ECLI:CZ:US:2009:2.US.2451.09.1
sp. zn. II. ÚS 2451/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. J. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 Co 500/2008-184 ze dne 2. července 2009, a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. P 212/2004-145 ze dne 22. května 2008, za účasti 1) Krajského soudu v Ústí nad Labem a 2) Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a 1) V. V. a 2) M. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 16. září 2009 a k poštovní přepravě dne 17. září 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž rozsudkem soudu prvého stupně byl s účinností od 1. června 2008 snížen příspěvek, který je stěžovatel povinen přispívat na výživu vedlejšího účastníka řízení ad 1) (dále jen "nezletilý") z částky 7.000 Kč měsíčně na částku 6.000 Kč měsíčně, a rozsudkem soudu druhého stupně byl k jeho odvolání rozsudek soudu prvého stupně změněn tak, že návrh stěžovatele na snížení výživného byl zamítnut. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu, základní právo na ochranu rodičovství a základní právo na nerušené užívání vlastnického práva.
2. Z předložených kopií napadených rozhodnutí a z tvrzení stěžovatele vyplývá, že se stěžovatel domáhal snížení příspěvku na výživné, které je na nezletilého povinen přispívat podle rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 1 Nc 1736/2003-21 ze dne 13. listopadu 2003. Svůj návrh postavil na tom, že došlo ke změně poměrů, neboť na straně matky [vedlejší účastníce řízení 2), dále jen "matka"] došlo ke zvýšení příjmu, a na jeho straně došlo ke vzniku dalších vyživovacích povinností, neboť se mu narodily dvě děti (13. srpna 2004, resp. 29. srpna 2005) a jeho manželka, jejich matka, je s nimi na rodičovské dovolené. V průběhu řízení před soudem prvého stupně stěžovatel doložil, že ukončil pracovní poměr dohodou a je uchazečem o zaměstnání. V rámci odvolání pak uvedl, že se mu doposud nepodařilo najít zaměstnání a dále to, že synovi daroval po rozvodu manželství s jeho matkou rodinný dům a pro svou novou rodinu pořídil byt, na jehož financování si vzal hypotéku.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozvádí argumenty, kterými odůvodnil svůj návrh na snížení příspěvku na výživné. Tvrdí, že z rozsudku odvolacího soudu není patrno, kterými důkazy se zabýval a jak je hodnotil. Odkazuje přitom na rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 169/09 (nález ze dne 3. března 2009), sp. zn. I. ÚS 2568/07 (nález ze dne 23. ledna 2008), sp. zn. III. ÚS 183/03 (N 175/38 SbNU 399) a sp. zn. III. US 176/96 (N 89/6 SbNU 151), z nichž cituje a v návaznosti na to uvádí, že soudy rozhodující v jeho kauze interpretovaly podústavní právo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, tedy porušily tím právo na spravedlivý proces.
4. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), dává svým ustanovením §43 odst. 2 písm. a) Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
5. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením práv chráněných podústavním pořádkem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv či svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123; aj.). Z ústavněprávního pohledu nesprávná aplikace jednoduchého práva má za následek porušení základních práv a svobod zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence výkladových alternativ a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Nesprávné provedení má pak za následek porušení práva na spravedlivý proces zásadně jen v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech hodnocení důkazů bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud je tedy povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového však v posuzovaném případě nejde.
6. Stěžovatelovy námitky - navzdory citacím z judikatury Ústavního soudu - mají toliko podústavní rozměr; je jimi zpochybňována věcná správnost napadených rozhodnutí, což však samo o sobě dovolávaného porušení stěžovatelových základních práv nedosahuje. Fakticky je stěžovatel předestírá Ústavnímu soudu, aby je posoudil jako další (běžná) opravná instance v režimu obecného soudnictví, jíž ovšem není a být ani nemůže (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
7. Odvolací soud vzal za prokázáno, že se oproti poslední úpravě vyživovací povinnosti k nezletilému zvýšily jeho potřeby, zvýšily se příjmy matky, a pokud jde o stěžovatele přibyly mu vyživovací povinnosti a zvýšily se jeho příjmy. Uzavřel, že nedošlo k takovým změnám, které by odůvodňovaly snížení příspěvku stěžovatele na výživné nezletilého. Argumentaci nepříznivou finanční situací stěžovatele odmítnul jako nedůvodnou s tím, že byl veden jako uchazeč o zaměstnání jen po dobu dvou měsíců a již v době podání odvolání byl v řádném pracovním poměru a byl zvýšen jeho čistý měsíční příjem. K argumentaci dalšími vyživovacími povinnostmi stěžovatele odvolací soud uvedl, že návrh na úpravu příspěvku stěžovatele na výživné nezletilého nebyl podán od roku 2005, kdy se mu narodila dcera B. Konečně k argumentaci placení hypotéky na byt stěžovatele odvolací soud uvedl, že příspěvek na výživné nezletilého má před placením hypotéky přednost.
8. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud založil své rozhodnutí na uvážení možností a schopností rodičů tak, aby se nezletilý podílel na jejich životní úrovni (srov. §85 odst. 2 zákona o rodině), tedy zejména životní úrovni stěžovatele. Přihlížel přitom prvořadě k odůvodněným potřebám nezletilého a poměry stěžovatele zkoumal ve prospěch vyživovací povinnosti vůči nezletilému (srov. §96 odst. 1 zákona o rodině). Důraz stěžovatele na jeho majetkové poměry s ohledem na darování poloviny nemovitosti nezletilému po rozvodu manželství s jeho matkou (cca v roce 2003) přitom nemohl hrát rozhodující roli. To je dáno předvídatelným ustáleným názorem nauky a z ní plynoucí rozhodovací činnosti obecných soudů, že totiž majetkové poměry jsou zásadně doprovodným kritériem pro určení výše příspěvku na výživné v situaci, kdy suma majetku povinného neodpovídá jím vykazovaným příjmům (srov. Holub, M. Nová, H., Hyklová, J.: Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. Linde Praha, 2005. str. 208; aj.). Majetkové poměry by byly významným kritériem jen v případě námitek podle §37a odst. 2 zákona o rodině, které však stěžovatel v řízení před obecnými soudy nevznesl.
9. Oba obecné soudy přitom shodně zaujaly názor, že ukončení lukrativního zaměstnání dohodou, resp. absence pracovního poměru stěžovatele po dobu dvou měsíců, nebylo skutečností rozhodnou pro jakoukoliv změnu výše příspěvku na výživné nezletilého. Oba přitom byly oprávněny vycházet jen ze situace od doby podání návrhu, tj. od 1. dubna 2008, kdyby byl stav vyživovacích povinností stěžovatele co do jejich počtu ustálen. Irelevantnost jejich postupného vzniku pro životní úroveň stěžovatele pak nadto odvolací soud dokumentoval neuplatněním návrhu v době, kdy další vyživovací povinnosti stěžovateli vznikaly. Tím se vypořádal s odlišným hodnocením této skutečnosti soudem prvého stupně, pro který byl právě vznik dalších vyživovacích povinností stěžovatele od doby poslední soudní úpravy výše příspěvku na výživné nezletilého důvodem pro jeho snížení o 1.000 Kč. Lze tedy uzavřít, že s ohledem na zásady spravedlivého procesu lze považovat rozsudek odvolacího soudu za ústavně souladný.
10. Námitky proti rozsudku soudu prvého stupně ústavní stížnost neobsahuje, stejně jako neobsahuje argumentaci ve vztahu k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele na ochranu rodičovství a na nerušené užívání vlastnického práva. Proto se jimi Ústavní soud nezabýval.
11. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2009
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu