ECLI:CZ:US:2009:3.US.2195.09.1
sp. zn. III. ÚS 2195/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem se sídlem v Chomutově, 28. října 3649, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Chomutově dne 23. 6. 2009, č. j. 1 ZT 274/2009-6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), jež směřuje proti usnesení označenému v záhlaví, stěžovatel namítá, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
K porušení stěžovatelových práv mělo dojít tím, že orgány činné v trestním řízení nedodržovaly ustanovení trestního řádu, jež upravují náležitosti odůvodnění vydaných rozhodnutí (§134 odst. 2 a §160 odst. 1 tr. řádu); podle stěžovatele se především nezabývaly údaji obsaženými "ve sporných letácích" co do jejich "pravdivosti", jakož i "způsobilosti přivodit ohrožení napadené osoby". Ačkoli musí být okolnosti svědčící pro úmyslné zavinění známy (tedy objasněny) již před zahájením trestního stíhání, a "musí být v rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení zohledněny", přesto orgány činné v trestním řízení subjektivní stránku trestného činu opomenuly. Takový procesní postup stěžovatel pokládá za nepřípustný, a odvolává se na závěry učiněné Ústavním soudem v nálezu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 582/99, N 30/17 SbNU 221, Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 7 Tdo 726/2004, a usnesení ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 873/2002. Stěžovatel posléze namítl, že státní zástupce se v odůvodnění usnesení k námitkám, vtěleným do jeho stížnosti, vyslovil tak, že se s nimi "vypořádá v rámci dalšího dokazování", a dále "se omezil na prosté konstatování, že z prostudování spisového materiálu se zjišťuje, že obviněný se skutku dopustil", což mělo vyplynout z výpovědí poškozených a svědků, respektive z "obsahu předmětných letáků" a načasování jejich distribuce před volbami do krajského zastupitelstva. Stěžovatel rovněž uvedl, že jej krajské státní zastupitelství prozatím neinformovalo o výsledcích dohledu iniciovaného jeho žádostí k postupu okresního státního zastupitelství v dané věci.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli bylo usnesením policejního orgánu (Územního odboru služby kriminální policie a vyšetřování Chomutov, Služba kriminální policie a vyšetřování Krajského ředitelství Ústí nad Labem) ze dne 30. 4. 2009, č.j. ORCV-5831-45/TČ-2008-73, podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 a 2 tr. zákona; napadeným usnesením státního zástupce byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) stěžovatelova stížnost zamítnuta.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda orgány činné v trestním řízení svými rozhodnutími vskutku nesplnily podmínky vyplývající z ustanovení §158, §160 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu, a dopustily se tak pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence; tj. zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. "Mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze spatřovat kupříkladu v takovém odůvodnění rozhodných usnesení, jímž byly rozhodovací důvody vyloženy "obecným a povšechným způsobem", jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno "apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem", dle něhož byl napadený postup "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody alespoň usuzovat.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v procesních postupech orgánů činných v trestním řízení porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Stěžovatel pomíjí, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí čl. 8 odst. 2, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadeným rozhodnutím (a jemu předcházejícím usnesením policejního orgánu) není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. sp. zn. III. ÚS 539/98).
Z napadeného usnesení se především podává, který objekt trestného činu, kým a za jakých okolností měl být označeným jednáním zasažen, přičemž s ohledem na důkazní situaci v době rozhodování podle §160 odst. 1 tr. řádu ani nebylo možno očekávat až tak vyčerpávající popis skutku, jak jej stěžovatel požaduje. Formulaci zachycující skutek v jeho základních obrysech tak, jako je tomu v daném konkrétním případě, nelze mít tedy za nepřijatelně nedostatečnou. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí; trestná činnost, jak zhusta uvádí Ústavní soud, "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (§176 tr. řádu)". Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž usnesení o zahájení trestního stíhání slouží, a to se týká i stěžovatelem namítaných pochybností o "pravdivosti" v něm obsažených "údajů", pakliže nevycházejí z jiných důkazních pramenů než výpovědí poškozených.
Námitkami vyjádřenými v ústavní stížnosti se zabýval již státní zástupce okresního státního zastupitelství a v napadeném usnesení dospěl k závěrům, které jsou k právě řečenému konformní; není důvod nesdílet úsudek, že uvažované nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání z rámce požadavků zakotvených pro ně v §160 odst. 1 tr. řádu nevybočují, zejména ne "extrémně", a "zjevnou libovůli v rozhodování" nepředstavují očividně rovněž. Nelze ani přisvědčit stěžovatelovu názoru, že samo usnesení státního zástupce postrádá z hlediska ústavněprávního potřebné odůvodnění (§134 odst. 2, §160 odst. 1 tr. řádu); státní zástupce se vyjádřil ku stěžovatelem předestřeným námitkám v rozsahu, v němž to podle povahy věci a stadia, v níž se řízení nacházelo, přicházelo v úvahu (srov. sp. zn. II. ÚS 258/02).
Je tudíž namístě závěr, že obsah napadeného usnesení nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nebo čl. 6 Úmluvy, natožpak jiných práv, chráněných ústavním pořádkem. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Stěžovateli se připomíná, že byl-li by posléze obžalován, je mu ku případnému procesnímu zpochybnění trestního obvinění k dispozici celé další trestní řízení, včetně eventuálních opravných prostředků v režimu obecného soudnictví.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2009
Jan Musil
předseda senátu