ECLI:CZ:US:2009:3.US.375.09.1
sp. zn. III. ÚS 375/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. března 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Obce Veselíčko, se sídlem 751 25 Veselíčko, IČ: 00302198, právně zastoupené JUDr. Zdeňkem Novákem, advokátem se sídlem Čechova 2, Přerov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 23. října 2008 č. j. 70 Co 414/2008-290, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. 2. 2009, napadá stěžovatelka usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 23. 10. 2008 č. j. 70 Co 414/2008-290, a tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a právo na projednání věci před soudem podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") stěžovatelka vytýká, že rozhodl o jejím odvolání proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 3. 7. 2008 č. j. P 274/2002-281, jímž zprostil J. Š. funkce opatrovníka nemocného D. P., který byl zbaven způsobilosti k právním úkonům a ustanovil jeho opatrovníkem stěžovatelku, aniž v této věci nařídil ústní jednání, v jehož průběhu by mohla stěžovatelka případně "doplnit svá tvrzení ohledně nesprávně zjištěného skutkového stavu a nesprávného právního posouzení celé věci". Povinnost projednat odvolání stěžovatelky podle jejího názoru vyplývá z ustanovení §214 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále je "o. s. ř.").
Odvolací soud se prý řádně nevypořádal s odvolacími námitkami stěžovatelky, která především argumentovala tím, že pro tuto funkci by byla vhodnějším opatrovníkem Psychiatrické léčebna ve Šternberku, která je jako příspěvková organizace lépe materiálně a personálně vybavena k takové funkci, neboť by ji mohla vykonávat s odbornou péčí a v souladu se zájmy opatrovance. Odvolací soud se podle názoru stěžovatelky v odvolacím řízení náležitě nezabýval důvody, které by mohly vést k ustanovení jiného opatrovníka, včetně vyžádání vyjádření Psychiatrické léčebny a postupoval "striktně" podle ustanovení §27 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OZ").
Za porušení práva na spravedlivý proces, resp. za "zjevnou nezákonnost" označuje stěžovatelka rovněž "použití neexistující právní úpravy" v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud v odůvodnění údajně odkázal na již neplatný právní předpis - zákon č. 367/1990 Sb. o obcích, který byl zrušen k 20. 11. 2000 a nahrazen zákonem č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Ze všech výše uvedených skutečností stěžovatelka dovozuje, že odvolací soud se předmětnou věcí dostatečně nezabýval a v napadeném usnesení se nevypořádal se všemi skutkovými okolnostmi případu.
II.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 23. 10. 2008 č. j. 70 Co 414/2008-290 ve věci D. P. (dále jen "opatrovance"), o změně opatrovníka k odvolání stěžovatelky rozhodl tak, že usnesení okresního soudu ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.).
Za použití ustanovení §27, odst. 2, odst. 3 OZ a s odvoláním na ustanovení §192 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. potvrdil odvolací soud správnost ustanovení stěžovatelky do funkce opatrovníka a zdůraznil, že pro jiné osoby, ať již fyzické nebo právnické, je ustanovení do této funkce podmíněno jejich souhlasem, což neplatí v případě orgánu místní správy; protože nikdo z příbuzných opatrovance nechtěl tuto funkci přijmout a vykonávat a žádná další osoba, která by ustanovení do této funkce byla ochotna přijmout, nebyla zjištěna, nezbylo, než ustanovit tzv. veřejného opatrovníka - orgán místní správy.
Odvolací soud současně uvedl, že navrhovaná Psychiatrická léčebna ve Šternberku být opatrovníkem v daném případě nemůže, neboť opatrovanec v ní byl dočasně umístěn na základě rozhodnutí soudu, který nařídil ochranné psychiatrické léčení, takže by mohlo z tohoto důvodu dojít ke střetu zájmů. Současně zdůraznil, že v tomto zařízení je umístěn opatrovanec jen dočasně, přičemž ze zprávy ošetřujícího lékaře vyplývá, že stav opatrovance je stabilizovaný, takže může být z tohoto zařízení propuštěn, případně umístěn jinam.
Námitky stěžovatelky shledal odvolací soud proto jako nedůvodné, neboť její nesouhlas, odůvodněný výhružným chováním opatrovance a poukaz na nedostatek zaměstnanců či finančních prostředků pro výkon této funkce není v tomto případě právně relevantní.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Úvodem je třeba připomenout, že problematikou ustanovování obcí do funkce opatrovníka se Ústavní soud zabýval ve své judikatuře opakovaně (např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 301/01 a v nálezu ze dne 2. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 27/2000, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz).
I když v posledně uvedeném nálezu Ústavní soud vyjádřil názor, že obec jako subjekt soukromého práva má jako každá jiná osoba právo se k převzetí této funkce vyjádřit (tedy i záporně), platí výše uvedené v případě, že ji soud ustanovuje opatrovníkem osoby neznámého pobytu (§29 odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je obec ustanovena opatrovníkem osoby stižené duševní chorobou, tedy osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům nebo osoby, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena, povinnost převzít takovou funkci i proti vůli obce vyplývá přímo ze zákona (ustanovení §27 odst. 3 OZ).
Tuto diferenciaci povinností obce, které jí jsou ukládány sice v obou případech rozhodnutím soudu, ale pouze u osob duševně nemocných či nezletilých se tak děje přímo na základě zákona a v jeho mezích, převzal Ústavní soud i do pozdějších svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2001 sp. zn. II. ÚS 303/01, ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 717/01). Proto Ústavní soud nikdy neshledal za protiústavní, pokud byla obec ustanovena tzv. veřejným opatrovníkem osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům.
Ustanovení §27 odst. 3 OZ předpokládá, že uložení povinnosti "orgánu místní správy" vykonávat funkci opatrovníka předcházelo šetření soudu, zda nelze nalézt vhodnou osobu, zejména z řad příbuzných opatrovance, která by byla ochotna a schopna být opatrovníkem duševně nemocné osoby. Ke splnění tohoto předpokladu v projednávané věci došlo. Bylo zjištěno, že opatrovanec již nemá rodiče a jeho dvě sestry být opatrovníkem odmítly. Odvolací soud se však zabýval i námitkou stěžovatelky, zda by bylo možno ustanovit opatrovníkem Psychiatrickou léčebnu ve Šternberku a v této souvislosti dospěl k negativnímu závěru, jehož konkrétní okolnosti a důvody v odůvodnění ústavní stížností napadeném usnesení jasně a v úplnosti vyložil. Za situace, kdy lékařská prognóza vývoje duševní choroby opatrovance nevyloučila možnost jeho propuštění či přemístění do jiného ústavu či léčebného zařízení, by ustanovení do funkce opatrovníka právě a jen konkrétní specializované léčebny bylo nelogické a nefunkční, přičemž nelze upřít opodstatněnost závěru odvolacího soudu o možném střetu zájmů případného opatrovníka a opatrovance.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky ani ve skutečnosti, že odvolací soud o jejím odvolání rozhodl bez nařízeného ústního jednání, a tedy bez její přítomnosti. Bylo možno předpokládat, že by v odvolacím řízení stěžovatelka opakovala či doplňovala své námitky a tvrzení uvedená již v odvolání, které ostatně s ohledem na její povinnost vyplývající z ustanovení §27 odst. 3 OZ nemají zásadní právní relevanci.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že jako "orgán místní správy" přebírá povinnost a odpovědnost státu, který primárně odpovídá za to, že se po dobu omezení nezhorší postavení či "kvalita" právního jednání duševně nemocné osoby. V usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2007 sp. zn. II. ÚS 995/07 se Ústavní soud podrobně zabýval problematikou výkonu opatrovnictví obcemi, a to jak z pohledu příslušné právní úpravy a jejího vývoje, tak i ve vztahu k povinnostem obce vyplývajícím z její přenesené působnosti.
Protože ke správnosti těchto závěrů nemá Ústavní soud žádné výhrady ani s ohledem na námitky stěžovatelky uplatněné v projednávané věci, pro krátkost odůvodnění tohoto usnesení na ně zcela odkazuje.
Závěrem zbývá uvést, že stručné shrnutí a srovnání vývoje dřívější a současně právní úpravy problematiky výkonu opatrovnictví obcemi, o které se pokusil s odkazem na příslušnou judikaturu odvolací soud v odůvodnění svého usnesení, nelze považovat v žádném ohledu za nezákonnost či dokonce za neústavnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jak se mylně domnívá stěžovatelka.
Protože Ústavní soud nezjistil, že by odvolací soud napadeným usnesením, jakož i řízením, které mu předcházelo, porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky, ze všech výše vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu