ECLI:CZ:US:2009:3.US.600.08.1
sp. zn. III. ÚS 600/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. března 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti O. K., právně zastoupeného JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2007 sp. zn. 4 To 42/2007 a proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 5. 2006 sp. zn. 3 T 29/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 3. 2008 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho práv zakotvených v článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 25. 5. 2006 sp. zn. 3 T 29/2005, na základě kterého byl stěžovatel podle ustanovení §160 odst. 3 písm. b) tr. zák. za užití §35 odst. 3 trestního zákona odsouzen jednak k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s tím, že výkon tohoto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a jednak k peněžitému trestu ve výši Kč 10.000,- s tím, že pro případ, že by ve stanovené době peněžitý trest nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k přezkoumání ústavní stížnosti z hlediska její opodstatněnosti a důvodnosti, je povinen zjistit, zda není nutno odmítnout ji ve smyslu relevantních ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), mimo jiné je povinen prověřit, jde-li o ústavní stížnost přípustnou. V projednávané věci Ústavní soud dospěl k negativnímu závěru.
Z řízení o ústavních stížnostech v souvisejících věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 392/08, sp. zn. IV. ÚS 562/08 a sp. zn. II. ÚS 348/09 a dále z usnesení Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 8 Tdo 986/2008 je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatel podal proti v záhlavní uvedeným rozhodnutím obecných soudů současně s ústavní stížností i dovolání, v němž uplatnil prakticky totožné námitky jako v návrhu podaném Ústavnímu soudu.
Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Tento znak se odráží především v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, jinak je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity má ovšem i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [jde o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a trestního řízení se netýká]. Ústavní soud ovšem ve své rozhodovací praxi netrvá na tom, aby v trestních věcech vždy bylo proti meritornímu rozhodnutí soudu druhého stupně podáno před napadením rozhodnutí ústavní stížností dovolání (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1218/07). Pokud však stěžovatel dovolání podal, lze z toho soudit, že se sám domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. V projednávané věci stěžovatel zřejmě podal dovolání a ústavní stížnost souběžně z důvodu procesní opatrnosti, a tedy patrně i s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud však nemůže napadená rozhodnutí přezkoumávat souběžně s dovolacím soudem, neboť by to znamenalo faktické nahrazení rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, a tím i nepřijatelný zásah do pravomoci soustavy obecných soudů.
Ústavní soud zároveň nepovažuje za správné, aby v případech souběžného podání ústavní stížnosti a dovolání řízení přerušil a vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ústavní soud by tak zbytečně prodlužoval své vlastní řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavních stížností a dovolání. Proto Ústavní soud v této procesní situaci návrhy odmítá jako nepřípustné s tím, že toto odmítnutí není způsobilé stěžovatele poškodit a nepředstavuje postup ve smyslu denegatio iustitiae. V případě totiž, že by souběžně podané dovolání neuspělo, bude stěžovatel moci popř. podat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Podmínkou je pouze to, aby mimořádný opravný prostředek byl uplatněn řádně, přičemž je zcela na stěžovateli, aby zvolil adekvátní procesní prostředky k obraně svých práv (pro podrobnější argumentaci v tomto ohledu Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 1102/07, sp. zn. IV. ÚS 616/08 nebo sp. zn. III. ÚS 2993/07, dostupná v on-line databázi rozhodnutí NALUS).
Je tedy zřejmé, že v i posuzovaném případě je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, aniž by její odmítnutí mohlo tvořit jakoukoliv překážku budoucího postupu stěžovatele. Této skutečnosti si byl zjevně vědom i sám stěžovatel, který dne 13. 2. 2009 podal novou ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. 8 Tdo 986/2008, spolu s kterým napadá opět i v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2009
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj