ECLI:CZ:US:2009:3.US.1524.08.1
sp. zn. III. ÚS 1524/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. B., právně zastoupené Mgr. Jakubem Poláčkem, advokátem AK se sídlem Starobrněnská 13, 602 00 Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. října 2005 č. j. 14 C 92/2001-145, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2006 č. j. 56 Co 15/2006-187 a proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. března 2008 č. j. 22 Cdo 361/2007-218, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozsudků, za účasti 1) Okresního soudu v Novém Jičíně, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. června 2008, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. října 2005 č. j. 14 C 92/2001-145, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2006 č. j. 56 Co 15/2006-187, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 25. března 2008 č. j. 22 Cdo 361/2007-218, a to pro porušení článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatelka s odkazem na ust. §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") Ústavnímu soudu navrhla, aby odložil vykonatelnost napadených rozsudků do doby rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti, neboť výkon těchto rozhodnutí by pro ni znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká by při odložení vykonatelnosti mohla vzniknout jiným osobám.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, vedený u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 92/2001.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 5. října 2005 č. j. 14 C 92/2001-145 určil, že žalobce město Příbor je vlastníkem budovy č. p. 95 - objektu občanské vybavenosti spolu se všemi součástmi a příslušenstvím na pozemku parc. č. st. 125 v k. ú. Hájov, zapsané na LV č. 240, vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Nový Jičín. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") rozsudkem ze dne 30. srpna 2006 č. j. 56 Co 15/2006-187 rozhodl, že v rozsahu žaloby na určení, že žalobce město Příbor je vlastníkem všech součástí a příslušenství na pozemku parc. č. st. 125 v k. ú. Hájov, se rozsudek okresního soudu ruší a řízení se ve stejném rozsahu zastavuje, jinak se rozsudek okresního soudu potvrzuje. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. března 2008 č. j. 22 Cdo 361/2007-218 zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že shora popsaným postupem obecných soudů jí bylo fakticky odňato vlastnické právo k jejímu majetku. Stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 78/06, ve kterém dospělo plénum Ústavního soudu k závěru, že odstoupením od smlouvy podle ust. §48 odst. 2 obč. zák. se smlouva od počátku ruší (není-li mezi jejími účastníky dohodnuto jinak), avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky; vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s článkem 11 a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu článku 1 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), a nezaniká. Stěžovatelka se domnívá, že v tomto rozhodnutí vyslovenou právní argumentaci a zvláště akcent na ochranu vlastnického práva v souladu s ústavním principem právní jistoty, lze per analogiam vztáhnout i na situaci, kdy nedošlo k odpadnutí (zániku) právního titulu, ale kdy se později zjistí, že právní úkon, na jehož základě k přechodu vlastnického práva došlo, je neplatný.
V dané věci obecné soudy určily, že vlastníkem předmětné nemovitosti je žalobce s poukazem na to, že v případě stěžovatelky resp. jejích právních předchůdců nemohlo dojít k vydržení, neboť nebyl naplněn předpoklad dobré víry, a to ve vztahu k dílčí části nemovitosti, jež byla držena. Tuto skutečnost měly soudy za nepochybnou, ačkoliv provedené dokazování takto jednoznačnou odpověď nenabídlo. Stěžovatelka uvádí, že dovolací soud také na jedné straně posoudil budovu č. p. 95 jako celý objekt občanské vybavenosti, zahrnující sál a restauraci, přičemž pro účely pozdějších převodů vlastnického práva a řešení otázky vydržení na ni druhé straně pohlíží jako složenou ze dvou částí - sálu a restaurace a dovozuje, že sál se nikdy nestal předmětem držby. Pokud tedy dovolací soud definuje sál jako součást věci podle ust. §120 odst. 1 obč. zák., ale zároveň pro něj připouští rozdílný právní režim než pro věc hlavní (restauraci), dochází tím k určitému vnitřnímu rozporu. Je-li nepochybné, že věc i její součást tvoří jedinou věc neboli celek podrobený jedinému právnímu režimu, musí se v důsledku toho právní úkony, vzniklá práva a povinnosti, jejichž předmětem je určitá věc, vztahovat ve všem i na její součást. Tak tomu je, uvádí stěžovatelka, i tehdy, jestliže se v důsledku faktického spojení stala součástí věci hlavní taková věc, která byla věcí samostatnou. V této souvislosti se podle stěžovatelky také otevírá prostor pro úvahu, že přístavba sálu se stala součástí věci hlavní (restaurace), přičemž je nepochybné, že vlastnictví k restauraci bylo zcela jistě řádně vydrženo již právními předchůdci stěžovatelky. V daném případě by tak vlastník nabyl i práva k přírůstku. Toto posouzení však dovolací soud ve svém rozhodnutí nepřevzal. Rovněž při posouzení sálu jako příslušenství restaurace jako věci hlavní ve smyslu ust. §121 odst. 1 obč. zák. by platila právní praxe, jež se vyvinula ohledně tzv. vedlejších staveb, podle níž přecházejí tyto vedlejší stavby jako příslušenství v případě převodu hlavní stavby na nabyvatele, aniž by je bylo třeba ve smlouvě výslovně uvádět a identifikovat. To, že sál plnil doplňkovou funkci k hlavní stavbě - restauraci - a byl s ní rovněž spojen společným hospodářským účelem, je podle stěžovatelky v dané věci nesporné.
Dále si Ústavní soud vyžádal vyjádření Okresního soudu v Novém Jičíně, Krajského soudu v Ostravě, Nejvyššího soudu a Města Příbor k projednávané věci. Zaslaná vyjádření však neobsahovala žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, a proto je Ústavní soud nezasílal stěžovatelce k event. replice.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá ve výše popsaném odlišném právním názoru stěžovatelky, lišícím se od závěrů obecných soudů ohledně vydržení předmětné nemovitosti.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
Nejvyšší soud se ve svém rozsudku ze dne 25. března 2008 č. j. 22 Cdo 361/2007-218 ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že názor dovolatelky, která opírá své vlastnické právo o vydržení, když tvrdí, že ona i její právní předchůdci drželi budovu po zákonem stanovenou vydržecí dobu se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře jako vlastníci, neobstojí. Předmětem vydržení může být jen celá věc, která je předmětem právních vztahů. Podmínkou pro vydržení věci je, aby držitel měl v oprávněné držbě celou věc; pokud je věc nebo její části předmětem držby více osob a nejde o držbu spoluvlastnického práva anebo jiného než vlastnického práva, nemohou být držitelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim celá věc náleží, a být tak oprávněnými držiteli.
Podle zjištění učiněných v nalézacím řízení však ani žalovaná, ani její právní předchůdci sál nikdy nedrželi. Podstatné též je, že její předchůdci věděli, že sál jim nepatří, a domnívali se, že vlastnictví sálu a restaurace náleží rozdílným osobám. Právní předchůdci žalované tak nenaplnili žádný z předpokladů držby, a to ani faktické ovládání celé věci (corporalis possessio), ani držební vůli (tzv. animus possidendi); žalovaná, která sama nesplňuje minimálně podmínku uplynutí lhůty nezbytné pro vydržení vlastnického práva, si tak nemůže započítat do této lhůty dobu držby svých předchůdců.
Závěrům obecných soudů obsaženým v napadených rozhodnutích nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 o. s. ř. V řízení před obecnými soudy byl zjištěn skutkový stav věci na základě dokazování provedeného v souladu s ust. §120 o. s. ř., přičemž důkazy byly zhodnoceny způsobem odpovídajícím ust. §132 o. s. ř.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy v souzené věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, nýbrž tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezech vydaných ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 77/2000, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, sp. zn. I. ÚS 143/07, sp. zn. II. ÚS 1747/07 vztahující se k ochraně vlastnického práva posledních nabyvatelů za situace, kdy dodatečně odpadl právní důvod, na základě kterého nabyl vlastnictví kterýkoli z právních předchůdců, nelze v souzené věci použít, neboť v nyní posuzované věci obecné soudy dovodily (a účastníky řízení nebylo zpochybněno), že hospodářská smlouva ze dne 20. října 1971, uzavřená mezi Místním národním výborem v Hájově jako předávajícím, a Jednotou, lidovým spotřebním družstvem Nový Jičín, jako přejímající organizací, byla absolutně (od počátku) neplatná, a tudíž nebyla způsobilá vyvolat právní následky, tzn., že přejímající družstvo vlastnické právo k předmětné nemovitosti nenabylo, a nemohlo je tedy platně převést na další subjekt.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá zásah do svého vlastnického práva dle článku 11 odst. 1 Listiny. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je nutné zdůraznit, že ústavní stížnost, opírající se o údajné porušení článku 11 Listiny, musí respektovat již obecně známý právní názor tohoto soudu, že se lze dovolávat ochrany vlastnictví podle článku 11 Listiny pouze v případě vlastnického práva již konstituovaného a nikoli jen tvrzeného nároku na ně. V dané právní věci vlastnické právo k předmětné nemovitosti nevzniklo, a to ani vydržením, což znamená faktickou nemožnost porušení článku 11 Listiny napadenými rozsudky obecných soudů (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 274/2000, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhala toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995 sp. zn. IV. ÚS 209/94, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, usnesení č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu