ECLI:CZ:US:2009:3.US.2788.08.1
sp. zn. III. ÚS 2788/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. L., zastoupené JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008, č.j. 8 Tdo 931/2008-418, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 2. 2008, č.j. 3 Tmo 5/2008-361, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 2007, č. j. 2 Tm 59/2007-215, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 1 a 2 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka byla v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích uznána vinnou proviněním týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. a podle §215a odst. 1, §24 odst. 1 písm. g) zákona č. 218/2003 Sb., zákona o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších změn (dále jen "zákona č. 218/2003 Sb."), a za použití jeho §31 odst. 1 odsouzena k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání šesti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu stanovenou podle §33 odst. 1 téhož zákona v trvání jednoho roku.
O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích tak, že je podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl, a následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
V jednotlivostech stěžovatelka poukázala na to, že
1. Odvolací soud porušil "princip kontradiktornosti", "rovnost účastníků" a "práva obhajoby" tím, že aniž by byly splněny zákonné podmínky pro postup analogický k §55 tr. řádu, výslech poškozené R. L. (její matky) probíhal ve zvláštní místnosti, ze které byla výpověď přenášena pomocí audiotechniky, a ona tak nemohla "sledovat bezprostřední reakce matky, reagovat na ně", příp. "provádět kontrolu průběhu výslechu". Jelikož prý "poškozená v minulosti několikrát kontaktovala" jejího otce a s ní se setkala i "v rámci rozvodového řízení", pak podle jejího názoru "nic nenasvědčuje tomu, že by měla z obou strach, nebo, že by jí dokonce měla hrozil nějaká újma".
2. V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byl "proveden de facto jediný důkaz, který svědčil v její neprospěch", a to výpověď poškozené a dále jen nepřímá svědectví, založená na tom, co svědci od poškozené slyšeli. Soud měl "i bez návrhu stran" provést "dostupné důkazy", které by výpověď poškozené "znevěrohodnily", a jež by se týkaly neoprávněného nakládání poškozené s tehdy ještě společným majetkem v rámci společného jmění manželů (jejích rodičů) a jeho dispozice ve prospěch svědků, jejichž výpovědi byly (byť se souhlasem tehdejšího obhájce) v řízení před soudem pouze čteny, dále i otázek týrání nezletilé L. ze strany její matky (poškozené), jejích dluhů na výživném, života poškozené nad její poměry - resp. jejích nesplácených půjček, alkoholismu a mimomanželských známostí. Obecné soudy tím nedostály povinnostem vyplývajícím z ustanovení §125 odst. 1 a §2 odst. 5 tr. řádu, jelikož neprovedly "podrobné dokazování zejména k poměrům v rodině a zejména k poměrům poškozené".
3. Skutek "byl nesprávně podřazen pod skutkovou podstatu provinění podle §215a odst. 1 tr. zák.", ačkoli nebyl podle stěžovatelky naplněn zákonný znak týrání, "který se současně vyznačuje určitou mírou trvalosti a dosahuje takové míry intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat u poškozené osoby stav těžkého příkoří, psychických nebo fyzických útrap".
4. Obecné soudy konečně nesprávně hodnotily společenskou nebezpečnost souzeného jednání, když nevzaly v potaz, že v jejím případě šlo o "reakci" na "několikaleté týrání ze strany matky alkoholičky".
Ve vyjádřeních k ústavní stížnosti (jež byla stěžovatelce intimována) daly obecné soudy najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná; poukazovaly na to, že s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti se již dříve (v jimi vedených řízeních) vypořádaly, a uzavřely, že ústavní stížnost nepokládají za důvodnou.
Stěžovatelka v replice soudům opětovně oponovala a dala najevo, že ústavní stížnost nadále za důvodnou považuje.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
Stěžovatelčiny námitky jsou obsahově diferencované; první skupinu představují námitky směřující především proti provádění a hodnocení důkazů, respektive námitky proti skutkovým zjištěním obecných soudů a jejich nedostatku (pod body č. 1 a 2), druhou pak (zejména) proti hmotněprávnímu posouzení skutku (pod body č. 3 a 4).
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazováním doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že výtky procesní provenience neobstojí.
Odvolací soud analogické použití §55 odst. 2 tr. řádu výstižně odůvodnil jak logicky, tak účelovým kontextem. Není přesvědčivého argumentu proti výkladovému východisku, jež spočívá v důrazu (též se zřetelem k závěrům soudního znalce v oboru klinické a forenzní psychologie PhDr. Mgr. V. L., podle něhož se u poškozené projevují "symptomy tzv. týrané osoby") na to, že je "v zájmu zajištění ničím neovlivněného podání svědectví" poškozenou (která se "s viditelným úsilím vyhýbá setkání se svým manželem i se svou dcerou"), aby nepřišla do kontaktu s osobami, které jsou stíhány pro úmyslnou trestnou činnost "spáchanou k její škodě". S poukazem na §64 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. odvolací soud pak tento režim výslechu odůvodnil i tím, že "mladistvá obžalovaná" za této situace nemusela být vykazována z jednací síně, mohla být přítomna celému takto prováděnému výslechu poškozené při veřejném zasedání o podaném odvolání, měla možnost přímo klást svědkyni otázky a na její výpověď bezprostředně reagovat.
Řečené nikterak nekoliduje s rozhodovacími důvody - v posuzované věci přiměřeně uplatnitelnými - nálezů ze dne 3. 3. 1999, sp. zn. III. ÚS 210/98, N 33/13 SbNU 241, a ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 499/04, N 36/40 SbNU 303, v nichž se Ústavní soud zabýval podmínkami postupu podle §55 odst. 2 tr. řádu se zřetelem k otázce subsidiarity výslechu utajených svědků, jakož i nezbytností minimalizace omezení práv obhajoby.
Ve vztahu k námitce, že obecné soudy své rozhodnutí založily "de facto jen na výpovědi poškozené", přičemž její věrohodnost je pochybná, postačí poznamenat, že není důvod k úsudku, že nebyla hodnocena adekvátně, resp. v mezích §2 odst. 6 tr. řádu, a učiněným závěrům nalézacího soudu z výše vymezených specifických hledisek ústavně právního přezkumu nelze nic vytknout.
Stěžovatelka opomíjí především okolnost, že vycházet z výpovědi poškozené, bylo (též se zřetelem k charakteru a povaze trestné činnosti "odehrávající se v soukromí") myslitelné - právě - coby výraz určitého hodnocení provedeného důkazu, při současném posouzení osobnosti poškozené soudním znalcem, jakož i průkazu utrpěných zdravotních poškození.
Zbývá se zabývat ústavní stížností v části, v níž stěžovatelka napadá rozhodnutí obecných soudů co do roviny hmotněprávního posouzení věci.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se v rovině právního posouzení věci (jiná dotčení základních práv podle obsahu ústavní stížnosti již nepřicházejí v úvahu a stěžovatelka je ani netvrdí) nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Oproti očekáváním stěžovatelky protiústavnost v uvedeném smyslu v dané věci (této její části) dovodit nelze rovněž.
Není spolehlivého argumentu proti závěru, že skutková podstata provinění týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. a §6 zákona č. 218/2003 Sb. je naplněna jednáním, jež podle zjištění obecných soudů záleželo v tom, že stěžovatelka poškozenou "... opakovaně slovně urážela, zastrašovala a ponižovala s vědomím svého otce P. L. ..., a to různými vulgarismy a nadávkami ..., vyhrožovala jí fyzickou likvidací a ublížením na zdraví, a to například tím, že ji zlikviduje a zabije, hrozila jí spálením horkou žehličkou, nožem s tím, že ji jednou podřeže, křičela na ni, ať navalí výplatu nebo ať se nevrací. Naváděla proti matce i svoji mladší sestru L., ..., s tvrzením, že je matka blázen, že je kráva a že ji nemusí poslouchat, přikazovala jí, co má žehlit a co ne, co si může dovolit vyprat a co ne, jaké bude nosit ponožky a jaké ne, apod., rovněž svou matku fyzicky napadla, když ji v jednom případě strčila až upadla na zem a v jednom případě ji uhodila do tváře a dala jí facku, jednal-li hrubým způsobem s matkou její otec P. L., smála se a matce nepomohla". Jestliže již soud prvního stupně měl přitom za zjištěné, že "mladistvá si byla vědoma nezákonnosti svého počínání, vědomě matce ubližovala po delší dobu, stupňovala v ní pocit křivdy a beznaděje a přitom své jednání vnímala zcela nekriticky", pak ani tvrzení, že napadenými rozhodnutími bylo opomenutím materiální stránky daného provinění stěžovatelce upřeno (porušeno) právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), nelze mít za opodstatněné.
K právnímu posouzení věci se podrobně a přesvědčivě (a v souladu se svojí ustálenou rozhodovací praxí) též vyjádřil dovolací soud (včetně odkazu na zatím nepublikované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, schválené do Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu na jednání trestního kolegia dne 24. 6. 2008), a jím uplatněným právním názorům není důvod (natožpak z ústavněprávního hlediska) cokoli vytýkat.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2009
Jan Musil
předseda senátu