ECLI:CZ:US:2009:3.US.1607.08.1
sp. zn. III. ÚS 1607/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. dubna 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky HERMISTON DEVELOPMENT Corp., se sídlem Britské Panenské ostrovy, Tortola, Road Town, Upper Main Street, 2nd Floor, R. G. Hodge Plaza, podnikající za území České republiky prostřednictvím organizační složky HERMISTON DEVELOPMENT Corp., organizační složka, se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28, zastoupené JUDr. Robertem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 7, Skalecká 3/350, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008 č. j. 18 Co 440/2007-103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 27. 6. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2008 č. j. 18 Co 440/2007-103 s tím, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 19 C 260/2006, ze kterého zjistil, že stěžovatelka se na žalované domáhala částky 31 650,- Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila finančním vypořádáním předčasně ukončené leasingové smlouvy. Uvedla, že odstoupila od leasingové smlouvy pro porušení povinností na straně žalované a částka představuje doplatek 11. splátky ve výši 1 646,- Kč, náklady na odběr vozidla 11 580,- Kč, náklady na znalecké ocenění předmětu leasingu 1 260,- Kč a smluvní pokutu 17 164,- Kč vypočtenou z částky 77 450,- Kč představující součet zbývajících 25 splátek po 3 098,- Kč po odečtení měsíčních splátek havarijního pojištění a odečtení prodejní ceny předmětu leasingu třetí osobě ve výši 44 000,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 6. 2007 č. j. 19 C 260/2006-74 žalobě vyhověl, neboť měl nárok v plné výši za důvodný. Nárok na částku odpovídající zbývajícím budoucím splátkám kvalifikoval jako smluvní pokutu dle §544 odst. 1 občanského zákoníku a toto ujednání neshledal v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku s tím, že v opačném případě by byl leasingový vztah pro pronajímatele (stěžovatelku) nevýhodný.
Žalovaná podala odvolání, na základě kterého rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2008 č. j. 18 Co 440/2007-103 tak, že změnil vyhovující výrok prvostupňového soudu tak, že žalobu ohledně částky 18 424,- Kč s příslušenstvím zamítl a ohledně částky 13 226,- Kč s příslušenstvím prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Dle odvolacího soudu nebylo prokázáno vynaložení částky 1 260,- Kč na znalecké ocenění, a dále nepřiznal nárok na zbývajících 25 leasingových splátek z důvodu rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že odvolací soud ve svém rozhodnutí neuvedl, v čem spatřuje rozpor se zásadami poctivého obchodního styku. Odůvodnění (toliko) odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu je nedostatečné, když novější judikatura dospívá, dle stěžovatelky, k opačnému závěru (odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 534/2005 a 32 Odo 235/2006). Soud měl tedy nejdříve zkoumat položky tvořící uplatňovaný nárok (za použití i výtěžku prodeje) ve srovnání s možností s předmětem leasingu dále nakládat, a porovnat, jaké náklady by žalovaná vynaložila při trvání celé délky nájemního vztahu oproti tomu, jaké náklady vynaložila při předčasném ukončení leasingového vztahu. Stěžovatelka rovněž namítla, že žalovaná ve svém odvolání rozpor se zásadami poctivého obchodního styku nenamítla a v tomto směru neuváděla nic ani stěžovatelka ve svém vyjádření k odvolání.
Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že odůvodnění svého rozhodnutí ve spojení s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1424/2000 považuje za dostatečné, když v dané věci byla řešena typově shodná věc a Nejvyšší soud zde vyslovil, že leasingové ujednání, dle něhož se po zániku smluvního vztahu všechny nesplacené splátky stanou splatnými, nelze vykládat tak, že odstoupením od smlouvy se stávají splatnými i ty měsíční splátky, které dosud nedospěly; nelze učinit splatnými splátky, které dosud nevznikly. Neexistující právo nelze učinit splatným. Stěžovatelkou uvedená věc sp. zn. 32 Odo 235/2006 se pak dle městského soudu týká odlišného nároku na náhradu škody.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí o nepřiznání částky 18 424,- Kč, resp. 17 164,- Kč, neboť stěžovatelka proti nepřiznání částky 1 260,- Kč odvolacím soudem v ústavní stížnosti ničeho nenamítá (nevznesla v tomto směru žádné námitky zpochybňující závěry odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene). Částku 17 164,- Kč lze označit za bagatelní, což je patrno také ze skutečnosti, že proti rozsudku odvolacího soudu nebylo pro bagatelnost věci přípustné dovolání. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (viz usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07 ad., všechny dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí (situací), je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jedná se zejména o situace, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
Stěžovatelka namítla nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že soud pouze odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, aniž by svůj zamítavý závěr řádně odůvodnil. S tímto tvrzením se však Ústavní soud nemůže ztotožnit. Odvolací soud ve svém rozhodnutí neodkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu. Naopak tento soud uvedl, že část nároku ve výši 17 164,- Kč považuje za rozpornou se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obchodního zákoníku, když se nelze domáhat budoucích splátek leasingu po odstoupení od leasingové smlouvy (i když by to bylo dohodnuto ve smlouvě). V této souvislosti odkázal na věc Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1424/2000. Z odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou pak zřejmé úvahy vedoucí k vyslovenému právnímu závěru odvolacího soudu ve stěžovatelčině věci (výklad k jednorázové splatnosti nikoliv vzniknuvších splátek). Je pravdou, že odvolací soud mohl stejné úvahy uvést (zopakovat) ve svém rozhodnutí, avšak zvolil v dalším odkaz na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu. Je přitom zřejmé, že stěžovatelce bylo odkazované rozhodnutí dovolacího soudu dostupné, když sama proti tomuto rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1424/2000 obsahově brojí s poukazem na jinou (pozdější) judikaturu Nejvyššího soudu. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je tak v dané věci dostatečné a srozumitelné.
Pokud stěžovatelka s odkazem na jinou judikaturu téhož soudu (dovolacího soudu) polemizuje se závěry soudu odvolacího v její věci, musí Ústavní soud připomenout, že jeho úkolem není výklad podústavního práva ani sjednocování judikatury obecných soudů. Ústavní soud je (jak již uvedl výše) povolán k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod a je oprávněn zasáhnout zejména v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (nepředvídatelná interpretační libovůle), či v případě rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (přepjatý formalizmus). O výkladový exces či absenci srozumitelného odůvodnění závěrů soudu se však nejedná. V dané věci jde navíc o otázku případného rozporu smluvního ujednání se zásadami poctivého obchodního styku, která je na uvážení obecných soudů.
Stěžovatelka dále namítla, že žalovaná ve svém odvolání nepoukázala na rozpor se zásadami poctivého obchodního styku. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že námitku rozporu se zásadami poctivého obchodního styku vznesla žalovaná již v prvostupňovém řízení (ve vyjádření k žalobě) a již prvostupňový soud se touto otázkou zabýval ve svém rozhodnutí. V odvolacím řízení se pak sama stěžovatelka k této otázce vyjadřovala při odvolacím jednání dne 11. 1. 2008. Otázka rozporu se zásadami poctivého obchodního styku tedy nebyla pro stěžovatelku v odvolacím řízení nová; městský soud jako soud odvolací po doplnění dokazování přezkoumal a korigoval, v rámci své pravomoci, závěry prvostupňového soudu.
S ohledem na to, že se jedná o bagatelní věc a Ústavní soud neshledal extrémní vybočení z mezí ústavnosti, postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu