ECLI:CZ:US:2009:3.US.628.08.1
sp. zn. III. ÚS 628/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti M. D., právně zastoupeného Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18. 12. 2007 č. j. 55 To 460/2007-244, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu v Šumperku a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, neboť jím měla být dotčena jeho základní práva garantovaná článkem 36 odst. 1 a článkem 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 17. 9. 2007 č. j. 3 T 70/2007-219 spolu s dalšími dvěma obžalovanými (S. B. a Mgr. O. H.) uznán vinným trestným činem vydírání podle §235, odst. 1, 2, písm. b), c) tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků se zkušební dobou v trvání 2 roků. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tím, že společně s oběma spoluobžalovanými navštívil poškozeného Ing. S. K., jehož vulgárně a jinak vyzýval k rezignaci na mandát zastupitele obce. Poté, co poškozený rezignaci odmítl, přiložil mu stěžovatel, dle skutkových závěrů okresního soudu, na krk nůž s tím, že jej řízne, pokud nepodepíše rezignaci. Poškozený následně v obavě o zdraví a život předloženou listinu s rezignací podepsal.
Proti rozhodnutí okresního soudu podali stěžovatel i jeho spoluobžalovaní odvolání, jež však Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 18. 12. 2007 zamítl jako nedůvodná dle §256 tr. řádu.
V odůvodnění projednávané Ústavní stížnosti stěžovatel nejprve zrekapituloval své základní argumenty skutkové povahy, které uplatnil již v trestním řízení v rámci odvolání. Tvrdil, že se krajský soud náležitě nezhostil své povinnosti věcně přezkoumat všechny námitky, které byly v odvolání vzneseny. Svůj závěr o neopodstatněnosti stěžovatelových námitek prý krajský soud opřel jen o některé dílčí důkazy, vytržené z kontextu celého dokazování. Obecný soud dle stěžovatele upřednostnil ty důkazy, jež nasvědčují skutkové verzi obžaloby. To se dle stěžovatele týká zejména svědeckých výpovědí svědků P., B. a K., kteří navštívili poškozeného před stěžovatelem a jeho společníky a jednali s ním o jeho odstoupení z městského zastupitelstva. Krajský soud dle stěžovatele ignoroval rozpory ve výpovědi těchto svědků; stejně tak se nezabýval ani obsahem úředního záznamu Obvodního oddělení Policie ČR v Mohelnici z 15. 11. 2006, kde poškozený popisoval průběh útoku dle názoru stěžovatele podstatně odlišně, než jak činil posléze v řízení před soudem.
II.
Ústavní soud si ve smyslu ust. §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu ve věci vyžádal vyjádření účastníků k ústavní stížnosti. Vyjádření obecných soudů byla stručná a nad rámec napadeného rozhodnutí, resp. prvoinstančního rozsudku, neobsahovala novou argumentaci, a proto Ústavní soud považoval za nadbytečné zasílat je stěžovateli k replice. Ústavní soud dále vycházel z protokolů o hlavním líčení, konaném u Okresního soudu v Šumperku ve dnech 3. 9. a 17. 9. 2007.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Obecným soudům není Ústavní soud nadřízen a nepřísluší mu tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení, pokud ovšem postupem obecných soudů nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (srov. již např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, dostupný v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). K takovému zásahu ústavněprávní relevance může dojít i tehdy, nezabývají-li se obecné soudy podstatnými námitkami obhajoby či vezmou-li za prokázanou skutkovou verzi, která v provedeném dokazování nemá dostatečné opory (viz i nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 617/2000, III. ÚS 224/04, na něž odkazuje sám stěžovatel).
K námitkám směřujícím proti rozhodnutí krajského soudu v projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že je v zásadě ústavně souladné, odkázal-li odvolací soud na konkrétní místa odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu nalézacího, s nímž se ztotožnil; není třeba, aby odvolací soud argumenty a závěry soudu prvého stupně i v odůvodnění rozhodnutí o odvolání znovu opakoval. V projednávané věci se krajský soud se skutkovou stránkou věci zabýval velmi podrobně. S odkazy na příslušná místa prvoinstančního rozsudku podal přesvědčivě přehled celé důkazní situace a prokázané posloupnosti událostí, z níž vyplývá motivace jednání obžalovaných vůči poškozenému. Poukázal na to, že z hlediska merita věci je podstatná především návaznost mezi návštěvou svědků P. a spol. u poškozeného a pozdější důraznější "domluvou" ze strany obžalovaných. I kdyby byl poškozený snad uvedeným svědkům deklaroval svůj úmysl dobrovolně rezignovat nejen na členství v radě, ale na všechny funkce v místní samosprávě (jak vyplývá z výpovědi svědka P., na rozdíl od vyjádření svědků B. a K., a jak zdůrazňuje stěžovatel), neučinil tak, resp. tak učinil teprve pod pohrůžkou násilí ze strany stěžovatele a jeho společníků. Námitky stěžovatele uplatněné v odvolání se tak ve světle argumentace krajského soudu (navazující na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně) jeví jako irelevantní, týkající se jen okrajových otázek.
Pro samotnou podstatu obvinění postrádá relevanci i další námitka ohledně úředního záznamu policie o výpovědi poškozeného. I kdyby tento záznam byl procesně použitelný před soudem (o čemž lze vážně pochybovat s ohledem na ust. §158 odst. 5 tr. řádu), lze jej jen stěží považovat za důkaz ve prospěch stěžovatele. Stěžovatel sám ve svém podání přiznává, že odchylky v obsahu vyjádření poškozeného, jež bylo zachyceno v uvedeném úředním záznamu, se týkají toliko skutečnosti, zda poškozený během útoku viděl nůž, resp. podobu nože, jejž stěžovatel dle skutkových zjištění obecných soudů měl proti poškozenému užít. Šlo tedy opět o rozpor z hlediska viny stěžovatele trestným činem nepodstatný, který v kontextu celé důkazní situace, vylíčené podrobně soudy obou stupňů, ani nebyl způsobilý věrohodnost poškozeného výrazněji zpochybnit. Ohledně dalších údajných rozporů ve vyjádřeních poškozeného před svědky (zejm. starostou H.) a před soudem prvého stupně lze v plném rozsahu odkázat na rekapitulaci dokazování provedenou okresním soudem na str. 6 a 7 citovaného rozsudku, popř. str. 6 usnesení odvolacího soudu. Je možné se ztotožnit s poznámkou obecných soudů, že chování poškozeného v předmětné věci není nijak netypické pro oběti trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti. Jak správně uvedl nalézací soud, je pochopitelné, že poškozený zprvu nehodlal celou záležitost nikde oznamovat, jestliže s pachateli trestného činu jednal sám a domníval se, jak je ostatně obvyklé mezi lidmi, kteří nemají zkušenost s trestním právem, že pachatelům v případě vyšetřování nebude možné nic dokázat. Této zdrženlivosti poškozeného lze dostatečně logicky připsat i fakt, že se poškozený před starostou, svědkem H, o nátlaku ze strany obžalovaných vyjadřoval spíše v obecné rovině. Ve světle uvedeného se námitky stěžovatele nejeví jako podstatné pro zjištění skutkového stavu ve smyslu ust. §2 odst. 5 tr. řádu, nenabízejí ke skutkovým závěrům nalézacího soudu alternativu, ale vyznívají spíše jako spekulace nad obecnou věrohodností poškozeného a dalších svědků.
Ústavní soud připouští, že skutková zjištění obecných soudů v projednávané věci převážnou měrou spočívají na východisku věrohodnosti poškozeného, jehož výpovědi nalézací soud uvěřil. Tato věrohodnost sama se však již s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 2098/08, III. ÚS 655/07) vymyká hodnocení Ústavního soudu. V trestních věcech nejsou ojedinělé situace, kdy klíčovým usvědčujícím důkazem je právě výpověď poškozeného. Není porušením zásad spravedlivého procesu, pokud obecný soud obsah takové výpovědi vezme za prokázaný a neuvěří tvrzení obhajoby, poskytne-li pro takový závěr logické a věcně přesvědčivé odůvodnění, opřené případně o další nepřímé důkazy (srov. namátkou usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 876/06, III. ÚS 2194/07, dostupná v databázi NALUS). V projednávané věci Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že Okresní soud v Šumperku i soud odvolací uvedeným požadavkům dostály (viz podrobnou argumentaci na str. 7 citovaného rozsudku, srov. i str. 8 rozhodnutí odvolacího soudu).
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu