ECLI:CZ:US:2009:3.US.1229.09.1
sp. zn. III. ÚS 1229/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem Brno, náměstí Svobody 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009 č. j. 33 Cdo 2077/2007-207, rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2007 č. j. 13 Co 373/2005-139 a Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2005 č. j. 55 C 54/2003-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci, s odůvodněním, že jejich svévolným rozhodováním byl porušen čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a článek 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i čl. 1 odst. 1, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 55 C 54/2003 se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 27. 4. 2005 č. j. 55 C 54/2003-101 uložil žalovanému stěžovateli zaplatit žalobcům M. a D. V. 1 680 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného závazku z půjčky peněz. Se zřetelem k námitce promlčení na základě provedeného dokazování dovodil, že doba splatnosti byla sjednána dnem 18. 7. 2000, a dluh stěžovatele (byla-li žaloba podána dne 28. 2. 2003) tím promlčen nebyl.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 1. 2007 č. j. 13 Co 373/2005-139 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 3. 2009 č. j. 33 Cdo 2077/2007-207 stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť podle jeho názoru odvolací soud otázku zatížení důkazním břemenem posoudil v souladu s ustálenými judikatorními zásadami, a jinak stěžovatel uplatnil nezpůsobilé (skutkové) dovolací důvody, jimiž oponoval toliko hodnocení důkazů, provedených nižšími soudy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že se náležitě nezabývaly jeho obranou, že uplatněný nárok je promlčen, resp. že splatnost jeho dluhu byla stanovena již dnem 18. 7. 1999, a to jmenovitě námitkami, jimiž zpochybnil věrohodnost svědka JUDr. A. F., jakož i okolností, že "číslice 2000" v prohlášení o předmětném závazku předloženém žalobci, byla psána jiným typem písma než zbylý text. Stěžovatel též namítá, že nebyl proveden důkaz originálem tohoto prohlášení s vyznačeným (údajným) datem splatnosti dnem 18. 7. 2000 bez dostatečného a racionálně akceptovatelného odůvodnění, a v celkovém skutkovém shrnutí proto nalézá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými zjištěními. Oproti závěrům obecných soudů je stěžovatel přesvědčen, že promlčení uplatněného nároku náležitě prokázal.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není, oproti Nejvyššímu soudu, povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe.
To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny).
Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy obecné soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 o. s. ř. a násl.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na dokazování zcela neúplném, resp. zjevně nedostatečném (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
V mezích takto limitovaného přezkumu rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Ústavnímu soudu se přísluší pak omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů zde zjevně není; učiněná zjištění mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a přijaté skutkové závěry obecné soudy adekvátně (dostatečně) a srozumitelně odůvodnily. Především odvolací soud též uspokojivě vyložil, proč provedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro závěr, že se stěžovateli nepodařilo prokázat tvrzení, že žalobci uplatněný nárok je promlčen.
Deficit spravedlivého procesu se v rovině právního posouzení nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Takové pochybení však - v otevřené otázce rozložení důkazního břemene - Ústavní soud rovněž neshledal, jestliže obecné soudy vycházely z právního názoru, jenž je v soudní praxi respektován.
Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a zejména Listiny je tak zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již řečeno, že takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2009
Jan Musil
předseda senátu