následku. Obecnému soudu vytýká, že se uvedenými námitkami po věcné stránce vůbec nezabýval a spokojil se s konstatováním, že místní příslušnost byla určena Nejvyšším soudem. Z toho všeho vyvozuje porušení svého základního práva podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
4. Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, že není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě se svojí kompetencí. Není proto úkolem Ústavního soudu zabývat se porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud to současně nepředstavuje porušení práv chráněných ústavním pořádkem (srov. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod obecně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ a v případech svévolné aplikace jednoduchého práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování pak byly v minulosti vyčleněny případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextremnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového však v posuzovaném případě nejde.
5. Z obsahu napadeného rozsudku vyplývá, že se soudy prvého i druhého stupně shodly na tom, že vina stěžovatele je prokázána zejména výpověďmi svědků Č., K. a R. Na jejich výpovědích, které byly podporovány provedenými listinnými důkazy (vyhotovením předmětné knihy, přehledy počtu prodaných knih, fakturací), založil obecný soud své závěry o tom, že to byl právě stěžovatel, kdo inicioval vytištění knihy na Slovensku, určil její prodejní cenu a dohlížel na distribuci. Obecné soudy se také vypořádaly i s obhajobou stěžovatele, že nikoliv on, ale v mezidobí zesnulý Ing. S., učinil vytýkaná rozhodnutí a úkony. Odůvodnění obecného soudu ve vztahu k závěru o vině lze proto považovat za ústavně souladné, neboť uvedený závěr je přesvědčivý a vychází z provedených důkazů. Skutečnost, že obecný soud dospěl k závěru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, přitom sama o sobě nemůže věc posunout do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.).
6. Prvotním účelem práva na zákonného soudce (jehož se stěžovatel dovolává) je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tedy zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem, a nikoliv soudcem vybraným "ad hoc" z účelových důvodů (srov. sp. zn. III. ÚS 232/95, N 15/5 SbNU 101; aj.). V posuzovaném případě byl Nejvyšším soudem určen jako příslušný k řízení v prvním stupni Obvodní soud pro Prahu 3. Důvodem bylo, že s ohledem na okolnosti daného případu může být dána místní příslušnost více soudů, a proto byl zvolen soud, v jehož obvodu měla v době rozhodování sídlo obchodní společnost, za niž se stěžovatel jako obchodní ředitel dopouštěl vytýkaného jednání. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že uvedená obchodní společnost v obvodu tohoto soudu neměla sídlo v letech 2001 a 2002, do kterých byla vymezena skutková věta, a proto v obvodu tohoto soudu nemohlo v uvedené době dojít k vytýkanému jednání. Pro úplnost je ovšem třeba také zmínit, že z obsahu napadeného rozsudku vyplývá, že k vytýkané distribuci knih mělo docházet ještě v roce 2004, kdy uvedená obchodní společnost sídlo v obvodu daného soudu měla. Tomu také odpovídá úvaha Nejvyššího soudu, že v obvodu tohoto soudu došlo minimálně k části inkriminovaného jednání. Ačkoliv tedy stěžovatel nakonec nebyl pro absenci příslušné iniciativy orgánů veřejné žaloby souzen i pro období po 11. srpnu 2004, kdy došlo k přemístění sídla obchodní společnosti, nelze z toho vyvodit účelovou manipulaci s místní příslušností soudu a s právem stěžovatele na zákonného soudce. Pochybení Nejvyššího soudu, který nebral v potaz znění skutkové věty a dobovou situaci, tedy postrádá ústavněprávní rozměr, který by byl způsobilý iniciovat kasační pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž poskytuje ochranu materiálně pojatým základním právům a svobodám, a nikoliv jejich ryze formalistickému pojetí. Proto obstojí i co do pohledu podústavního práva zcela správný závěr odvolacího soudu, že není oprávněn přezkoumávat příslušnost, o níž bylo podle §24 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto Nejvyšším soudem.
7. Ze shora vyložených důvodů proto nebylo shledáno porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu