ECLI:CZ:US:2009:3.US.3124.08.1
sp. zn. III. ÚS 3124/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. E. H., zastoupené Mgr. Kateřinou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ostrovní 30, proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 10. 10. 2008, č.j. 0 Nt 44/2008-4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), jež směřuje proti usnesení označenému v záhlaví, stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením policejního orgánu (Okresního ředitelství Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování v Rakovníku) ze dne 11. 9. 2008, č.j. ORRA-1010-123/TČ-2007-80, byla stěžovatelce uložena pořádková pokuta ve výši 30 000 Kč proto, že na opakovanou výzvu k vydání věci podle §78 tr. řádu nevydala věc důležitou pro trestní řízení (fakturu ze dne 29. 12. 2003 vztahující se k prověřovanému zdanitelnému plnění poskytnutému společností VOLVIA INTERCONTINENTAL, s. r. o., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 65, nyní EF COMPANY, s. r. o., kde je stěžovatelka "jediným jednatelem a jediným společníkem", společnosti PHARMATRADE, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Jihozápadní IV 1116/11). Napadeným usnesením Okresní soud v Rakovníku podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stěžovatelčinu stížnost zamítl jako nedůvodnou.
V jednotlivostech stěžovatelka namítla, že
1. Okresní soud v Rakovníku v ústavní stížností napadeném usnesení opomenul vyložit, proč nepřevzal sdělení, že "důvody", na základě kterých jí byla uložena pořádková pokuta, "nejsou dány", jež byly obsaženy v jeho dřívějším usnesení ze dne 11. 7. 2008, č. j. 0 Nt 26/2008-8, jímž naopak zrušil usnesení téhož policejního orgánu ze dne 18. 6. 2008, č. j. ORRA-1010-70/TČ-2007-80 (kterým jí byla též uložena pořádková pokuta ve výši 30 000 Kč), a současně rozhodl, že se pořádková pokuta neukládá.
2. Nebyla "povinným subjektem", jelikož s ní "nebylo jednáno jako s osobou oprávněnou jednat za společnost, nýbrž jako s fyzickou osobou, která nemá žádný právní vztah k výše uvedené společnosti", v důsledku čehož postup policejního orgánu a stížnostního soudu podle jejího názoru stojí v rozporu s nosnými důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 13/99.
3. Policejní orgán usnesením ze dne 11. 9. 2008 uložil pořádkovou pokutu za nevydání specifikovaných "účetních dokladů vztahujících se ke zdanitelnému plnění ze dne 29. 12. 2003", tedy "zcela jiných dokladů", než které byly požadovány výzvou k vydání věci ze dne 6. 8. 2008.
4. Jelikož požadované věci "u sebe neměla a ani mít nemohla" a "ze zákona ji nevyplývá žádná povinnost mít veškeré výše uvedené požadované věci u sebe", nebyly naplněny podmínky pro vydání věci podle §78 odst. 1 tr. řádu; ostatně nedisponovala "celým účetnictvím společnosti VOLVIA INTERCONTINENTAL, s. r. o. a PHARMATRADE, spol. s r. o.", jehož vydání požadovala "nprap. Ing. V. při jednání ze dne 20. 5. 2008", která tuto výzvu neučinila "formou opatření", a aniž by měl být vyhotoven "předávací protokol týkající se předmětného účetnictví".
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti okresní soud toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se orgány činné v trestním řízení vytýkaným postupem v přípravném řízení dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, jak je stěžovatelkou tvrzeno.
´
Ústavní soud dospěl k závěru, že tomu tak není.
Ústavní soud posuzuje pořádkovou pokutu jako prostředek, který umožňuje zajistit nerušený a důstojný průběh procesních úkonů trestního řízení; při jeho aplikaci je však vždy nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 31/05). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/04 Ústavní soud konstatoval, že pořádkové pokuty jsou sankcí za deliktní jednání; jsou stanoveny zákonem a zamýšleny jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci, pročež je lze klást (zpravidla, resp. s odpovídajícími modifikacemi) na roveň rozhodnutím o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 28/98). V nálezu sp. zn. III. ÚS 766/2000 Ústavní soud dovodil, že proto musí být vždy nepochybně a jednoznačně prokázáno, že nastaly okolnosti vyjmenované v ustanovení §66 odst. 1 tr. řádu, aby uložení pořádkové pokuty orgánem činným v trestním řízení neodporovalo principu ústavní ochrany lidských práv a svobod.
Z judikatury Ústavního soudu se tedy podává, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty je - obecně - způsobilé do základních práv a svobod účastníků řízení zasáhnout, a tak se dále podává kupříkladu z rozhodnutí ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 28/98, IV. ÚS 13/99, I. ÚS 211/99, II. ÚS 118/01 a Pl. ÚS 15/04.
V posuzované věci však v těchto rozhodnutích dovozené derogační důvody stěžovatelce nesvědčí.
Usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 11. 7. 2008, č.j. 0 Nt 26/2008-8, se totiž týkalo odlišného (výše specifikovaného) usnesení policejního orgánu; stěžovatelka konkrétní důvody, proč by se jeho rozhodovací důvody měly uplatnit v posuzované věci, neuvedla, a ani Ústavní soud je neshledává.
Ústavní stížností napadené usnesení okresního soudu - za druhé - nikterak nekoliduje s nosnými důvody nálezu ze dne 9. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 13/99, N 120/15 SbNU 151, v němž Ústavní soud konstatoval, že pořádkovou pokutu (§66 trestního řádu) lze uložit pouze tomu subjektu, který byl vyzván ke splnění určité povinnosti, a jehož povinnost vyhovět výzvě orgánů činných v trestním řízení odpovídá jeho oprávnění disponovat požadovanými údaji. Že by stěžovatelce takové oprávnění uvnitř její společnosti nesvědčilo, se nikterak nepodává.
Za třetí, z formální okolnosti, že výzva policejního orgánu ze dne 6. 8. 2008 byla adresována stěžovatelce coby jedinému společníku a jedinému jednateli společnosti EF COMPANY, s. r. o., a nikoli přímo této právnické osobě, nelze vyvodit nic, co by zásadně problematizovalo v řízení vydaná rozhodnutí; k povinnostem jednatele ve vztahu k zajištění řádného vedení předepsané evidence a účetnictví srov. ustanovení §135 odst. 1 obch. zák. Aniž by bylo nutné otevřít obecnou otázku, koho vyzývat k vydání věci v situaci, kdy tento záměr směřuje vůči právnické osobě, resp. do jejích vnitřních poměrů, je v dané věci - se zřetelem ke specifickému postavení stěžovatelky ve společnosti - mimo jakoukoli pochybnost, že to byla opodstatněně ona, na niž se policejní orgán s výzvou k vydání obracel.
Konstatováním, že se pokuta uděluje pro nevydání "konkrétních účetních dokladů vztahujících se ke zdanitelnému plnění ze dne 29. 12. 2003" (podle jejich obsahu poskytnutému společností VOLVIA INTERCONTINENTAL, s. r. o., nyní EF COMPANY, s. r. o., společnosti PHARMATRADE, spol. s r.o.), policejní orgán - pro stěžovatelku (vzhledem k jejímu výše vymezenému právnímu postavení ve společnosti EF COMPANY, s. r. o.) bezpochyby srozumitelně - parafrázoval obsah své výzvy ze dne 6. 8. 2008 k vydání smlouvy ze dne 6. 1. 2003 (uzavřené mezi výše uvedenými obchodními společnostmi o umístění reklamního panelu na závodišti LEVÍN) a "dokladů, které se vztahují k uvedenému plnění", tj. faktury vystavené dne 29. 12. 2003 k prověřovanému zdanitelnému plnění, které se mělo uskutečnit podle předmětné smlouvy ze dne 6. 1. 2003. Lze tedy uzavřít, že ani tato - čtvrtá - námitka stěžovatelkou neobstojí.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2009
Jan Musil
předseda senátu