ECLI:CZ:US:2009:4.US.1291.09.1
sp. zn. IV. ÚS 1291/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti H. V., zastoupené Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem, AK Litevská 8, 100 00 Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2009 č. j. 21 Cdo 112/2008-114 a rozsudkům Krajského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2006 č. j. 23 Co 478/2006-88 a Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 6. 2006 č. j. 13 C 124/2005-71 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na soudní a jinou ochranu zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn. 13 C 124/2005 zjistil Ústavní soud, že se stěžovatelka žalobou podanou u tohoto soudu domáhala určení, že jí daná výpověď z pracovního poměru z důvodu organizačních změn podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, je neplatná, neboť její místo zrušeno nebylo a zaměstnavatel jí jakožto osobě se zdravotním postižením nenabídl žádnou práci, kterou by mohla s ohledem na svůj zdravotní stav zastávat. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 7. 6. 2006 č. j. 13 C 124/2005-71 žalobu zamítl. Ve vztahu k námitce, že zaměstnavatel stěžovatelce nezajistil nové vhodné zaměstnání dle ustanovení §47 odst. 2 zákoníku práce, soud konstatoval, že nesplnění této povinnosti nemá vliv na platnost výpovědi, ale toliko na běh výpovědní doby, a proto zamítl návrhy na doplnění dokazování v tomto směru. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 12. 2006 č. j 23 Co 478/2006-88 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 3. 2009 č. j. 21 Cdo 112/2008-114 dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že se nezabývaly otázkou hmotněprávní podmínky výpovědi, již představuje nabídka jiného vhodného místa osobě zdravotně postižené, v důsledku čehož pak nebyly provedeny důkazy stran zdravotního stavu stěžovatelky a splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatelem; bez splnění této podmínky je výpověď neplatná. Teprve po posouzení otázky vhodnosti nabízené pozice z hlediska stěžovatelčina zdravotního stavu a otázky, zda nabídková povinnost byla splněna, se měly soudy zabývat podmínkami trvání pracovního poměru. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že tyto vady nebyly žádným způsobem řešeny.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila včas k podání ústavní stížnosti oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález Pl. ÚS 85/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelčině právnímu názoru stran závislosti platnosti výpovědi na zajištění jiného vhodného místa zaměstnavatelem nelze přisvědčit. Právní posouzení této otázky provedené obecnými soudy odpovídá dostupné judikatuře Nejvyššího soudu, dle které skutečnost, že zaměstnavatel nesplnil povinnost uloženou mu ustanovením §47 odst. 2 zákoníku práce, nezpochybňuje platnost výpovědi z pracovního poměru, ale má vliv pouze na běh výpovědní doby (srov. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1482/2006, dostupný na www.nsoud.cz). Nezajistí-li zaměstnavatel zaměstnanci jiné vhodné zaměstnání v průběhu řádné výpovědní doby, výpovědní doba neskončí a dosavadní pracovní poměr trvá, dokud se tak nestane (srov. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 954/2007). Takovou interpretaci předmětného zákonného ustanovení proto nelze považovat za překvapivou, resp. vybočující z obecně sdíleného náhledu na posuzování této otázky. Podaný výklad nepostrádá logický a rozumný základ, neboť vychází z textu dotčeného zákonného ustanovení za současného respektování ustanovení §242 zákoníku práce upravujícího neplatnost právních úkonů.
Jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález II. ÚS 262/04, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Neakceptování důkazního návrhu lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález III. ÚS 569/03, Sb.n.u., sv. 33, s. 339).
Zamítnutí stěžovatelčiných důkazních návrhů nalézacím soudem spadá do první kategorie. Jestliže soud prvního stupně vyložil, že splnění nabídkové povinnosti nemá vliv na platnost výpovědi, o niž v řízení šlo, pak nebylo třeba dokazování v tomto směru vést, poněvadž navrhované důkazy nebyly pro řízení relevantní a nemohly mít vliv na výsledek sporu. Provedení těchto důkazů by bylo potřebné toliko v případě, že by stěžovatelka činila sporným nikoli otázku platnosti výpovědi, ale okamžiku, jímž skončila výpovědní doba z důvodu splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatelem; o to však ve věci nešlo.
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci neshledal Ústavní soud porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2009
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu