ECLI:CZ:US:2009:2.US.2439.08.1
sp. zn. II. ÚS 2439/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele V. Š., zastoupeného Mgr. Romanem Bednaříkem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, Divadelní 9, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008 sp. zn. 33 Cdo 61/2008, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2003 č. j. 57 Co 130/2003-637 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 1. 2002 č. j. 13 C 2/94-542, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení ústavně garantovaných práv plynoucích z čl. 1, čl. 4 odst. 1, 2 a 4, čl. 11 odst. 1,3 a 4, čl. 36 odst. 1, 2 a 3, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení článku 90 Ústavy. Ve své ústavní stížnosti namítá, že v konkrétních případech, které jsou podrobně rozvedeny v jeho podáních, stížnostech, odvoláních a dovoláních jsou jasně dány důkazy, že došlo ke hmotné újmě stěžovatele. O této skutečnosti přitom soudy věděly. Avšak ani dovolací soud nevzal v potaz jasná porušení zákona ze strany obecných soudů. Stěžovatel rovněž brojil proti délce projednání jeho podání, žalob a stížností a neochotě jeho podání řešit, přestože první žaloba v této věci byla podána 22. 1. 1993 a vyřízena po 15 letech. Ve své ústavní stížnosti uvedl, že mu Okresní soud v Novém Jičíně ani další soudy neustanovil zástupce pro řízení, ač proto byly splněny podmínky, a tím nesplnily svoji povinnost vyplývající z ustanovení §18 odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud konstatuje, že k podáním, která Ústavnímu soudu došla dne 13. 11. 2008, 4. 3., 17. 3., 30. 3. a 15. 5. 2009 a v nichž stěžovatel zejména poukazuje na svou současnou situaci a průběh dalších soudních sporů, jež vede, Ústavní soud nepřihlížel, neboť nebyla učiněna způsobem stanoveným v §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud z přiložených rozhodnutí zjistil, že Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 22. 1. 2002 č. j. 13 C 2/94-542, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 29. 1. 2003 č. j. 13 C 2/94-618, uložil žalovanému 1) Agroprůmyslovému kombinátu a. s. Sedlnice, se sídlem v Sedlnicích 204, povinnost zaplatit stěžovateli částku 5.013,90 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl vůči ní žalobu stěžovatele o zaplacení částky 60.229,10 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl návrh stěžovatele, aby žalovaný 2) město Nový Jičín, se sídlem Městského úřadu v Novém Jičíně, Masarykovo náměstí 1, zaplatilo stěžovateli částku 601.920,- Kč s příslušenstvím (výrok III.) a částku 355.230,- Kč s příslušenstvím (výrok IV.), zamítl žalobu na určení, že vlastníkem pozemku p. č. 1227/2 o výměře 1465 m2, p. č. 1222/3 o výměře 2037 m2 a p. č. 1228/4 o výměře 445 m2 v katastrálním území Libhošť, vše zapsáno na LV č. 220 u Katastrálního úřadu v Novém Jičíně, je žalovaný 2) (výrok V.), zamítl návrh, aby žalovaný 2) byl povinen zaplatit stěžovateli částku 1.420.920,- Kč s příslušenstvím (výrok VI.) a částku 4.095.000,- Kč (výrok VII.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VIII., IX. a X.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 11. 2003 č. j. 57 Co 130/2003-637 odmítl odvolání stěžovatele proti výroku I. rozsudku okresního soudu, rozsudek okresního soudu ve výrocích II., III., VII. a v části výroku doplňujícího rozsudku ze dne 29. 1. 2003, kterou byl zamítnut návrh na zaplacení úroku z prodlení z částky 5.013,90 Kč ve výši 3% za dobu od 15. 2. 1993 do 13. 11. 1993 a ve výši 16% za dobu od 16. 7. 2001 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 60.229,10 Kč ve výši 16% za dobu od 9. 9. 2000 do zaplacení, potvrdil. Ve zbývající napadené části doplňujícího rozsudku ze dne 29. 1. 2003 ve výroku VIII. a v části výroku X. rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalovaný 1) je povinen zaplatit stěžovateli úrok z prodlení z částky 5.013,90 Kč ve výši 3% za dobu 14. 11. 1993 do 14. 7. 1994 a ve výši 16% za dobu od 15. 7. 1994 do 9. 9. 2000. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelem a žalovanou 1) a mezi státem a žalovanou 1). V dalších napadených výrocích IV., V., VI., IX a ve zbývající části výroku X. rozsudek okresního soud zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 6. 2008 sp. zn. 33 Cdo 61/2008 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví (srov. čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním zákonným ustanovením. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti (srov. III. ÚS 224/98, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, nález č. 98).
Z ústavní stížnosti je na první pohled zřejmé, že argumentace stěžovatele nepřináší do posuzované věci nic nového a zcela postrádá ústavně právní rozměr. Stěžovatel od Ústavního soudu zřejmě očekává, že přehodnotí skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž obecné soudy dospěly, čímž však staví tento soud do role další soudní instance, která mu ovšem s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
Ústavní soud sice ve své judikatuře výslovně zdůrazňuje, že při posuzování ústavnosti postupu orgánů veřejné moci je vázán pouze petitem návrhu a nikoliv již jeho odůvodněním, čímž se otevírá možnost ústavněprávního přezkumu i z jiných hledisek, než v ústavní stížnosti předestřených (kupř. sp. zn. I. ÚS 129/99, I. ÚS 424/2000, I. ÚS 603/2000, II. ÚS 242/98, II. ÚS 305/99, II. ÚS 182/01, IV. ÚS 525/01, IV. ÚS 98/03 a další), z uvedeného však neplyne závěr, dle něhož navrhovatele v řízení o ústavní stížnosti nezatěžuje břemeno tvrzení (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 7/03 per analogiam, sp. zn. IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05). Brojí-li totiž stěžovatel proti výroku, resp. obsahu rozhodnutí či (procesnímu) postupu orgánů veřejné moci, je nezbytné přesně v ústavní stížnosti označit nejen napadené rozhodnutí (postup), nýbrž, má-li být ústavní stížnost smysluplného projednání schopná, alespoň v nezbytném rozsahu předložit i z pohledu stěžovatele relevantní tvrzení, jimiž je namítaná protiústavnost založena (srov. IV. ÚS 563/06).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl výčet ustanovení Listiny a Úmluvy, která měla být podle jeho mínění porušena ve vztahu k napadeným rozhodnutím, což však nelze považovat za ústavněprávní argumentaci (srov. II. ÚS 632/06, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 43, usn. č. 12). Rovněž pouhý odkaz na stěžovatelem dosud podané opravné prostředky postrádá v tomto ohledu jakoukoliv právní relevanci.
Ústavní soud musí na tomto místě připomenout, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem přezkumným. Bylo především na stěžovateli, aby Ústavnímu soudu nabídl konkretizovanou, ústavně podloženou argumentaci, z níž by vyplývalo, že právě ta která námitka či tvrzení byly pro výsledek řízení klíčovými a obecné soudy je ve svém rozhodnutí nezohlednily. Stěžovatel tak však neučinil. Nicméně ani z obsahu předložených listin jakkoli nevyplývá nezbytnost doplnění řízení před obecnými soudy. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Jak Ústavní soud ověřil, ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě obecné soudy vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily a v souladu s ustanovením §157 o. s. ř. uvedly, jakými úvahami se při posuzování věcí řídily a jaké předpisy aplikovaly. S námitkami stěžovatele se řádně vypořádaly.
Ústavní soud neshledal důvod z ústavněprávního hlediska jakkoli zpochybňovat ani napadené rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami, upravujícími přípustnost dovolání a ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil (i s poukazem na svou judikaturu), proč nepovažoval řešení stěžovatelem předložených otázek za otázky zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Stěžovatel mu proto nemůže úspěšně vytýkat, že se jeho dovoláním, přípustným pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. věcně nezabýval.
Ústavní soud na tomto místě podotýká, že právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jeho porušení ani porušení dalších namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud dále upozorňuje na svou ustálenou judikaturu, týkající se subsidiarity přezkumu rozhodnutí obecných soudů soudem Ústavním. S ohledem na zásadu "nechť si každý střeží svá práva", ovládající občanskoprávní řízení, Ústavní soud konstantně pojímá princip subsidiarity tak, že je nutno nejen vyčerpat dostupné procesní prostředky, ale že v rámci nich je nutno také uplatnit všechny relevantní námitky. Jestliže stěžovatel takto nevyužije všech prostředků k obraně svých práv, není úkolem Ústavního soudu, aby tuto roli ochránce suploval a napravoval opomenutí stěžovatele. Tímto prizmatem nahlížel Ústavní soud i na námitku stran ustanovení zástupce pro řízení soudem stěžovateli, kterou stěžovatel, jak vyplývá z obsahu připojených listin, před obecnými soudy v rámci řízení o nyní napadených rozhodnutích neuplatnil. Z výše uvedených důvodů k jejímu obsahu Ústavní soud nemohl přihlédnout.
Pokud jde o tvrzené průtahy, k nimž mělo v řízení docházet, Ústavní soud, aniž by zkoumal opodstatněnost této námitky, poukazuje na to, že řízení před obecnými soudy je již skončeno a v řízení o ústavní stížnosti nelze tvrzené pochybení nijak napravit. Bylo namístě zvolit příslušné právní kroky již v době, kdy k průtahům docházelo. Procesní prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy je od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho ustanovení §31a (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07, uveřejněný na stránkách http:/nalus.usoud.cz). Navíc nelze přehlédnout, že petitem se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů - nedomáhá se konstatování průtahů v řízení. Ústavní soud ustáleně judikuje svou vázanost petitem ústavní stížnosti a od této judikatury nemá důvodu se odchylovat.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než postupovat podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2009
Stanislav Balík
předseda senátu