ECLI:CZ:US:2009:4.US.1085.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1085/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. J., zastoupeného Mgr. Martinem Pisarovičem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Břeclavi, nám. T. G. Masaryka 17, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 41/2009 ze dne 28. ledna 2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojené přílohy a ze spisu Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 191/2006 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 3 T 191/2006 ze dne 12. června 2007 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona. Za to byl odsouzen podle §250 odst. 3) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo stěžovateli uloženo zaplatit na náhradě škody poškozenému J. H. (dále jen "poškozený") částku 1.000.000,- Kč. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením sp. zn. 4 To 374/2007 ze dne 20. listopadu 2007 podle §256 trestního řádu zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozhodnutím podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu jeho závěr o tom, že stěžovatelem uplatněné námitky, jež by měly založit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, nelze pod tento ani žádný jiný dovolací důvod podřadit. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, pro který bylo dovolání odmítnuto, že námitky uvedené v dovolání směřují primárně do oblasti skutkových zjištění a až sekundárně - pouze ze stěžovatelem uvedených skutkových (procesních) výhrad) - vyvozuje stěžovatel závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona. Nejvyšší soud podle stěžovatele ve svém odůvodnění zužuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu na nesprávné právní posouzení skutku, avšak tento důvod je v zákoně vymezen též jiným nesprávným hmotněprávním posouzením. A právě v tomto jiném nesprávném hmotněprávním posouzení spočívaly námitky stěžovatele. Nalézací soudy měly podle stěžovatele především nesprávně po právní stránce posoudit jeho příjem coby osoby samostatně výdělečně činné, kterého dosahoval v rozhodném období, tedy v roce 2002. Výdaje přesahující příjmy za příslušné zdaňovací období podle něj primárně nevypovídají o špatné hospodářské situaci daňového subjektu a jeho neschopnosti plnit závazky. Stěžovatel dále vyjadřuje nesouhlas se závěrem odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud a priori odmítá, že by vystavení zajišťovací směnky na směnečnou sumu mělo jakýkoli vliv na posouzení věci. Stěžovatel též namítá, že v závěru odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí se přes odmítnutí dovolání Nejvyšší soud zabývá právním hodnocením skutkového stavu zjištěného nalézacími soudy a v podstatě se vypořádává s námitkami stěžovatele uplatněnými v dovolání.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu jako účastníka řízení.
Za Nejvyšší soud se vyjádřil předseda senátu 6 Tdo JUDr. Vladimír Veselý. Předně konstatoval, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil ty námitky, které se staly podkladem pro dovolání a vyjádřil domněnku, že ve v záhlaví citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud podrobně rozvedl, proč bylo dovolání stěžovatele podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu, a proto na obsah tohoto rozhodnutí pouze odkázal. Dále pak poukázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Závěrem vyjádřil přesvědčení, že v posuzovaném trestním řízení nebyl porušen trestní řád ani jiné v České republice účinné normy, zejména Listina a Ústava České republiky, a že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud ustavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Vyjádření Nejvyššího soudu bylo zasláno k replice stěžovateli, ten se k němu však nevyjádřil.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí z hlediska jeho ústavnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát poukázal na to, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud též připomíná skutečnost, na kterou poukázal ve svém vyjádření Nejvyšší soud, a sice že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz Nejvyšším soudem uváděné usnesení sp. zn. II. ÚS 681/04 a dále též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3087/08, sp. zn. II. ÚS 957/09 nebo sp. zn. I. ÚS 1952/09). Za situace, kdy není zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Podstatou námitek proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu je nesouhlas stěžovatele se způsobem posouzení existence jím tvrzeného dovolacího důvodu Nejvyšším soudem a tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených práv z důvodu (nesprávně) odmítnutého dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stěžovatel se fakticky domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal závěry Nejvyššího soudu o opodstatněnosti dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a přijal jiný, pro stěžovatele příznivější, závěr. Ze samotné skutečnosti, že Nejvyšší soud danost dovolacích důvodů posoudil jinak než stěžovatel, však nelze bez dalšího učinit závěr o zásahu do stěžovatelových ústavních práv.
Podle zjištění Ústavního soudu se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami v dovolání vznesenými a vyčerpávajícím způsobem, jakož i s poukazem na citovanou judikaturu Ústavního soudu vyložil, proč nebyl naplněn stěžovatelem tvrzený ani žádný jiný dovolací důvod a proč dovolání není opodstatněné. Ústavní soud v něm neshledal nic, co by mělo za následek nezbytnost jeho kasačního zásahu. Námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti, které jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v dovolání, považuje Ústavní soud za nedůvodné, přičemž ani na námitce stran skutečnosti, že v závěru odůvodnění v záhlaví citovaného rozhodnutí se přes odmítnutí dovolání Nejvyšší soud zabývá právním hodnocením skutkového stavu zjištěného nalézacími soudy a v podstatě se vypořádává s námitkami stěžovatele uplatněnými v dovolání, neshledává Ústavní soud nic, co by znamenalo zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. září 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu