ECLI:CZ:US:2009:2.US.388.09.1
sp. zn. II. ÚS 388/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. 3 Tdo 1085/2008 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. 8 To 10/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tím, že těmito rozsudky došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 14 a čl. 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 1 T 31/2007, byl stěžovatel uznán vinným dvojnásobným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. a podle §222 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Pro výkon trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. stěžovateli soud zároveň uložil ochranné psychiatrické léčení v ústavní formě a podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost uhradit škodu poškozeným.
O odvoláních stěžovatele a státního zástupce rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek krajského soudu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §32 odst. 2 tr. zák. a §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, za současného uložení ochranného psychiatrického léčení v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla stěžovateli rovněž uložena povinnost nahradit škodu poškozeným. Výrokem podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl dle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť jím shledané vady napadeného rozsudku odvolacího soudu nemohou mít podstatnější vliv na jeho věcnou správnost a jejich případné odstranění by současně nijak neovlivnilo ani postavení dovolatele. Otázky, jež byly z podnětu dovolání stěžovatele řešeny, přitom nemají zásadní význam ani po právní stránce.
Stěžovatel namítá, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zejména pak práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a zásady ústnosti a bezprostřednosti trestního řízení, došlo především postupem soudu odvolacího, neboť hodnotil soudem prvního stupně provedené důkazy se zcela jiným závěrem než soud prvního stupně, aniž by je v odvolacím řízení jakkoliv prováděl. Jestliže tedy odvolací soud zhodnotil v trestním řízení nashromážděné důkazy zcela rozdílně oproti soudu prvního stupně, měl také v souladu se zásadami spravedlivého procesu důkazy během odvolacího řízení provést, stěžovatele upozornit na skutečnost, že je hodnotí oproti soudu prvního stupně rozdílně a měl zásadně stěžovateli umožnit k takto prováděným důkazům vedoucím následně ke zcela rozdílnému závěru se vyjádřit. Odvolací soud tímto postupem nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí 9 Tz 34/99 ze dne 21. 4. 1999), ani nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 170/01.
Dle Ústavního soudu stěžovatel vychází z premisy, že odvolací soud hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně odlišně. V posuzované věci se však o takový případ nejednalo, což bylo ostatně jasně a srozumitelně vysvětleno již v napadeném rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. Odvolací soud po přezkumu z podnětu podaných řádných opravných prostředků (§254 odst. 1 tr. ř.) zjistil, že soud prvního stupně ve věci postupoval podle zásad vyjádřených v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a opatřil dostatečné důkazní podklady pro meritorní rozhodnutí; provedené důkazy řádně vyhodnotil jak jednotlivě, tak ve všech vzájemných souvislostech, a na základě tohoto postupu učinil správné skutkové závěry. Pochybení soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem shledáno výlučně v právní kvalifikaci skutku, jestliže soud prvního stupně posoudil jednání stěžovatele jako útok vedený proti poškozeným v úmyslu způsobit jim jen těžkou újmu na zdraví (viz str. 5, 6 rozsudku). Stěžovatel se v této části ústavní stížnosti omezil jen na obecná tvrzení, aniž by jakkoli konkrétně argumentoval, jaký důkaz odvolací soud hodnotil odlišně od soudu prvního stupně.
Názory vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 170/01, na který stěžovatel poukazuje, nelze aplikovat na danou věc. V citovaném nálezu Ústavního soudu šlo o případ, kdy krajský soud rozhodl tak, že shledal existenci vazebních důvodů, avšak rozdílných od těch, které shledal nalézací soud. Dle citovaného nálezu byla odňata stěžovateli reálná a efektivní možnost obrany spočívající v jeho oprávnění skutkově argumentovat ve vztahu k důvodům označeným soudem v jeho rozhodnutí.
V projednávané věci nebyly odvolacím soudem prováděny žádné důkazy, neboť k tomu neměl žádného důvodu s ohledem na souhlas se zjištěným skutkovým stavem soudem prvního stupně. Nelze tak namítat, že stěžovateli bylo v odvolacím řízení upřeno právo vyjádřit se, argumentovat ke změně skutkového stavu. Odvolacím soudem došlo toliko ke změně právní kvalifikace skutku. Ani v tomto aspektu ale nelze shledat použitelnost citovaného nálezu, neboť stěžovateli nebyla odňata reálná a efektivní možnost obrany spočívající v jeho oprávnění právně argumentovat ve vztahu ke změně právní kvalifikace skutku, jak tomu bylo v citovaném nálezu. V nyní posuzované věci však bylo konáno veřejné zasedání, na kterém je v souladu s podústavním právem čteno odvolání státního zástupce, obsahující argumentaci o právním posouzení skutku, kterou v podstatě (změnou právní kvalifikace na pokus trestného činu vraždy) posléze odvolací soud převzal do svého rozhodnutí. Tedy s ohledem na právní úpravu (odvolací soud může dle relevantního podústavního práva změnit právní kvalifikaci skutku použitou soudem prvního stupně - srov. např. §259 odst. 3 tr. ř., podle kterého tento soud může sám ve věci rozhodnout rozsudkem v případech, kdy je možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn), stěžovateli muselo, resp. mělo být zřejmé, že pokud odvolací soud bude akceptovat názor státního zástupce vyjádřený v odvolání, v důsledku toho změní právní kvalifikaci skutku. Jakkoli tedy mohl stěžovatel být subjektivně překvapen tím, že odvolací soud změnil právní kvalifikaci, neměl jeho rozsudek charakter rozhodnutí založeného na přijetí právního názoru, který účastník řízení nemohl předpokládat, a tudíž v jeho duchu i argumentovat. Bylo tak zcela zřejmé, jakým směrem může odvolací soud své následující úvahy zaměřovat. Nejednalo se tedy ani o porušení ústavní zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí (v jejím materiálním pojetí), jak ji chápe ve své ustálené rozhodovací činnosti Ústavní soud. Překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu nelze hodnotit izolovaně (pouhým porovnáním rozsudků), ale kontextuálně, tj. v souvislosti s relevantní právní úpravou a vším, co bylo v řízení uplatněno či v něm najevo vyšlo (srov. obdobně metodologicky argumentačně usnesení IV. ÚS 321/07). Jak konstatoval Ústavní soud již v usnesení sp. zn. I. ÚS 348/99, IV. ÚS 98/07, ne každou odchylku právního názoru soudu druhého stupně od právního názoru soudu nižšího stupně lze automaticky a ve všech případech považovat za porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny; každý případ je nutno posuzovat individuálně.
Dále stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti námitku proti právnímu posouzení skutku učiněnému v napadených rozhodnutích; zastává názor o nemožnosti podřazení zjištěného skutkového stavu pod skutkovou podstatu pokusu trestného činu vraždy, a to s ohledem na absenci úmyslu usmrtit poškozené. Uvádí v souladu s reálným stavem, že soud prvního stupně rozhodl, že nebylo možno učinit závěr o vražedném úmyslu stěžovatele, soud odvolací naopak shledal, že stěžovatel jednal v přímém vražedném úmyslu. Nejvyšší soud ohledně otázky zavinění neshledal správným závěr odvolacího soudu o zavinění stěžovatele ve formě přímého úmyslu, naopak vyslovil názor, že stěžovatel jednal v úmyslu nepřímém.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není těmto soudům soudem nadřízen. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty, které uplatnil již v průběhu trestního řízení v rámci obhajoby, konkrétně v dovolání, a jimiž se zabýval již dovolací soud, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi řádně vypořádal.
Pokud stěžovatel věnoval část ústavní stížnosti údajné absenci subjektivní stránky skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy, třeba uvést, že otázkou naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu se podrobně zabýval i Nejvyšší soud, který v tomto směru doplnil závěry soudu odvolacího (a toliko vyslovil názor o přiléhavosti úmyslu nepřímého, který dovolací soud stavěl do kontrapozice s úmyslem přímým vyskytnuvším se v rozsudku odvolacího soudu), obsahující již všechna rozhodná východiska pro hodnocení subjektivní stránky, upravená konstantní judikaturou. Argumentace odvolacího i dovolacího soudu k této otázce je obsáhlá a přesvědčivá. Ústavní soud nezjistil, že by trpěla věcnými či logickými vadami, takže mu nezbývá než na tyto závěry odkázat. Za situace, kdy odvolací a dovolací soud užitou právní kvalifikaci jednání stěžovatele ve smyslu úmyslu usmrtit poškozené v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. řádně odůvodnily, nepřísluší Ústavnímu soudu do těchto právních úvah obecných soudů zasahovat.
I kdyby však odvolací soud ve skutečnosti odsoudil stěžovatele pro úmysl přímý a správně se mělo jednat o úmysl nepřímý, na kteréžto kvalifikaci Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledává ničeho protiústavního (jak bylo vyloženo již shora), stran ústavně právního posouzení dané věci to relevanci nemá. Ústavní soud v tomto směru z ústavně právních hledisek aprobuje názor Nejvyššího soudu, že by tato "vada" v napadeném rozsudku odvolacího soudu neměla žádný dopad na soudem použitou právní kvalifikaci skutku a neměla vliv ani na výrok o trestu (výměru trestu), který byl v daném případě uložen za použití ustanovení §32 odst. 2 tr. zák. výrazně pod dolní hranicí zákonné trestní sazby.
Rovněž námitku stěžovatele o porušení zásady in dubio pro reo Ústavní soud považoval za nepřípadnou, neboť pro aplikaci této zásady nebyl dán prostor. Její uplatnění je namístě tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné z variant vyplývajících ze vzájemně si odporujících důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že skutek byl dostatečně prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru přiměřeně odůvodní, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v projednávaném případě. Pokud v této souvislosti stěžovatel poukazuje na údajnou nevěrohodnost výpovědi svého syna O. L., s touto námitkou se už náležitě vypořádal kupř. vrchní soud v napadeném rozhodnutí (srov. s. 5 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Stěžovatel napadenému rozsudku odvolacího soudu rovněž vytýká, že jím bylo opomenuto uložit ochranné léčení samostatným výrokem dle §71 tr. zákona. Stěžovatel však opomíjí, že též s touto jeho námitkou se řádně a přesvědčivě vypořádal Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí.
Konečně stěžovatel rozporoval výši uloženého trestu, neboť dle jeho názoru obecné soudy nesprávně posoudily celou situaci, nevzaly v úvahu jeho zdravotní a duševní stav. Uložením trestu odnětí svobody ve výměře osmi let porušily soudy zásadu individualizace trestu, dle které by měl uložený trest odpovídat všem zvláštnostem jednotlivého případu. Ústavní soud odkazuje na svoji judikaturu (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3304/07), dle níž při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné. Ústavnímu soudu by příslušelo do této oblasti zasahovat pouze za situace, kdy by vyváženost prvku represe a prvku prevence v rozhodování byla zcela extrémním způsobem porušena, k čemuž ovšem v posuzované věci nedošlo, jak zřejmě plyne z napadeného rozsudku odvolacího soudu (srov. 7-8 napadeného rozsudku). Pokud kupř. stěžovatel namítá, že soudy nevzaly v úvahu jeho zdravotní a duševní stav, je tomu přesně naopak.
V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu tvrzená pochybení obecných soudů zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2009
Stanislav Balík
předseda senátu