ECLI:CZ:US:2009:3.US.3071.08.1
sp. zn. III. ÚS 3071/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. T., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Tomáškem, advokátem se sídlem v Plzni, Sady 5. května 46, proti usnesení Policie České republiky, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, služba kriminální policie a vyšetřování, expozitura Plzeň ze dne 20. 3. 2008 č. j. OKFK-6/TČ-2008-25 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2008 sp. zn. 3 To 39/2008, za účasti Policie České republiky a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, a za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností splňující náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základních práv, garantovaných článkem 11 a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo dojít k porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, je stěžovatel v současnosti trestně stíhán pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zákona, a to v rámci trestního řízení vedeného Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality Policie ČR, expozitura Plzeň pod č. j OKFK-6/TČ-2008-25. Trestného činu se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tím, že jako účetní dodával jiným obviněným fiktivní faktury, za něž měl inkasovat minimálně 2.011.360,- Kč.
Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl policejní orgán na základě předchozího souhlasu státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze o zajištění spoluvlastnických podílů stěžovatele na nemovitostech v obci Přeštice, okres Plzeň-jih, do výše 2.011.360,- Kč jako tzv. náhradní hodnoty dle §79f tr. řádu. Okamžikem doručení ústavní stížností napadeného usnesení byla stěžovateli zakázána jakákoliv majetková dispozice s nemovitostmi v usnesení policejního orgánu označenými. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou však Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím jako nedůvodnou dle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu se zákonem, neboť nejsou splněny podmínky použití zajišťovacího institutu dle §79f tr. řádu. Napadená usnesení dle názoru stěžovatele postrádají náležité odůvodnění, přičemž argumentace orgánů veřejné moci je vnitřně rozporná. Nejsou uvedeny konkrétní důkazy, svědčící o nutnosti zajištění majetku stěžovatele, nýbrž je toliko povšechně odkazováno na obsah spisu. Samo zajištění majetku nelze dle názoru stěžovatele považovat za opatření přiměřené, a to i vzhledem k předpokládanému delšímu trvání trestního řízení, které se zatím nachází v předsoudním stadiu. Stěžovatel má zato, že se napadená usnesení nijak nevypořádávají se vztahem obvyklé ceny zajištěné náhradní hodnoty k údajnému výnosu z trestné činnosti, ani s existencí tohoto výnosu poukazem na konkrétní důkazy. Nevěnují pozornost ani otázce, zda údajný výnos z trestné činnosti již byl spotřebován. Stěžovatel dále zdůraznil, že ač k zajištění majetku formálně došlo jen do výše částky 2.011.360,- Kč, prakticky došlo k zajištění celých shora uvedených spoluvlastnických podílů na nemovitostech, což vyplývá i ze zápisu v katastru nemovitostí. Takový postup porušuje dle stěžovatele jak jeho právo na ochranu majetku dle článku 11 odst. 1 Listiny, tak i zásadu uvedenou v článku 2 odst. 3 Ústavy ČR a článku 2 odst. 2 Listiny.
II.
Ústavní soud si dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení, která posléze zaslal stěžovateli k replice. Policejní orgán ve svém vyjádření uvedl řadu konkrétních skutečností, jež vyšly najevo během stadia prověřování a jež dle závěrů policejního orgánu nasvědčují tomu, že se stěžovatel začal zbavovat svého majetku a peněz, aby tak předešel jeho případnému zajištění, protože si byl nepochybně vědom, že významná část jeho jmění pochází z trestné činnosti. K zajištění náhradní hodnoty dle §79f tr. řádu ve formě majetkových podílů na předmětných nemovitostech bylo Policií ČR přistoupeno proto, že stěžovatel v době prováděného zajišťování výnosů již nedisponoval žádnými penězi v bankách v ČR a bylo nebezpečí, že se stěžovatel pokusí zcizit i zbývající podíl na předmětných nemovitostech, jakmile bude zahájeno trestní stíhání jeho osoby jako obviněného. Dle vyjádření policejního orgánu byly zajištěny celé spoluvlastnické podíly stěžovatele, protože v době zajištění byla cena těchto podílů odhadována na 2.000.000,- CZK. V této ceně byly zohledněny ceny obdobných nemovitostí v místě a čase, dále skutečnost, že jde o spoluvlastnický podíl na nemovitostech a že na nemovitostech vázne zástavní právo smluvní ve prospěch Hypoteční banky, a. s. Ceny nemovitostí se v čase mění a v současné době s nastupující finanční krizí se může dle názoru policejního orgánu stát, že bude cena za uvedený podíl na předmětných nemovitostech klesat. Vzhledem k faktu, že stále probíhají výslechy svědků ve věci, není dle policejního orgánu vyloučeno, že trestní stíhání stěžovatele bude rozšířeno pro další útoky a bude prokázán i nárůst výnosů, které získal v rámci trestné činnosti.
Státní zástupce vrchního státního zastupitelství ve svém vyjádření především zdůraznil, že hodnota zajištěné nemovitosti je úměrná předpokládanému finančnímu prospěchu stěžovatele z vyšetřované trestné činnosti. Vzhledem k časovému odstupu několika let od doby, kdy měl stěžovatel tento prospěch získat, do doby, kdy došlo k zajištění náhradní hodnoty, již dle státního zástupce nelze fakticky zjistit, jak se získanými prostředky stěžovatel naložil, a je tak s dostatečnou mírou pravděpodobnosti odůvodněn předpoklad, že tyto finanční prostředky byly spotřebovány. Vzhledem k tomu, že nebylo možno realizovat odnětí či zajištění uvedených finančních prostředků na bankovním účtu stěžovatele, bylo přistoupeno k zajištění náhradní hodnoty, neboť tento institut připadal za dané situace v úvahu v zásadě jako jediný možný.
Rovněž Vrchní soud v Praze označil ústavní stížnost za nedůvodnou a v zásadě pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Stěžovatel ve své replice na vyjádření účastníků fakticky toliko setrval na svých argumentech, uvedených v odůvodnění ústavní stížnosti.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska námitek stěžovatele a po vyhodnocení dalšího spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo průběžného dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do jejich pravomoci je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími obecných soudů porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře neustále zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace svých zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování obecných soudů ve věci dočasného zajištění majetkových hodnot dle ust. §79a a násl. tr. řádu. Ústavní soud při rozhodování o individuálních ústavních stížnostech směřujících proti těmto rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení ve věcech sp. zn. II. ÚS 267/03, I. ÚS 331/04, I. ÚS 155/06, I. ÚS 105/07, II. ÚS 2475/08 a mnohá další, dostupná v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS).
Základní zásady pro aplikaci předmětných zajišťovacích institutů a východiska pro posouzení ústavní konformity takové aplikace orgány činnými v trestním řízení Ústavní soud shrnul jednak v usneseních sp. zn. II. ÚS 267/03 a sp. zn. I. ÚS 105/07, a dále v nálezech II. ÚS 642/07, III. ÚS 1396/07. V těchto rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil předběžný charakter zajišťovacích opatření, jejich smysl, nutnost jejich přiměřenosti (proporcionality) a náležitého odůvodnění příslušných rozhodnutí. Ústavní soud zároveň kladl důraz na to, že v rámci řízení o ústavní stížnosti není možné přezkoumávat skutkový stav věci, neboť by to znamenalo faktické předjímání meritorního rozhodnutí v trestním řízení ze strany Ústavního soudu. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§79a a násl. tr. řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění majetku je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci, nikoli soudu Ústavního. Ústavní soud zároveň konstatoval, že pro závěry obecných soudů o tom, zda jsou dány konkrétní okolnosti, odůvodňující zajištění majetkových hodnot dle citovaných ustanovení tr. řádu, lze z podstaty věci požadovat toliko určitý vyšší stupeň pravděpodobnosti, nikoli nepochybnost ve smyslu ust. §2 odst. 5 věta první tr. řádu, požadovanou pro rozhodnutí o vině. Svou kasační pravomoc Ústavní soud tudíž uplatnil zejména tam, kde zásah do majetkových práv dle ust. §79a a násl. vykazoval s přihlédnutím ke všem okolnostem znaky nepřiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. Ústavní soud měl při posuzování proporcionality zásahu na zřeteli především hledisko časové a ke kasaci napadených rozhodnutí obecných soudů se uchýlil v těch případech, kdy konkrétní trestní řízení setrvávalo za současného použití zajišťovacích institutů extrémně dlouhou dobu ve stadiu předsoudním (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 642/07, III. ÚS 1396/07).
Výše uvedené zásady vyjádřené v judikatuře Ústavního soudu ohledně jiných zajišťovacích institutů dle §79a a násl. tr. řádu lze vztáhnout i na aplikaci poměrně nového ust. §79f tr. řádu. Podle tohoto ustanovení "nelze-li dosáhnout vydání nebo odnětí věci (§78 a 79) nebo nelze-li zajistit peněžní prostředky na účtu (§79a a 79b), zaknihované cenné papíry (§79c), nemovitost (§79d) nebo jinou majetkovou hodnotu (§79e), které jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti, může být místo nich zajištěna náhradní hodnota, která odpovídá, byť jen zčásti, jejich hodnotě; přitom se postupuje obdobně podle příslušných ustanovení upravujících jejich vydání, odnětí nebo zajištění (§78 až 79e)".
Ustanovení o zajištění tzv. náhradní hodnoty bylo doplněno do trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 253/2006 Sb. (s účinností od 1. 7. 2006), jež reaguje na požadavek Rámcového rozhodnutí Rady ze dne 22. července 2003, č. 2003/577/SVV, o výkonu příkazů k zajištění majetku nebo důkazních prostředků v Evropské unii (OJ L 196/47), jakož i na požadavek Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (v České republice publikována sdělením MZV pod č. 33/1997 Sb.) zajišťovat a následně konfiskovat nejen majetek, který je výnosem z trestné činnosti, ale v případě, že z nejrůznějších důvodů nelze zajistit výnos z trestné činnosti (např. z důvodu zničení, zužitkování apod.), zajistit a následně konfiskovat ekvivalent takového výnosu (blíže viz Šámal a kol. Trestní řád, Komentář, 6. vydání, C.H. Beck, 2008, str. 661 až 662).
Ústavní soud se aplikací ust. §79f tr. řádu podrobně zabýval již v usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08, dostupném v on-line databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS. Ústavní soud konstatuje, že závěry, jež v citovaném usnesení vyslovil, dopadají plně i na věc aktuálně projednávanou. V usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 Ústavní soud poukázal na dočasnou povahu institutu zajištění náhradní hodnoty dle ust. §79f tr. řádu. Dochází-li dle tohoto ustanovení k zajištění majetkových hodnot, děje se tak procesními úkony zatímní a zajišťovací povahy, které nepředstavují konečné rozhodnutí ve věci. Nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zdůraznil, že trvání důvodů k uplatnění institutu zajištění náhradní hodnoty, jeho potřebnost a odůvodněnost, zkoumají orgány činné v trestním řízení ex offo, přičemž trestní řád zároveň dává vlastníkům zajištěných hodnot dostatečné procesní prostředky k ochraně jejich práva.
V návaznosti na starší, výše citovanou judikaturu Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 vyjádřil názor, že v případě zajištění tzv. náhradní hodnoty dle §79f tr. řádu by šlo o zásah do ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod až tehdy, pokud by nebyla splněna podmínka, že zajištění náhradní hodnoty musí trvat jen po nezbytně nutnou dobu, a to za situace, kdy je zajištění náhradní hodnoty vzhledem k dosažení účelu trestního řízení nutné. Ústavní soud zdůraznil, že trvání zajištění náhradních hodnot musí splňovat požadavek přiměřenosti. Pokud by k zásahu do vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásahy do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny a Ústavní soud by byl nucen konstatovat jeho porušení. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (srov. i nález sp. zn. IV. ÚS 689/05, dostupný v databázi rozhodnutí NALUS).
I v projednávané věci je předně třeba konstatovat, že dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení nepředstavují neodčinitelné zásahy do základních práv stěžovatele. Ve vztahu k předmětným nemovitostem došlo pouze k omezení výkonu některých práv z vlastnického práva vyplývajících, přičemž ze spojení ust. §79f tr. řádu s a ust. §79d odst. 8 tr. řádu vyplývá, že stěžovateli je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Nesouhlasí-li stěžovatel s dalším trváním zajištění svého majetku, může opakovaně uplatňovat tento procesní prostředek k ochraně svých práv. Toto konstatování je pro posouzení ústavněprávní relevance námitek stěžovatele zcela klíčové, neboť ústavní stížnost jako prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce má charakter subsidiární a přichází v úvahu jen tam, kde již zásah do práva stěžovatele nelze zvrátit jiným zákonem předvídaným způsobem.
Pokud jde o námitky stěžovatele skutkového charakteru, nemůže se jimi Ústavní soud z důvodů vyjádřených ve výše citované judikatuře zabývat. Ústavní soud rovněž není povolán v rovině jednoduchého práva korigovat každé pochybení orgánů činných v trestním řízení, protože mu nepřísluší role superrevizního orgánu, průběžně sledujícího trestní proces. Přezkum rozhodnutí a postupu orgánů veřejné moci v případech, jako je věc právě projednávaná, lze tudíž zaměřit toliko na zjištění, zda v dané věci nedošlo ze strany příslušných orgánů k hrubým excesům či k projevům vyslovené libovůle. Přitom je třeba mít na zřeteli, že při aplikaci ust. dle §79a a násl. tr. řádu se primárně posuzuje konkurence dvou tvrzených ústavně chráněných hodnot (práva na ochranu vlastnictví a dosažení účelu trestního řízení), přičemž orgánům činným v trestním řízení je třeba přiznat určitý prostor pro zhodnocení všech okolností konkrétního případu, neboť tyto orgány nemohou v počátečních fázích trestního řízení o použití zajišťovacích institutů rozhodovat na základě nepochybné jistoty, ale toliko určité vyšší míry pravděpodobnosti skutkového stavu. Z tohoto důvodu nelze rovněž na odůvodnění rozhodnutí tohoto typu klást přemrštěné požadavky.
V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci jsou sice odůvodněna velmi stručně a stylisticky nedbale, uvádějí však všechny okolnosti, podstatné pro postup dle ust. §79f tr. řádu. Policejní orgán v napadeném usnesení poukázal na výsledky doposud provedeného šetření (zejména výslechy a podání vysvětlení daňových subjektů, použití operativně pátracích prostředků), z nichž vyplývá, že peněžní částky, které měl stěžovatel trestnou činností nabýt (ve výši nejméně 2 miliony Kč), byly již spotřebovány, čímž je splněn základní předpoklad pro zajištění tzv. náhradní hodnoty dle ust. §79f tr. řádu. Policejní orgán blíže nerozebírá konkrétní skutečnosti, jež jej k tomuto závěru vedly. Ústavní soud však zároveň konstatuje, že na rozdíl od meritorních rozhodnutí lze u rozhodnutí mezitímního rázu v konkrétních případech tolerovat, odkáže-li rozhodující orgán ohledně konkrétních důkazů na obsah spisu. V projednávané věci Ústavní soud přihlédl i k podrobnému odůvodnění postupu dle ust. §79f tr. řádu, jež orgány činné v trestním řízení uvedly ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti, a jež stěžovatel po stránce faktické správnosti ve své replice nijak nezpochybnil. Vyjádřením účastníků lze rovněž přisvědčit, pokud jde o argumentaci týkající se výše zajištění. Zajišťovaná náhradní hodnota dle §79f tr. řádu musí, byť jen zčásti, odpovídat majetkovým hodnotám uvedeným v tomto ustanovení (např. dosud zjištěnému prospěchu z trestné činnosti). To znamená, že náhradní hodnota nesmí být s těmito majetkovými hodnotami v nápadném nepoměru (srov. Šámal a kol. Trestní řád, Komentář, 6. vydání, C.H. Beck, 2008, str. 662). Takovýto nápadný nepoměr v projednávané věci dán zjevně není.
Vzhledem k těmto skutečnostem byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu