ECLI:CZ:US:2009:2.US.2115.09.1
sp. zn. II. ÚS 2115/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti PORADCE s. r. o., se sídlem Hlavní třída 2020/28, Český Těšín, zastoupené Mgr. Richardem Karkó, advokátem (zapsaným v seznamu Slovenské advokátní komory), se sídlem v Žilině, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 Co 179/2008 ze dne 8. dubna 2009 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 408/2007 ze dne 4. dubna 2008, spojené s návrhem na zrušení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 občanského soudního řádu, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Linde Praha akciová společnost, se sídlem Opletalova 35, Praha, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. srpna 2009 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž jí bylo rozsudkem soudu prvého stupně uloženo z důvodu porušení autorského práva jednak zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 2.128.948 Kč, a dále po právní moci rozsudku uveřejnit jeho písemné vyhotovení na první straně nejblíže prvního vydání publikace Poradce, a zaplatit náklady řízení. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvého stupně potvrzen. Stěžovatelka tvrdí, že předmětnými rozhodnutími došlo k porušení jejích základních práv ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V ústavní stížnosti je namítáno, že soud prvního stupně vycházel při rozhodování z fikce uznání, přestože měl k dispozici vyjádření stěžovatelky. K tomu došlo tím, že stěžovatelka byla podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu vyzvána k vyjádření usnesením, které jí mělo být doručeno 19. února 2008 a reagovala na ně podáním až ze dne 25. března 2008, jímž popřela uplatněný nárok a označila důkazy na prokázaní neexistence nároku. V důsledku nedodržení lhůty k vyjádření prý nebyl rozsudek ani veřejně vyhlašován. Stěžovatelka tvrdí, že jí byla tímto postupem fakticky odepřena spravedlnost, protože se soud nezabýval vůbec hmotněprávní stránkou věci ačkoliv i v případě vydání kontumačního rozsudku je to jeho povinnost. Na podporu svých argumentů cituje názor Josefa Macura (Rozsudek na základě fikce uznání nároku podle ustanovení §114b OSŘ, BA 2002, 38-33), a právní názory obsažené v rozsudcích Evropského soudu pro lidské práva ve věci Dagtekin a ostatní proti Turecku (č. 70516/01 ze dne 13. prosince 2007) a ve věci Nideröst-Huber proti Švýcarsku č. (18990/91 ze dne 18. února 1997). Z totožných důvodů pak vyvozuje rozpor ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 občanského soudního řádu s ústavním pořádkem a navrhuje jejich zrušení.
3. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením práv chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Nesprávná aplikace podústavního práva má za následek porušení základních práv a svobod zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. sp. zn. III. US 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud je tedy jako soudní orgán ochrany ústavnosti povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
4. V posuzovaném případě není namítáno, že by nebyly dány předpoklady pro vydání usnesení podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu, ani že tímto usnesením daná lhůta k vyjádření k žalobě neuplynula marně. Je tedy možné se soustředit pouze na otázku, zda postup soudu po tomto marném uplynutí lhůty byl ústavně souladný či nikoliv.
5. Jedním ze základních pilířů demokratického právního státu je právní jistota. Ta je zpravidla do určité míry narušena vyvoláním soudního řízení, a proto lidskoprávní instrumenty trvají na tom, aby soudní řízení proběhlo v přiměřené lhůtě. Je proto pozitivní povinností státu vyplývající z lidskoprávních instrumentů, aby procedurální pravidla soudního řízení nastavil tak, aby za účelem co nedřívějšího nastolení právní jistoty a pokojného stavu nedocházelo k průtahům v řízení. Procesní pravidlo, které umožňuje soudu vyzvat účastníka řízení k oponování žalobě v přiměřené lhůtě pod sankcí procesního neúspěchu, lze tedy považovat za proceduru, která sleduje legitimní cíl. Toto pravidlo bylo soudem aplikováno v řízení o žalobě z titulu porušeného autorského práva, kterou lze ukončit i soudním smírem, soudem byla stanovena minimální zákonem požadovaná třicetidenní lhůta a bylo dáno poučení o následcích marného uplynutí lhůty. Z toho vyplývá, že v daném případě jednal soud prvého stupně v souladu se zákonem. Stěžovatelka je podnikatelským subjektem - právnickou osobou a spor se týkal předmětu jejího podnikání, resp. oblasti, v níž je v soutěžním vztahu s vedlejší účastnicí řízení po nikoliv krátkou dobu (k datu rozhodnutí soudu prvého stupně cca 9 let). Podnikání v oblasti autorských práv, resp. publikační činnost po tak dlouhou dobu předpokládá určitou zkušenost a z toho plynoucí erudici, a to mimo jiné i co do vztahů se třetími osobami a orgány veřejné moci, včetně soudů. Za této situace poskytnutí třicetidenní lhůty spojené s poučením o procesních následcích marného uplynutí lhůty nelze v řízení o konkrétní kontrole norem považovat za nepřiměřenou podmínku.
6. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že zákonodárce danou proceduru neupravil zcela v souladu s civilně-procesní naukou, jak na to poukázal např. Josef Macur v článku, na který odkazuje stěžovatel. Nicméně ani Josef Macur v onom článku nijak nezpochybňoval legitimnost sledovaného cíle ani možnost jeho legislativního řešení s procesním neúspěchem jako následkem pro nečinného účastníka řízení. S ohledem na to, že zástupce stěžovatelky je advokátem zapsaným v seznamu advokátů Slovenské advokátní komory lze pro srovnání uvést, že řešení plédované Josefem Macurem nachází svůj odraz v §114 odst. 3-6 a §153b odst. 2 písm. b) slovenského občanského soudního řádu. Dlužno dodat, že na Slovensku požaduje zákonodárce dokonce lhůtu pro vyjádření poloviční, oproti zákonodárci tuzemskému. O obou těchto řešeních lze však uvést, že jsou vpravdě dura lex, sed lex (tvrdý zákon, ale zákon in Ulp. D. 40, 9, 12, 1), vycházející ze zásady vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt (právo pomáhá bdělým, ne spícím in C. I. 7, 40, 1 pr. Iust.), a především, že v době rozhodování soudu prvého stupně byl jeho postup předvídatelný.
7. Nelze souhlasit s tím, že by postup soudu prvého stupně podle uvedeného procesního pravidla odporoval požadavkům plynoucím z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jak tvrdí stěžovatelka. Je nepřípadné vyvozovat stejné závěry z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva pro jinou skutkovou a právní situaci než je ta, která byla předmětem jeho rozhodování (srov. Repík, B: K právu obviněného mlčet in BA 2004, 1: 39 alinea ultima). V obou případech, na něž odkazuje stěžovatelka, se (stručně a obecně řečeno) jednalo o nevědomost účastníka řízení o podkladech pro rozhodnutí soudu. Z uvedených rozsudků tedy rozhodně nelze vyvodit závěr, že národní zákonodárce není oprávněn upravit procesní pravidla s využitím právních fikcí za účelem dosažení přiměřené délky řízení. Stejně tak z nich nevyplývá, že by uvedený soud mínil znemožňovat národním soudům přiměřeně využívat takových fikcí při respektování procesních práv účastníků řízení. Lze proto souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že právo na soud ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy stěžovatelce nebylo upřeno.
8. V souladu s usnesením (nikoliv nálezem, jak uvádí odvolací soud) sp. zn. III. ÚS 96/06 ze dne 16. listopadu 2006 (srov. též právní názor obsažený v nálezech sp. zn. I. ÚS 394/05 ze dne 20. listopadu 2007 a sp. zn. IV. ÚS 535/05 ze dne 6. února 2008) se pak odvolací soud zaměřil na to, zda lhůta k vyjádření stěžovatelky započala řádně, a zda tedy v souladu se závěrem soudu prvého stupně uplynula marně. To bylo dáno námitkou stěžovatelky, že její pracovnice, která převzala zásilku obsahující usnesení podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu, nebyla k takovému úkonu oprávněna. Za tím účelem bylo provedeno odvolací soudem dokazování výslechem poštovní doručovatelky, jednatele stěžovatelky a dalšími listinnými podklady, a po vyhodnocení tohoto dokazování byla námitka stěžovatelky odmítnuta.
9. Ohledně námitky absence veřejného vyhlášení rozsudku není zřejmé, zda stěžovatelka nemíní spíše absenci jednání před vyhlášením tohoto rozsudku (§153a odst. 4 občanského soudního řádu; srov. též Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 700). V každém případě se s touto námitkou již vypořádal odvolací soud když konstatoval, že rozsudek soudem prvého stupně veřejně vyhlášen byl (str. 7 rozsudku). Opakování téže námitky, aniž by se stěžovatel vypořádal s odlišným závěrem obecného soudu však není způsobilé takovou námitku posunout do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
10. Ze shora vyložených důvodů bylo tedy nutné ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. Bylo-li o ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu na zrušení právního předpisu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu); opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají.
11. Ústavní soud tedy ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a návrh na zrušení ustanovení §114b odst. 5 a §153a odst. 3 občanského soudního řádu byl odmítnut pro nedostatek aktivní legitimace podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu