ECLI:CZ:US:2009:2.US.415.09.1
sp. zn. II. ÚS 415/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené Mgr. Martinem Bohuslavem, advokátem se sídlem nám. Svobody 20, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 12. 2004 č. j. 5 C 768/2002-74 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 1. 12. 2005 č. j. 5 C 768/2002-110, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2006 sp. zn. 12 Co 66/2006 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2008 č. j. 30 Cdo 583/2007-161, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejích základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a 38 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky coby žalobkyně napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a zastavil řízení o určení, že dohoda o vydání nemovitostí ze dne 8. 7. 1997, kterou byly převedeny ve výroku blíže označené zemědělské hospodářské budovy, je vůči žalobkyni právně neúčinná (výrok I.). Ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). K odůvodnění výroku I. odvolací soud uvedl, že ačkoli v důsledku zpětvzetí žaloby ohledně nároku na určení neúčinnosti dotčeného právního úkonu soud prvního stupně řízení v tomto rozsahu pravomocně zastavil, přesto do výrokové části svého rozsudku zahrnul zamítavé rozhodnutí ve vztahu k této části rozsudku. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém rozhodnutí ohledně uvedeného nároku zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Ohledně výroku II. týkajícího se žaloby na zaplacení peněžité náhrady podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. odvolací soud vycházel ze závěru, že základním předpokladem pro úspěšné uplatnění tohoto nároku je prokázání skutečnosti, že uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z majetku dlužníka, není dobře možné, tj. není možné buď vůbec, anebo není alespoň dobře možné. Ve vztahu k naplnění tohoto hmotněprávního předpokladu žalobkyně pouze tvrdila, že uspokojení její pohledávky z majetku převedeného smlouvou zřejmě není fakticky možné, dále že uspokojení pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem z dlužníkova majetku ušlo, není dost dobře možné a konečně že uspokojení její pohledávky z majetku původního dlužníka, na něhož byl vyhlášen konkurs, ve kterém konkursní správce převod nenapadl, není možné. Svá tvrzení stěžovatelka přes výzvu odvolacího soudu učiněnou během ústního jednání dne 9. 8. 2006, žádným způsobem nedoplnila ani neupřesnila. Není proto zřejmé, z jakého konkrétního předpokladu žalobkyně při tomto svém tvrzení vycházela, když z obsahu spisu nelze dovodit, že by žalovaný jako nabyvatel předmětných nemovitostí, které odporovatelným právním úkonem ušly z majetku dlužníka, tyto dále zcizil, či že by zmíněné nemovitosti již fakticky neexistovaly, a v konečném důsledku by tudíž uspokojení žalobkyně právě z tohoto majetku nebylo v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce) možné. Přestože stěžovatelka jako žalobkyně měla v řízení procesní povinnost tvrdit a prokázat naplnění skutkové okolnosti (nemožnost uspokojení z majetku, který odporovatelným úkonem ušel z majetku dlužníka), tuto povinnost nesplnila, neboť žádné konkrétní skutečnosti právně významné podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. přes výzvu soudu netvrdila ani neprokazovala. Odvolací soud za této situace vycházel z údaje žalovaného, který uvedl, že nemovitosti nabyté na základě odporovatelného právního úkonu jsou stále v jeho vlastnictví. Za těchto okolností není žaloba na zaplacení peněžité náhrady odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného úkonu důvodná, a to i za situace, pokud by byly naplněny všechny ostatní předpoklady odporovatelnosti. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl, odmítl a částečně řízení o dovolání zastavil. Nejvyšší soud se především ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že stěžovatelka i přes poučení neprokázala, že uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z majetku dlužníka, není dobře možné.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není těmto soudům soudem nadřízen. Tohoto postavení Ústavního soudu, jako ochránce ústavnosti, si však stěžovatelka není plně vědoma, neboť v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty, které uplatnila již v průběhu řízení před obecnými soudy, které se těmito námitkami pečlivě zabývaly a řádně a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Stěžovatelka bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace v podstatě pouze polemizuje se závěry obecných soudů.
Stěžovatelka vytýkala obecným soudům, že z hlediska její žaloby bylo nutné komplexně přihlédnout ke všem majetkovým převodům ze Zemědělského družstva Dalešice - v likvidaci na žalovaného, z nichž dle názoru stěžovatelky vyplývá, že družstvo za dobu své likvidace převedlo všechen použitelný majetek na žalovaného, zatímco dluhy si ponechalo. Na tuto námitku však přiléhavě reagoval již dovolací soud v napadeném rozsudku s tím, že tato otázka je z hlediska právního posouzení přijatého odvolacím soudem právně bezvýznamná. Podstata rozhodnutí odvolacího soudu totiž tkví v tom, že stěžovatelka neprokázala, že uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z majetku dlužníka, není dobře možné. I kdyby proto byly naplněny předpoklady odporovatelnosti, nemohla být žaloba na zaplacení peněžité náhrady odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného úkonu, směřující proti žalovanému coby jinému subjektu než Zemědělskému družstvu Dalešice - v likvidaci, důvodná.
Obdobné je třeba uvést ve vztahu k námitkám stěžovatelky (a k tvrzenému nedostatečnému dokazování) týkajícím se poměrů dlužníka Zemědělského družstva Dalešice - v likvidaci, neboť se netýkají nijak podstaty z hlediska právního posouzení provedeného odvolacím soudem, tj. prokázání stěžovatelkou toliko tvrzené skutečnosti, že uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z majetku dlužníka, není dobře možné. Nehledě na to, že stěžovatelka v ústavní stížností nevysvětluje, proč, měla-li za to, že některé její důkazy měly být soudy provedeny, uvedla k dotazu soudu před odvolacím soudem, že nemá návrhy na provedení důkazů (srov. č. l. 123 spisu).
Ústavní soud k tomu poznamenává, že v občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv ("každý nechť si střeží svá práva", "vigilantibus iura scripta sunt"). Nedůslednou procesní obranu stěžovatelky v pravomocně skončeném řízení není možné dodatečně řešit prostřednictvím ústavní stížnosti.
Z protokolu o odvolacím jednání je zřejmé, že odvolací soud formou konkrétní výzvy poučil stěžovatelku. Tudíž její námitka v ústavní stížnosti, že vůči ní nebyla plněna řádně poučovací povinnost, zejména ve vztahu k poučení o povinnosti důkazní a povinnosti tvrzení, nemá oporu ve spise.
Stěžovatelka rovněž vytýká soudům absenci vypořádání se s její námitkou ohledně možnosti peněžité náhrady žalovaným. Ústavní soud zjistil z obsahu vyžádaného spisu, že shora citovanou námitku stěžovatelka v řízení před soudem prvního a druhého stupně nevznesla, tedy soud prvního a druhého stupně se s nimi ani nemohl vypořádat. Takový postup však přípustný není. Zákon o Ústavním soudu jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 citovaného zákona). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale také v tom, aby případné vady v řízení před orgánem veřejné moci mohly být v řádném opravném řízení posouzeny a případně způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z toho vyplývá, že námitky, která mohly být uplatněny již v řízeních před obecnými soudy, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti. Z uvedených důvodů se shora citovanou námitkou Ústavní soud nemohl zabývat, a proto tuto část ústavní stížnosti odmítl jako nepřípustnou dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. K tomu Ústavní soud dodává, že takový postup odpovídá jeho ustálené judikatuře (srov. např. III. ÚS 129/01, I. ÚS 452/07). Na uvedeném přirozeně ničeho nemění fakt, že stěžovatelka shora citovanou námitku nevznesenou v řízení před soudem prvního a druhého stupně uvedla (až) v dovolání, neboť tzv. nova jsou v dovolacím řízení nepřípustná (k tomu srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 539/04). Jak konstatoval odvolací soud, stěžovatelka ve vztahu k naplnění tohoto hmotněprávního předpokladu žalobkyně pouze tvrdila, že uspokojení její pohledávky z majetku převedeného smlouvou zřejmě není fakticky možné (bod IV. odstavec druhý žaloby ze dne 8. 4. 1999), dále že uspokojení pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem z dlužníkova majetku ušlo, není dost dobře možné (bod II. podání žalobkyně ze dne 28. 8. 2000), a konečně že uspokojení její pohledávky z majetku původního dlužníka, na něhož byl vyhlášen konkurs, ve kterém konkursní správce převod nenapadl, není možné (bod I. písm. f/ podání žalobkyně ze dne 22. 2. 2004). Tato svá tvrzení žalobkyně přes výzvu odvolacího soudu učiněnou během ústního jednání dne 9. 8. 2006 (č.l. 123 spisu) žádným způsobem nedoplnila ani neupřesnila.
Konečně, stěžovatelka namítá průtahy v řízení, zejména pak v řízení před soudem prvního stupně. Doplňující rozsudek soudu prvního stupně byl totiž vydán téměř až po roce po vydání meritorního rozhodnutí. Stěžovatelka tak v ústavní stížnosti poukazuje na porušení svých práv v důsledku průtahů řízení ve fázi, kdy řízení již bylo skončeno. Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se (mimo jiné) mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí uvedeného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a uvedeného zákona). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba podaná u obecného soudu, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Ústavní soud proto není, s ohledem na zásadu subsidiarity a ústavněprávní limity dané čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, oprávněn v dané věci zjišťovat neodůvodněné průtahy (skončeného soudního) řízení, když to přísluší jiným orgánům veřejné moci (viz také nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07, uveřejněný na stránkách http://nalus.usoud.cz). Nad rámec Ústavní soud podotýká, že z ústavní stížnosti není zřejmé, že by stěžovatelka jakkoliv brojila proti tvrzeným průtahům v průběhu řízení před obecnými soudy; samotným smyslem ochrany proti nečinnosti je přitom především zabránit aktuálním průtahům v řízení a příslušnými procesními prostředky přinutit orgán veřejné moci konat. Soudce soudu prvního stupně (na č. l. 100 spisu) uvádí, že k vydání doplňujícího rozsudku byla opakovaně nařízena jednání, která byla zmařena žalobkyní (stěžovatelkou) nebo jejím právním zástupcem přesto, že jim celá věc byla vysvětlena a byli poučeni o tom, co doplňující rozsudek znamená.
Lze tudíž shrnout, že obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, s námitkami stěžovatelky se vypořádaly, svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Právní závěry nelze s ohledem na shora uvedené ani hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
V projednávané věci proto neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení obecných soudů, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2009
Stanislav Balík
předseda senátu