ECLI:CZ:US:2009:3.US.627.06.1
sp. zn. III. ÚS 627/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. D. V., právně zastoupeného JUDr. MUDr. Martinem Kalistou, PhD., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2006 sp. zn. 25 Co 152/2006 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 1. 2006 sp. zn. 7 C 81/2005, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení a za účasti Hlavního města Prahy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení článku 90 Ústavy ČR a dále článku 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byla rozsudkem soudu prvého stupně zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel (v původním řízení "žalobce") domáhal, aby byl vedlejší účastník (v původním řízení "žalovaný") uznán povinným uzavřít se stěžovatelem nájemní smlouvu o nájmu bytu č. 202/c o velikosti 92,7 m2 s příslušenstvím, I. kategorie, nacházejícím se v pátém a šestém nadzemním podlaží domu č. p. 202 v Praze 5, v ulici K Vodojemu 5. Výlučným vlastníkem domu je vedlejší účastník (hl. m. Praha), avšak správou a výkonem práv k domu je pověřena Městská část Praha 5. Uložení povinnosti uzavřít nájemní smlouvu vedlejšímu účastníku se stěžovatel domáhal s odkazem na smlouvu ze dne 28. 9. 1999 o provedení stavebních prací (vybudování půdní vestavby) a s odkazem na smlouvu o smlouvě budoucí ohledně nájemní smlouvy ze dne 29. 9. 1999. Dále stěžovatel odkazoval na kolaudační rozhodnutí Městské části Praha 5 ze dne 19. 12. 2001 č. j. Výs. Sm. 202-5259/01-Za-R. Nalézací soud však dospěl k závěru, že vedlejší účastník není ve sporu pasivně legitimován, a to s ohledem na znění §18 odst. 3 písm. d), odst. 4, §19 zákona č. 131/2000 Sb., resp. ust. §17 obecně závazné vyhlášky č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy. Nalézací soud proto výše uvedeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl s tím, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 9. 5. 2006 sp. zn. 25 Co 152/2006, jímž rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil.
Stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti deklaroval, že současně s ní podává i dovolání k Nejvyššímu soudu; na Ústavní soud se obrací z opatrnosti pro zachování lhůty k podání ústavní stížnosti.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že v popsaném řízení nebyla poskytnuta ochrana jeho právům, a že státní moc nebyla uplatněna zákonným způsobem. Dále mělo dojít k porušení zásady, že práva všech vlastníků mají stejný zákonný obsah a ochranu, i zásady, že vlastnictví zavazuje a vlastnického práva nelze zneužívat na újmu práv druhých. Stěžovatel zdůraznil, že nájemní smlouva se týká nemovitosti, která je ve výlučném vlastnictví vedlejšího účastníka. Stěžovatel odmítá odkaz obecných soudů na výše citované právní předpisy s tím, že obsahu vlastnického práva se nelze zprostit pouhým svěřením či delegací správy nemovitostí na jiný subjekt. Stěžovatel je přesvědčen, že má právo domáhat se uzavření výše uvedené smlouvy jak proti Městské části Praha 5, tak proti hlavnímu městu Praha, popř. proti oběma subjektům zároveň. Je toho názoru, že obecné soudy záměrně dezinterpretovaly, resp. vytrhly z kontextu jak relevantní právní předpisy, tak judikaturu Nejvyššího soudu (odkazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 354/2004, 2 Cdon 1805/97, 2 Cdon 748/97). Z citovaných právních předpisů prý nelze dovodit, že by se skutečný vlastník nemovitosti mohl vyvázat ze všech povinností, resp. z odpovědnosti, jež z vlastnického práva plyne.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí ve světle námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto mu zásadně nepřísluší vstupovat do ústavně vymezené pravomoci obecných soudů, pokud jejich rozhodnutí či k němu vedoucí postup nepředstavují porušení základních práv a svobod (srov. již nález sp. zn. I. ÚS 68/93, dostupný v databázi NALUS). Úkolem Ústavního soudu nemůže být superrevize soudních rozhodnutí v rovině práva jednoduchého. V projednávané věci je třeba především konstatovat, že stěžovatel v podstatě toliko jen opakuje námitky uplatněné v řízení o odvolání, na něž již obsáhlým způsobem reagoval Městský soud v Praze s odkazem na argumentaci soudu nalézacího. Námitkami stěžovatele se v mezidobí zabýval i Nejvyšší soud, který je neshledal opodstatněnými (viz usnesení sp. zn. 26 Cdo 2511/2006).
Předně je třeba konstatovat, že obecné soudy v projednávané věci rozhodovaly v souladu s výslovnou právní úpravou, týkající se výkonu majetkových práv k některým nemovitostem ve vlastnictví hlavního města Prahy. Ustanovení §19 odst. 4 zákona č. 131/2000 Sb., o hl. městě Praze (dále jen "zákon") umožňuje svěřit městským částem (§3 odst. 3 téhož zákona) věci z majetku hlavního města, které se nacházejí na jejich území. Ust. §34 odst. 3 zákona přenáší na městské části výkon vlastnických práv a povinností k majetku, který jim byl hlavním městem svěřen, a to v rozsahu vymezeném Statutem hl. m. Prahy (vydaným obecně závaznou vyhláškou č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, dále jen "statut"). Na statut odkazuje i ust. §18 odst. 3 písm. d) zákona, podle nějž může hlavní město statutem svěřit městským částem rozhodování o majetkoprávních úkonech ohledně pronájmu, převodu a nabytí nemovitých věcí. Dle ust. §17 statutu vykonávají městské části při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy všechna práva a povinnosti vlastníka a rozhodují o všech majetkoprávních úkonech v plném rozsahu, není-li ve statutu stanoveno jinak.
Z citovaných předpisů je patrné, že se stěžovatel žalobou na určení domáhal u obecných soudů vyslovení existence právní povinnosti, která vedlejšího účastníka vůbec tížit nemůže, neboť je veřejnoprávním předpisem výslovně přenesena na jiný samosprávný subjekt. V projednávané věci je navíc třeba poukázat na skutečnost, že stěžovatel sám od počátku jednal a výše citované smlouvy uzavřel právě s Městskou částí Praha 5. Proti tomuto subjektu se stěžovatel rovněž nejprve v letech 2001 až 2004 domáhal uzavření předmětné nájemní smlouvy. Z uvedeného plyne, že výtka porušení zásady legality ve smyslu článku 2 odst. 2 Listiny není namístě.
Pokud jde o rovinu ústavněprávní, je třeba dále zdůraznit, že individuální ústavní stížnost slouží k ochraně subjektivních základních práv a svobod fyzických a právnických osob. Odkaz na článek 11 odst. 1 Listiny lze tudíž v daném případě jen stěží považovat za přiléhavý, nešlo-li v původním řízení vůbec o vlastnické právo stěžovatele. Ústavní soud může v této souvislosti toliko konstatovat, že uvedené základní právo není s ohledem na svobodu smluvních vztahů porušeno ani za situace, kdy vlastníkovi zůstane jen tzv. holé vlastnictví (nuda proprietas - viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 714/06, resp. mutatis mutandis i sp. zn. III. ÚS 357/98, IV. ÚS 20/97 a další). Ze stejného důvodu v projednávaném případě nelze hovořit ani o porušení článku 11 odst. 3 Listiny, nemohl-li vedlejší účastník vůbec vystupovat jako strana výše uvedených právních vztahů a veškerá práva vyplývající z vlastnictví nemovitosti byla vůči stěžovateli vykonávána příslušnou městskou částí, a to s jeho souhlasem a vědomím. Stěžovatelem předestřené řešení, podle nějž by bylo možno domáhat se bez dalšího solidarity v závazcích mezi hl. městem Prahou a městskou částí, jíž byl svěřen nemovitý majetek a delegován výkon vlastnických práv, by vytvářelo neúnosnou dvojkolejnost a právní nejistotu, jíž má čelit právě výše citovaná právní úprava zákonná, i obecně závazná vyhláška. Stěžovatelem použité odkazy na judikaturu obecných soudů jsou rovněž nepřiléhavé, neboť tam jde o restituční věci, v nichž se pasivní legitimace odvíjela od výkladu zákonného pojmu povinné osoby ve smyslu restitučních předpisů, jak již podrobně vysvětlil Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání stěžovatele (srov. i sp. zn. 2 Cdon 1805/97).
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu