ECLI:CZ:US:2009:3.US.50.08.1
sp. zn. III. ÚS 50/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti L. M., zastoupeného JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2007 sp. zn. 3 Tdo 510/2007, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 9 To 353/2006 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 3. 2006 sp. zn. 2 T 111/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky.
V ústavní stížnosti stěžovatel především namítl, že jeho vina je podložena jediným důkazem - odposlechem telefonního hovoru - který je podle jeho názoru důkazem nepoužitelným, neboť "příkazy k odposlechu nebyly vydány po právu". V podrobnostech pak uvedl, že 1) příkaz k odposlechu ze dne 29. 10. 2003 neobsahuje otisk úředního razítka soudu, 2) žádný z příkazů k odposlechu (ze dne 29. 10. 2003, stejně jako ze dne 19. 2. 2004) neobsahuje "řádnou právní kvalifikaci trestného činu" a neumožňuje proto jejich přezkum, 3) v příkazech k odposlechu není uvedena relevantní mezinárodní smlouva, která by Českou republiku zavazovala ke stíhání souzeného trestného činu; takovou smlouvou, "kterou je republika vázána v kontextu s ustanovením §88 trestního řádu", nemůže být soudem v odůvodnění rozhodnutí citovaná smlouva č. 70/2002 Sb.m.s., jelikož k čl. 7 a 8 této smlouvy Česká republika "přijala výhradu" (v této souvislosti považuje stěžovatel za významné, že soudy nevyřešily otázku, zda fotbalové utkání je či není obchodní činností, a ani to, zda je na místě posuzovat věc "z pohledu veřejného zájmu" či z pohledu "soukromoprávního", jestliže soudem citovaný čl. 7 úmluvy dopadá pouze na vztahy soukromoprávní), a 4) důvody pro povolení odposlechů (povolených příkazem z 19. 2. 2004) byly "jednoznačně lživé a vykonstruované", což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 615/06.
Stěžovatel též dovozuje, že soudce JUDr. Aleš Dufek měl být pro svůj vztah k věci z jejího projednání a rozhodování vyloučen.
Namítá dále, že Policie ČR, jestliže získala odposlechem důkaz svědčící o páchání trestné činnosti obžalovaným H., porušila zákon, neboť neprodleně nezahájila trestní stíhání, nýbrž pokračovala v odposlouchávání a získávání dalších důkazů. Takové důkazy - a tedy i důkaz svědčící proti němu - byly proto získány "v rozporu s právem".
Stěžovatel konečně kritizuje i hodnocení provedených důkazů; namítá, že soudy neprováděly dokazování k ověření totožnosti účastníků odposlouchávaných telefonních hovorů, jakož i to, že z obsahu odposlouchaného rozhovoru nemohly učinit "bezpečný závěr" o uskutečněné nabídce úplatku či o jeho přijetí.
V doplňku ústavní stížnosti pak stěžovatel přiložil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 1. 2008, č. j. 6 T 156/2005-547 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 4. 2008, č. j. 55 To 103/2008-625, v němž soudy provedly "diametrálně" odlišné právní a skutkové hodnocení v totožné věci.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 2 T 111/2005 se podává, že stěžovatel (spolu s deseti spoluobžalovanými) byl napadeným rozsudkem obvodního soudu shledán vinným trestným činem přijímání úplatků podle §160 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl na zkušební dobu v trvání 2 let odložen. Stěžovateli byl zároveň uložen peněžitý trest 30 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 2 měsíců, jakož i trest zákazu činnosti - výkonu funkce rozhodčího při všech fotbalových utkáních pořádaných Českomoravským fotbalovým svazem - na dobu 3 let.
Stěžovatelovo odvolání odvolací soud taktéž napadeným usnesením podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl a Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu a rozhodnutích obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Předně je namístě uvést, že stěžovatel opětovně uplatnil námitky, jež adresoval již soudům obecným, a zejména soud odvolací se k nim adekvátně vyjádřil. V ústavní stížnosti stěžovatel jen pokračuje v polemice se závěry obecných soudů na úrovni jimi aplikovaného práva a provedeného dokazování, a staví Ústavní soud do pozice další opravné instance režimu obecného soudnictví, jež mu však nepřísluší.
Podstatné pak je, že klíčovými námitkami, jež stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, se již dříve zabýval (a neshledal je opodstatněnými) i Ústavní soud, a to v usneseních sp. zn. IV. ÚS 143/08, I. ÚS 3265/07 a I. ÚS 1932/07 (dostupných na http://nalus.usoud.cz), pročež na zde vyslovené názory - ve vztahu ke shodným námitkám - postačí již jen odkázat.
To se týká zejména námitek podjatosti soudce JUDr. Aleše Dufka, údajné neaplikovatelnosti "Trestněprávní úmluvy o korupci" pro nařízení odposlechů, stejně jako o tvrzeném nedostatku podmínky "obstarání věci veřejného zájmu" jakožto znaku skutkové podstaty trestného činu, pro nějž byl stěžovatel odsouzen. V usnesení sp. zn. I. ÚS 3265/07 Ústavní soud rovněž vysvětlil, že není efektivní ani námitka, již vtělil stěžovatel i zde do doplňku ústavní stížnosti, odkazující na rozhodnutí vydaná ve věci Okresního soudu v Liberci sp. zn. 6 T 156/2005 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. 4. 2008 č. j. 55 To 103/2008-625.
Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení platí, že není důvod pochybovat, že nalézací soud opřel své rozhodnutí o adekvátní důkazy, které mu umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu); přitom úvahy, jimiž se řídil při jejich hodnocení, vyložil dostatečně zevrubně, a tím i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů (srov. str. 26 a 30 rozsudku nalézacího soudu a str. 20 rozsudku soudu odvolacího). Pochybení se soud prvního stupně nedopustil ani při zamítnutí důkazních návrhů, když svůj postup náležitě odůvodnil jejich nadbytečností (srov. str. 22 - 23 rozsudku).
Není rovněž dostatečného argumentu ve prospěch stěžovatelových námitek, že k porušení jeho ústavně zaručených práv mělo dojít tím, že na příkazu k odposlechu ze dne 29. 10. 2003 chybí otisk úředního razítka a absentuje specifikace mezinárodní smlouvy, se zřetelem k níž byl odposlech přikázán. Tyto výhrady jsou zjevně jen formální a postrádají způsobilost reálného průmětu do stěžovatelových procesních práv; absence otisku úředního razítka nevyvolává pochybnosti co do identifikace soudu, který příkaz k odposlechu vydal, a rovněž nedostatek "specifikace" mezinárodní smlouvy k pochybnostem o uplatnitelnosti ustanovení §88 tr. řádu vést nemůže, zejména jestliže je označena v žádosti o vydání příkazu k odposlechu, jakož i v jiných příkazech, vydaných v téže trestní věci. Konečně nelze přisvědčit ani stěžovatelovu tvrzení, že v příkazech ze dne 29. 10. 2003 a dne 19. 2. 2004 chybí uvedení trestněprávní kvalifikace tvrzeného skutku, neboť tomu tak ve skutečnosti není.
Lze tedy uzavřít, že ani zde není důvod k úsudku, že ústavním pořádkem chráněná práva stěžovatele byla porušena.
Na tomto základě, shrnutím řečeného, je namístě závěr, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr lze mít za zřejmý. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání (bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
Jan Musil
předseda senátu